Rod, u, mRod, u, m., strsl. rodb, partus, strind. ardh, gedeihen. Mkl. aL. (59. — R., rození, die Geburt, Koupel nového rodu (křest) ; přátelství po rodu; rodem z Alexandrie, Kat. 401., V., rodem z Prahy, Us., rodem Čech, šlechtic. D. Odkud jest rodem? Bl. 23. Jest rodem chudý. Dch. Třeba jsú já chu- dobného rodu, ale mne maměnka nedá leda- kemu; Přjechal do ní pán, z pekla rodem jeden sám. Sš. P. 315., 775. Sv. Dominik hispanské země (pouhý gt. na označenou místa, odkud pochodí) rodem. Pass. (543., Pref. (677. Kto sú sobě v rodu bratří nebo sestry (— vlastní bratři); A to byli přátelé rodem. Št. N. 90., 44. .Jsem rodem ž Aegypta. Pass. 324. Jsem rodem v Ožici. Arch. 1. 180. Klodoneus pošel jest rodem od kniežat. Pass. 506. Byl rodem žid. Sš. Mt, 14. Rodem z Me- diolana býti. Dal. 106. Rodu jednoho jsme všichni, protož nemáme býti pyšni. Hus. I. 379. Vysoký r. Hus III. 28. Jest (rodem) Pražín a nikoli Vídeňan. Šmd. — R., z jednoho kmene zplození, pokolení, kmen, plémě, der Stamm, das Geschlecht, Haus, die Abkunft, Herkunft, Abstammung. V. Z rodu slavného, vysokého, vzácného pošlý, urozený; rodu | dobrého, poctivého, šlechetného, starožit- ného; původ, počátek rodu. V. Kteří téhož jsou rodu a kmene, příbuzní a krevní přátelé slovou. Kom. Pochází z knížecího rodu. Kram. Člověk z nízkého rodu pošlý, z cha- trného, prostého, neslavného rodu narozený. V. Stydí se za svůj nízký rod. Kniha rodu. Sych. R. po meči, po přeslici. Us. Ještě nebyl v světě ten rod, jenž by trefil kaž- dému v hod. Prov. R, zhaslý, vymřelý; po- sloupnost rodu, znak rodu; nástupce z rodu. J. tr. Jan Smiřický rodu starožitného. V. Židé od Abrahama rod vedli. Sš. J. 50. Jdi a přiveď některé z našeho rodu, ať hodují s námi. Hus. I. 122. R. plný, die Vollbürtig- keit. Plným rodem od jednoho otce a ma- teře pošli. 1598. Ujcové krevní plného rodu. 1598. Rodové mladší, die jüngeren, r. srarší n. staří, die alten Geschlechter des Herrn- u. Ritterstandes. Gl. 297., Tov. 37. — R., v užším smyslu rodina, Familie, f. D., St. skl. Dítě rodu nemanželského. J. tr. Já jsem z rodu dobrého, z rodu tobě rovného; Ne- budeš-li moja, budeš bratra mého, přece musíš přijít do roda našeho. Sš. P. 178., 567. Smilství tělesné jest neřádné ženy s mužem ležení a každé údóv, jimiž rod móž býti, nepravé dotýkánie. Hus. I. 190. Jakož svině jie svój plod, též utrhač žére svój rod i syna i bratra i otce a zvláště jako zteklý jie a kúsá sám sě. Hus. I. 230. Měl jednu dceru na rodě (= ve svém rodě). Kld. 8. — R., více po- dobných věcí v jedno ponětí (jméno) sebra- ných, species, die Art, Vyšší ponětí sluje rod, nižší druh. Jg. R. zahrnuje více druhů, jimž podstatné znaky společné jsou. Vz S. N. Tato bylina patří do rodu x. — R. v mluv- nici, das Geschlecht. Rod jmen jest mužský, ženský a střední (věcný. Sš. II. 328.). Na Slov. mají místy jen dva rody: muž. a žen- ský. R, lze označiti na subst., adj., na mno- hých číslovkách, na zájmenech kromě zájmen 1. a 2. osoby, na příčestí. Mkl. S. 20. Rod grammatický (tvarový, 'mluvnický), nesho- duje se naskrze s rodem přirozeným (po- hlavím), neníť vše ve slovníku rodu muž- ského nebo ženského, co jím jest v přírodě a poměrné ještě méně jest věcí, které by i v mluvnici bezrodé čili, jak se říká, rodu středního byly. V té věci šla fantasie lidská svou cestou. Semité veškeré předměty na mužské a ženské rozdělili, u nich tedy rodu středního není. Indoeuropané přijali také rod střední a poznamenali jej v tvarosloví tím, že mu v nominativu, akkusativu a vo- kativu žádné zvláštní koncovky pádové ne- dávají. Rozdílů rodových šetří nejpřísněji a nejdůsledněji bez odporu jazyk český; ostatní jazyk)' slovanské vyhostily je z pře- chodníkňv a na mnoze i z výrokův. Gb. v S. N. Jména podstatná jsou významem a) mužská, b) ženská, c) střední. Vz Jméno (I. 646. b). Z významu jmen poznáváme při- rozený jejich rod. Jména podstatná mají z pravidla každé jen jeden rod určitý. Roz- díl vytýká se zvláštními slovy: býk, kráva; ohýbáním: pán — paní. Mřk. Některá jména jsou rodu společného, obojrodá (generis com- munis), snamenaji-li buď mužskou n. žen- skou osobu n. bytosť: choť (muž nebo žena), soudce, vůdce, nestyda, hosť, obhájce atd. Cf. Mkl. S. 25. — Pozn. 1. Když osobu muž- skou vůbec za věc soudíme, jest rodu žen- ského: O ty kluku chytrá! Cf.: Kluk darebná, klukovská, nerůdná. Us. Pse šibeničná! Us. Jg. Ďásle ďáslovitá Us. Ten kluk nepravá! Us. u Solnice. Milá brachu, to byla podí- vaná. Ib. O blázne nemoudrá. Er. P. 398. Kluk drzá, hanebná, komediantská, líná, mordiánská, neřádná, pitomá, povedená, pra- šivá, prohnaná, proklatá, pyšná, rozpustilá, sakramentská, svinská, ševcovská, šibalská, škrobená, škrobovská, uličnická, usmolená, usmrkaná, uvozdřená, všetečná, všivá, za- tracená, žalobnická, židovská; chlap chlap- ská, borová, dubová, furiantská, hloupá, hrubá, chytrá, lotrovská, mlsná, nečistá, ne- svedomitá, nevařená, nepečená, ožrala, stará, surová; chlapec ničemná; bandure hlavatá; darebák darebácká; lump lumpácká; lotr lotrovská; lenoch smradlavá, líná; žid smra- dlavá, vypálená (pfiffig); život zatracená; dub dubová; knedlík líná; vůl volská; osel oslovská, ušatá; kůň lenivá, scíplá. Prk. v Arch. für slav. Philologie. III. 5. Jak lze tyto adj. tvary vysvětliti? O tom píše Prk. v Km. (Nového běhu roč. I. č. 29.) takto: Mívá se za to, že jsou takové adjektivné tvary feminina, jež prý jsou tu oprávněna tím, ana každá nadávka je snížením, což prý velmi dobře se označuje femininem, sto- jícím níže než masculinum, které mívá ve skladbě před oním přednosť, nebo se praví, že femininum je tu analogií, ony nadávky (šelma, holota atd.) jsou prý obyčejně fe- minina. Leč důvody ty nijak neobstojí, ne- boť, abychom o prvním zcela pomlčeli, nejsou výrazy jako : šelma, dareba, ničema, ostuda, necuda a p. pouze femininy, nýbrž zhusta i masculiny. Správný výklad jest ten, že zmíněné tvary adjektivné jsou masculina na -aj, v něž asi ve 14. stol. rozpouštělo se ý : bayti, svatay, u payše atd. (Šf. Poč. 22.), z čehož později přehláskou povstalo obecné -ej: dobrej, svatej, bejt atd., které však někdy i starší může býti než y samo. Ježto pak nadávky jsou takořka ustrnulé tvary, uchovaly se v této formě, toliko že odsuly koncové j, za náhradu čehož dloužily a, ovšem vlivem zvuku. Takto z kluku klu- kovský vzniklo: kluku klukovskaj, kluku klu- kovská atd. Co do zdlouženého a za náhradu odsutého j sr. dat., lok. sg. fem. jí z jé a to z jej, té z tej. Vz J. Dále sr. i naše adj. masc. na -ý co do zdloužení. 0 též věci mluví Prk. v Archivu für slav. Philologie III. 6. obšírněji připojuje ku konci: Für meine Ansicht über den Charakter der attrib. Adjektiva will ich noch einen, wie ich dafür halte, trittigen Beweisgrund anführen, der das am meisten ins Gewicht fallende svn- taktische Moment betrifft. Die betreffenden Adjektiva nehmen nämlich in den Casus obliqui eine Form an, die uns über ihr wahres Genus nicht im geringsten im Zweifel lässt; es lautet ja der sg. gt. akk.: kluka klukov- ského, dat. kluku klukovskému, lok. kluku klukovském, inst, klukem klukovským, pl. nom. vok. kluci klukovští. Nie wird dem attrib. Adj. die Endung des fem. gegeben, was unbedingt stattfinden müsste, wenn es wirklich ein femin. wäre. Uiberdiess zeugt für den männlichen Charakter des attrib. Adj. der Umstand, dass, wenn noch ein an- deres attrib. Adj. o. Pronomen mit unbe- stimmter Endung hinzutritt, dieses immer die Form des masc. bekommt: kluku ni- čemná jeden, tenhle chlap hrubá, zač stojí ten zatracená žebrákoj psí život (so hörte ich in Příbram); die mit bestimmter Endung können sowohl auf -á als auf ihre gewöhn- liche Form des masc. (-ý) ausgehen: tako- váhle (takovýhle) lenoch líná. Schliesslich sei noch bemerkt, dass die erwähnten Adj. fast ausnahmslos hinter dem Subst. zu stehen pflegen, was ebensowohl zur Abstreifung des j als zur Verlängerug des a sehr viel beitrug. Denn man gebraucht die erwähnten Formen meistens im Vokativ und da hinter diesem bei der Aussprache eine natürliche Pause stattfindet, so verweilt unwillkührlich die Stimme länger bei dem zuletzt hervor- gebrachten Vokale a, der sich dazu schon durch seine Breite ganz vortrefflich eignet, und das j wird kaum hörbar, bis es endlich durch die Länge des á gänzlich verdrängt wird. Světozor (1878.191.), Jir. (v Mus. 1878. 312.) a Gb. (v Listech filolog. 1878. 78.) ne- přistupují k tomuto mínění Prusíkově. Jiné mínění o věci pronesl Bž. píše: Neshoda rodová adjektiva se substantivem v nadáv- kách, jako: kluku klukovská, chlape ne- řádná a p. vykládána druhdy degradací rodu, t. j. na označenou opovržení přidáno prý schválně k podstatnému jménu rodu muž. adjektivum v rodě ženském. Jiný vý- klad v nejnovější době podal Fr. Prusi k. Dle něho nejsou vzmíněná adjektiva rodu ženského, nýbrž jsou to prý zastaralé vo- kativy muž. rodu; když -ý rozvedeno v -aj (ve XIV. stol.), říkalo se prý „kluku klu- kovskaj", záslovné -j se pak prý odsulo a zůstal tvar „klukovská". Tomuto výkladu odporuje mimo některá podřečí, kdež sly- šeti jen klukovskej, jako na Valašsku, na Slovácku (na Hané: klukovské), anebo tvary v -ej i v -á vedlé sebe, jako v jižních Če- chách a v západní Moravě (Horáci), též rčení, jež Pokrok v čís. 84. na r. 1878. jakožto ve Hradecku obvyklé uvádí: „ty osle jakási". Zde nelze pomysliti na odsutí hlásky j (ja- kýsi — jakajsi == jakási), neboť j nestojí v zásloví. Ostatně přičiňujíce přípony -si k adjektivům a náměstkám ve rčeních po- dobných opovržení, jež jimi zároveň se pro- jadřuje, ještě zvyšujeme. Stůj ž zde třetí výklad, jímž lze vzmíněnou neshodu vy- světliti. Nejčastěji traktýrují se podobnými epithety ženštiny nevzdělané. Kdo nechceš věřiti, jdi do Prahy na ovocný, nebo do Brna na zelný trh, i nebude ti dlouho če- kati, abys z vyřídilek dám. jež na jmeno- vaných místech živnosť svoji provozují, uslyšel celou litanii nadávek nejhrubšího rázu (zrna). Že pak z pravidla ženština ženštině podobnými názvisky lichotí, není divu, že jak substantivum, tak i příslušné k němu adjektivum (epitheton ornans!) jsou rodu ženského. Taková lichotivá názviska jsou : ty kachno pitomá, klepno pleskavá, klevet- nice klevetářská, žábo žabatá, kňouro kňou- ravá, kobylo hloupá, babizno jedovatá, euchto hanebná, důro shnilá atd. Přechod od těchto k substantivům rodu muž. tvoří podstatná jména vyzvukující v nominativě sing, v a, jichž o rodě mužském i ženském v témž tvaru užíváme; na př.: darebo daremná, mrcho škaredá, brepto breptavá, potvoro nepodařená, kůže shnilá, hubo nevymáchaná, kostrbo nečesaná, kočko mlsná, ostudo o- studná, slinto uslintaná, troubo troubovitá a j. v. Pak následují podst. jména muž. rodu.v -a, s nimiž shoduje se příslušné ad- jektivum dle rodu graminatického, nikoli dle rodu přirozeného, jako: ty ochlamo bídná, ťuťo hloupá, loulo troubovitá, ťulpo ťulpovská, ničemo ničemná atd., a souborná: holoto nečesaná, roto zlodějská, bando ci- kánská atd. Když pak forma adjektivná v -á ustálila se při podobných jménech, užíváno ji lichou obdobou i u těch podst. jmen rodu mužského, jež v nominative sing, nemají -a, jako: kluku klukovská, kate katovská, osle oslovská atd., ano přidává se i k rodu střed- nímu, jako : hovado hovadská. Poslední pří- klad jasně dokazuje, že tu není ni degra- dace rodu (byloť by tu naopak jakési po- výšení rodu!), ani nevzniklo -á z -aj (=ý) odsutím záslovného -j, neboť vokativ zněl by správně: hovado hovadské. Že ostatně týž tvar adj. nepřiěiřmje se jen k podstat, j menftm, nadávku a opovržení označujícím, a že tedy na degradaci rodu mysliti tu nelze, dokazují rčení: to je povedená ferina (ač i: povedený f.), to je zatrolená šelma (v již- ních Čechách: zatrolenej), to je dobrá kopa, prohnaná liška a pod. (Ct. hořejší: Milá brachu, to byla podívaná. Us. u Solnice). Nejvíce tedy nadávek (podst. jmen) jest rodu ženského, a ženský rod adjektiva je nutný. Velmi mnoho je též jmen v nominative v -a vyzvukujícíeh, jichž užíváme o obou po- hlavích, anebo jen o mužském, ale adjek- tivum shoduje se dle rodu grammatického. Tak ustálil se adjektivný tvar v -á v na- dávkách, i užíváno ho pak z pravidla- lichou obdobou i při těch nemnohých jménech rodu mužského, jež v nominative sing končí se souhláskou. — Pozn. .2. Ve vých. Čech. dává se někdy místo adjektiva substantivum do instrumentalu s předl. s: kluku s klukem, darebo s darebou, vochlamo s vochlamou, vobejdo s vobejdou, votrapo s votrapou atd. i Ltk. — Cf. Což díš pak, ty panno pyšný, tociž leč jsi muž leč žena v panenství. Št. Potom Jan poče chovati jie, čistý děvka děvky čisté; Josefu otdána bieše, děvka za děvku čistého. St. ski. III. 81., 2. — Pozn. 3. Tři jménech zvířat rozeznáváme rod slovy: su- mec a samice : vrabec samec, vrabec samice. Kz. — Pozn. 4. Jména přídavná, jak všecka jména rázu přídavných připouštějí trojí rod a to tak, že mají buď pro každý rod tvary zvláštní (jsou zakončení trojího) anebo mají pro všecky tři rody jeden tvar společný (jsou jednoho zakončení)! Bž. 64. — Pozn. 5. Ad- jektivum bez příslušného substantiva ozna- čuje často v rodě muž. buď muž. individuum, buď osobu vůbec: vrchní, hajný, důchodní, mýtný, radní, strážný. Chudý s bohatým nehoduj. Br. Ona byla chudých máti V. Věrným v službě nepřekážejí. Kat, 54. (Mkl. S. 26.). — Pozn. 6. Adj. prisvojovací ozna- čují v singuláru rodu mužského místo (možno doplniti hrad): Bavorov, Třebetov. Ib. — Pozn. 7. Adj. označují v rodě střed. sg. daň, poplatek : lesné, mostné, cestné, školné. Ib. 27. — Pozn. 8. Přisvojovací adj. označuje v rodě žen. sg. paní. Králova to ráda slíbí. Kat, 578. — Pozn. 9. Femininum adjektiv má v sg. někdy význam, který rodu střednímu sluší. To není možná (možné). Mkl. S. 31. — Pozn. 10. Též většina náměstek připouští trojí rod, a mají buď pro každý rod tvary zvláštní n. pro dva, n. i pro všecky tři jeden tvar společný, liž. 04. -- Zakončením jsou jtu. podstatná rodu mužského n. ženského n. střed- ního. Ze zakončení jmen poznáváme jejich grammalický rod. Vz Jméno (ku konci), Bž. 72. — Pozit. Ve složených slovech, řídí se rod posledním členem: drvo-štěp (m ), kolo- masť (f.). Hš. — Rod sloves označuje po- měr, ve kterém podmět a činnosť k sobě vespolek se mají. Podmět totiž činnosť tva- rem slovesným vyjádřenou aneb a) provádí, koná, je — činný; anebo ji 2. trpí, je — trpný; anebo ji c) i činí i trpí, je i činným i trpným zároveň n. ve stavu nějakém tak, že jej ani činným ani trpným nazvati nelze. Dle toho jest r. sloves trojí: činný, střední, trpný. Bž. 166.- R. činný (activum), když činnost od podmětu samého vychází, Zk., když podmět něco činí, vykonává, působí: chytám, miluji, držím. Kz. Strany tvarů činného rodu vz Kz. str. 105.-134., Zk. Ml. I. str. 88. —134., Bž. 177. atd. -- R. trpný (g. passivum), když podmět předmětem jest činnosti odjinud vycházející. R. trpný vy- slovuje tedy o podmětu svém, že jest před- mětem činnosti s jiného podmětu naň pře- cházející. Zvláštní tvary pro passivum vy- vinuly se jen pro některé časy a jen v ně- kterých jazycích indoeuropských, zejména ve sanskrtě a řečtině; jinde buď medium místo jeho zastupuje, jako na př. v řeči. a lat., í)ť(J'o/f«f a amor, vlastně dám si, miluji se, buď složením příčesti trpného se slove- sem pomocným se tvoří. Tento způsob pas- siva ve všech jazycích moderních opanoval, ve starých pak, které medium n. jednoduché passivum měly, vedle těchto co forma peri- frastická se uvádí na př. amatus sum. Slo- vanština vyjadřuje rod trpný buď příčesťim trpným, přítomným n. minulým spojeným s býti, anebo formou činnou se zvratným zájmenem se. Gb. Čas přítomný opisuje se obyčejně pomocí se formou činnou aneb se nahrazuje první n. třetí osobou množného čísla rodu činného: dává se, vídá se, vídáme, dávají. Kromě toho skládá se z bývám, jsem a trpného příčesti děje nedokonaného : bývám (jsem) chválen, tupen, milován, nesen, há- zen. Vz doleji 5. Příčestí děje dokonaného se jsem dávají řecké perfektum n. latinské perfectum logicum (absolutum): zavřeno jest = zavřeno bylo a posud jest zavřeno. Ve slohu vznešeném zvláště biblickém jsou tyto passivní tvary přečasto pouhými aori- sty: ukřižován umřel a pohřben jest. V čase budoucím činí končící příčestí trpné s budu čas buďto budoucně skonalý, rovný latin- skému futuru exactu aneb obyčejný budoucí končící rovnající se končícímu futuru: Ten dům na druhé léto bude vystavěn = vy- stavěný, bude státi vystavěný (aedificata erit) aneb: vystaví se (aedificabitur). Tn. Vz Příčestí (II. 1010. a.) Vz také dole: 5., Kotsmichův
program brněn, slovan. gym- nasia z r. 1869., Listy filolog. III. 215. O tvoření tvarů rodu trpného vz Zk. Ml. I. str. 134.—140., Bž. 213. Kz. str. 132.—133. atd. Rodu trpného užívá se: 1. při časoslovech přechodných,, když se akkusativ, jenž předmětem časoslova přechodného jest, převede do nominativu a podmětem věty se stane, nominativ pak do instrumentalu nebo do genitivu s předložkou od nebo do akku- sativu s předložkou skrze, časoslovo pak do rodu trpného v témž čase a způsobě Jest-li pak v rodě činném na předměte časoslova ještě zavěšen akkusativ výroku, tehdy oba akkusativy přejdou v nominativ. Rozpustím je lačné do domů jejich — rozpuštěni budou ode mne (mnou, skrze mne) lační do domův svých. — Pozn. 1. Akkusativy místa, času, míry, ceny zůstávají v akkusativu. Čtyry kopy cenili nám koně toho — čtyry kopy ceněn jest nám kůň ten. — Pozn. 2. Před- mět rodu činného ponechává se někdy v akku- sativu. Rozkázal, aby jich toliko polovici dáváno bylo. V., Br. Vz Akkusativ. — 2. Při časoslovech podmět ných jen bezosobně t. j. v třetí osobě sg. rodu. středního. Té noci málo spáno bylo. Jg. — 3. Při časoslovech předmětných bezosobně aneb osobně obzvláště při časoslovech, která se v rodě činném pojí s genitivem nebo instrumentalem. Spravedli- vému na zemi odplacováno bylo. Br. Chtěje dosáhnouti požehnání, pohrdnut jest. Br. Velmi nesnadná té věci stráž, kteráž od mnohých žádána bývá. Mudr. — Pozn. 1. V strsl. i u takových sloves, která v aktivu s dativem se pojí: brat od brata pomaga- jem?. (pomagati komu). Mkl. S. 26tí. — Pozn. 2. V řečtině tvoří pass. také slovesa, která předmět v gt, n. dat. mají. Vz Curtius 483., Kühner 150., Krüger 52. 4. 1., Ndr. 329. — 4. Věty záporné vynášejí se v rodě trpném osobně n. neosobně. Pavezy nebylo vidino mezi nimi. Br. Ty peníze podnes zaplaceny nejsou. Vz Genitiv.—5. V jazyku českém není zvláštní formy trpné. Obyčejně se opisuje, jak již praveno, příčestím trpným a slovesem býti, bývati. Vz nahoře. — Jinak se rod trpný opisuje: a) rodem zvratným. Neřesť se v zemi páše. Háj. Ctnost' se se žádným nerodí, nýbrž teprv v životě na- bývá se. Mudr. Dokonal se výklad delší na desatero přikázanie. Hus. I. 285. Rozkoš, která se mnohých pomocmi brání. Jel. Vz Listy filolog. III. 216. — b) Časoslovy dáti se a lze s infinitivem časoslov přechodných. Dosti jsme se mámiti dali. Kom. Dal se při- nutiti. Us. (Bž. 214.). Lze poznati. Ndr. §.702. — c) Časoslovy býti, míti se s příslušnýmijmény. Kdo jiným pohrdá, sám v pohrdáníbývá. Br. Ode všech národů ve vážnosti semají. Kom. — d) Časoslovy míti, bráti,vzíti, přijímati, trpěti s příslušnými jmé-ny. Spravedliví za své skutky vezmú odplatu.Br. Volám-li pro nátisk, avšak nemám vysly-šení. Br. Umenšení bráti, vyslyšení míti. Us.Bž.214. —e) Časoslovy přijíti, přicházeti,dostati se, s jmény časoslovnými, kteráv sobě význam rodu trpného nesou. Sněmk odložení přišel. Háj. Nepřišla mně k viděníani k slyšení radosť nebeská. Přijíti v za-pomenutí. Us. — t). Zvláštní formou vynášíse rod trpný při časoslovech od jmen pří-davných odvozených, když se povídá, k jakévlastnosti věc přichází: zčerveněti, zčerněti,zmodřeti, zhloupěti; rod činný: zčerveniti,zčerniti, zmodřiti, zhloupiti. Zk. Cf. Mkl. S.76., 264, S. N. VI. 147., VIII. 671., Ndr.§. 702. a násl.,
Program gymn. brněn, z r.1869. (O poměrech časových passiva čes. V.Kotsmich), Lišty filolog. III. 215. a násl. —
