RozkazovacíRozkazovací způsob, imperativ (z lat. imperativus i. e. modus), die gebietende Art. Známka imperativu jest i a krácení samo- hlásky kmenové. Beři se z hradu a otci mému pověz. Výb. II. 66. Strany -i vz Gb. Jíl. 109. 12 ř. sh. a dole. Známka imperativu i totožná jest se sanskr. já v potentialu; podlé toho shoduje se imper. slovanský s řec. optativem a lat. konjunktivem. Gb., Mkl. S. 767. Slovan. imperat. jest původem a tedy i významem optativ; základní pojem optativu jest přání: beri = přeji si, abys bral. Mkl. B. 791. Kmen imperativní tvoříme od kmene přítomného: nesa-i; z ai vzniká ě, kteréž, stoji-li v zá- sloví (v 2. os. sg.), v i se seslabuje. Bž. 171. U sloves I. třídy kmene otevřeného, pak u IV., V. a VI. třídy mění se toto i v j, u sloves ostatních tříd i se klade neb se vypouští; vypouští se (vlastně seslabuje se v ?, jež na mnoze se ztrácí, Bž. 171.), lze-li imp. snadno vysloviti, ale předcházející souhláska se v tomto případě směžduje a měkčí a sice d v ď, t v ť, n v ň, k v c, h v z, r v ř. Cf. Bž. 40., 42. — Dlouhá samohláska kmenová krátí se v imp. jednoslabičném a krátká samohláska podržuje se pak, i když imperativ sesilu- jeme příklonným z, jakož i v pluralu (Bž. 22.). I. a) nésti — nes, b) píti — pi-j, II. mn-í, III. hoň, IV. háze-j, V. kope-j m. kopa-j, VI. milu-j; plésti — pleť, péci — pec (v obec. mluvě: peč), tlouci — tluc (v obec. mluvě: tluc), střehu — střez (v obec. ml. střež; ale neústrojně i v písmě: lhu — lži, sekati — seč. Bž. 40.), souditi — suď — sudiž — suďme — suďte, klátiti — klať, sloužiti — služ, koupiti — kup. Na mor. Zlínsku nerozlišují se hlásky. Vz Mtc. 1878. 3. Pozn. — Vozn. U sloves V. třídy se a před -i (-j) přehlasuje v e: volati — vola — volaj — volej. — Pronáší-li se rozkaz s důrazem, přičiňuje se částice z, před kterou i, vynechalo-li se, opět na jevo přichází: sudiž, slyšiž, honiž. — V imperat. dvouslabičných sloves v -íti a -ýti ukonče- ných (I. třídy kmene otevřeného) stahuje se u výslovnosti ij vi a yj v ý: bíti — bij — bí, krýti — kryj — krý. V písmě užívánu: vedlé bij i bí, ale jen: kryj. Bž. 186. Dle Gb. se v těchto případech j odsouvá a ná- hradou i se dlouží. Vz Kvantita (1. 853. a). — Která slovesa i mají, ta v pluralu ne- seslaběné ě podržují (Bž. 171.): hoň — hoňme — hoňte, běž — běžme — běžte; ale: sp-i, sp-ě-me, sp-ě-te; modl-i se, modl-e-me se, modl-e-te se, bdi — bděme — bděte; ě tedy vypadává jako i, kde sloveso bez něho snadno lze vysloviti: chvalme — chvalte (chval), ale: řekněme, řekněte (řekni). Na Moravě: mnime, řeknime, sednime m. mněme, řekněme, sedněme. Vz I. a Slovník I. 563. a. c). — Obecná mluva miluje, jak již uká- záno bylo, také hustší sykavky v imperativu: peč, vleč, pomož vedlé pomoz, noš, vož, kaž m. pec, vlec,nos, voz, kaz. Vz Rozli- šování. — Koncovky se v imperativu sg. od- suly, odtud se tvar .2. osoby o všech osobách užívá: čiň já, čiň ty, čiň on; v čísle množ- ném užívá se u 3. os. koncovky osoby druhé: čiňte oni. Kz., Zk., Mkl. Tedy cožkoli mluv já, nezjednám-li, co on chce, nic nedbá. St. skl. (Mkl. S. 799.). Sedni já neb ostaň, tobě zjevný jsem. Kom. Vz Bíti, Hořeti, Vinouti. Poznam. 1. Imperat. nabývá zvláštního dů-razu pričiněním zájmena osobního. Ty mičasto piš, byť co na jazyk přijde. Kos. —Pozn. 2. V již. Čech. se imperat. pro většídůraz zdvojuje a je-li jednoslabičný, znízdvojení jako jedno slovo: mlčmlč, didi,poďpoď, neplač neplač, obrať se obrať, od-počin si odpočiň. Kts. O tvoření imperativuvz
Programm mladobolesl. gymnasia 1878. Klade pak se imperat. 1. když na někom žádáme, aby něco učinil, když mu něco dovolujeme, k něčemu jej pobízíme (im- per. přikazovací, žádací, imperativus jus- sivus). Přikazovati můžeme druhé osobě sg. n. pl., v kteréžto příčině připojujeme k im- perat. slovce: medle, prosím, nu, nuže, nebo třetí osobě (v něm. opisuje se slovesy sollen, mögen). Dej jim medle centnýř stříbra. Br. Protož věrou bez skutků žádný se nechlub. Kom. Posedni výše. Br. Dějiž se všecko pokojně. Br. Nuže jdiž a mluv k nim. Br. — 2. V 1. os. pl., když se sami k něčemu povzbuzujeme, imper. povzbuzovací, imp. ad- hortativus. Často slovce nu, nuže, tedy se přidávají. Nu jděmež. Br. Pojďme, obětujme Bohu. Br. — 3. Má moc podmiňovací, když druhého koho k činnosti napomínáme, kla- douce ji spolu za podmínku jiného děje. Odstup od zlého a čiň dobré a bydliti budeš v zemi na věky. Br. Vztekejte se, však brzo vám chuť zajde. Us. Ostříhej přikázání mých a živ budeš. Us. — Pozn. Zde i v 2. větě státi může imperativ. Dovádějž a spadni dolů. Us. Zlořeč Bohu a umři. Br. — 4. Má moc připouštěcí, imp. připouštěcí, imp. concessi- vus. Tu každý, měj kolik chce poručníkův, osobně státi a za se sám přísahati musí. Vš. Buď jak buď, poběhnu. Br. A chtěj nebo ne- chtěj, Boha pravého poznati musíš. Pass. Ač naposledy dělej ty z toho co dělej, přece jest to veliké štěstí . . . Kom. (Cf. Mkl. S. 799.). Chtěj neb nechtěj, musím činiti tvou vůli. Háj. Vz Připouštěcí. — 5. Imperativ, je-li spojen s částicemi zápornými, jest způsob zákazu, prohibitivus, a v tomto případě ne- hledí se k tomu, aby kdo čeho nečinil, nýbrž k tomu, aby o to se ani nepokoušel a proto volí se místo forem, skonalých obyč. formy neskonalé, opětovací. Nevynášej se nad jiné. Br. Jdi — nechoď, jeď— nejezdi, běž — — neběhej, nenos, nevoz, nehoň, nelítej, po- věz — nepovídej. Nezabíjej (vůbec nikoho), nezabij (toho, kterého právě tlučeš). Nesedej. Er. Nesmúcej našich pánóv. Kat. 2954. Ne- otvírej nikomu. Na cestu pohanů nechoďte. Br. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. Br. Cf. Mkl. S. 792. - Poznam. 1. Zřídka stojí zde forma skonalá a to tehdáž, máme-li na zřeteli jenom děj, jenž v skonalém časoslově leží (T.). Nečiňte žádnému násilí, ani ho obviňte křiv- dou. Št. Vz také předcházející nezabíjej a ne- zabij ho. Dle Mkl. S. 793. označuje imperat. sloves skonalých zápověď' ukončení děje: Nenapiš mi to, du magst zwar beginnen es zu schreiben, sollst es aber nicht vollenden. V řečt. jiij s conjunct.: ,«?'/ ys/áipijí-, 71011)0^ zovzo. Často nastupuje v tomto případě fu- turum : Ať nedáš. (Ndr. 356.). V Besedě uči- telské III. 100. čteme tento článek: Ješto záporná neskonalá slovesa celý děj i jeho začátek, skonalá však jen úplnosť jeho, ni- koliv ale nutně i začátek jeho zapírají: bude zajisté i v imperativu pilná potřeba k tomu přihlížeti, kdy v záporu neskonalých a kdy skonalých sloves užiti jest. Při zapovídáni děje nějakého máme obyčejně celý děj na zřeteli, zapovídajíce celý děj, i každou sebe menší čásť, tedy i začátek jeho. Tím se taky stalo, a to též celého zjevu příčinou, že v češtině, kde mimo skonalé též tvary ne- skonalé máme, v záporu stojí pravidelně tvar neskonalý. Tak zajisté nikomu hřmo- tícímu, bijícímu, předbíhajímu, do řeči ská- kajícímu nebudeme říkati: Neudělej hřmot, nezbi ho, nepředběhni, neskoč do řeči, nýbrž vždy: Nedělej hřmotu, nebí ho, nepředbíhej, neskákej do řeči. Podobně jest neskonalé slo- veso nutné v následujících příslovích: Nepři- volávej vlka z lesa. Nezkoušej toho, co má ocas černý (co zlý konec béře). Nehraj kočko uhlem, tlapku si spálíš. — Pozn. Skonalá nepřivolej, nezkus, nezahrej, byla by zde zcela nepřirozená a duchu řeči odporující. Nepřivolej v přísloví prvním bylo by tolik, co nezpůsob nynějším voláním svým, aby vlk v skutku přišel. Nezkus v druhém zna- menalo by nepřeji ti, abys zkusil toho, co smutný konec béře. Nezkoumej jest tedy = ani nezačínej zkoušeti. Stůjtež zde i násle- dující přísloví, v nichž nutnosť a význam neskonalých dle předcházejícího snadno po- znati: Nepiš čerta na stěně, sám se on na- maluje. Darovanému koni na zuby se ne- dívej. Draho nekupuj a darmo nebeř. Kde cesta rovná, nezajížděj. Nechoď se vším na trh. Smeti z domu na ulici nevynášej. Po- něvadž však, jak již podotčeno, obyčejně celý děj a každou čásť jeho při rozkazu v zápor postaviti chceme, klade se v řeči spisovné záporný imperativ pravidelně i tam, kde nutnosť jeho naproti imperativu skona- lému do očí tak nebije, jako v příkladech předcházejících; a tak i pravidla, že záporný imperativ, dokud možno, neskonalým býti má, jmenovitě ve spisech dobrých přísně šetřeno vidíme. — Příklady. Do řídkého bláta neházej kamenem. Kde dva mluví, tam třetí nepřistupuj. Žádný z vás nevycházej ze dveří domu svého až do jitra. Dobré pak. činíce neustávejme. Nezabíjejte duše jeho, aniž vylévejte krve: ale uvrzte jej do ci- sterny této, kteráž jest na poušti, a ruce své zachovejte bez viny. I řekl Mojžíš: Jestli ty sám nás nepředejdeš, nevyvozuj nás z mí- sta tohoto. — Pozn. Jak potřebný jest v pří- kladech těchto imperativ neskonalý, pozná každý, kdo jej směniti se pokusí se sko- nalým, který zajisté duchu řeči méně vyho- vuje než neskonalý. Neskonalý jest tím po- třebnější v oněch z těchto příkladů, kde se všeobecně — pro každý možný případ — něco, co se často stává, tedy děj s jiné strany již často opětovaný zapovídati má. Avšak i tam, kde se zjevné jen na jeden určitý případ poukazuje, imperativu nesko- nalého správněji se užívá, než skonalého, jako v uvedeném příkladu: Nezabíjejte duše jeho, aniž vylévejte krve —, poněvadž se zde vůbec říci chce: Nechtějte ničehož míti s proléváním krve. Tak se neskonalého im- perativu též všude tam bude musiti užívati,. kde děj v jeho opětováni vyjádřiti buď chceme neb musíme: Nebývejme marné chvály žádostiví, jedni druhých popouzejíce a jedni druhým závidíce. Nestřílejte vlaštovek. Ale však nezklamávej více, že bys nepropustil lidu obětovati Hospodinu. Jmenovitě se ne- skonalého imperativu užívati musí tenkráte, když někomu zapovídáme, co právě učinil. Tak chlapci, který kamenem někam hodil, ani v obecné mluvě neříká se nehod kamenem, nýbrž neházej kamenem, leč by se slůvko více přidalo: nehod tam více kamenem. Po- dobně pravíme nemrskej koně, nechť pak kůň několikráte neb i jednou mrsknut byl. Nekupuj něco takového a neošidíš se. Ne- choď tam více a budeš míti pokoj. Nevy- lévej zde špínu a ujdeš podruhé domluvě. Nevyhnutelně zapotřebí jest místo tvaru ne- skonalého v záporu skonalého, kde zakazo- váním svým ne tak děj v jeho začátcích, které snad již nastoupily, nýbrž spíše do- vršení, zúplnění děje nějakého zameziti chceme, tedy když varujeme něčeho, čehož by se někdo mimo úmysl svůj mohl dočiniti. Tak pravíme neopatrným: Neupadni, nepře- vrhni sklenice, nepíchni se, nespal se, neutop se, neztrať těch peněz, neuhoď se, nenastuď se, nezamaž se atd. Slovo řekni, jen se ne- podřekni. Nezapomeň hrušky v popele. Nedej zahynouti nám i budoucím. Nestaniž se dobře hříšnému, aniž prodleni buďte dnové jeho. — Pozn. Neskonalá měla by zde smysl buď jiný neb zcela žádný; tak by bylo neupadej (na př. v hřích nějaký) jen iterativní (opa- kovací); nepřevrhuj té nádoby řeklo by se jen tomu, kdo nádobu převrhnouti chce, ne však onomu, kterého varovati chceme, aby z neprozřetelnosti jí nepřevrhl. Z předchá- zejícího jde, že se skonalého imperativu při záporu v smyslu právě dotčeném pravidelně užívá jen tenkráte, když zabrániti chceme děj od toho, kterému se zapovídá, nezamý- šlený neb aspoň v prospěchu jeho se neza- kládající. Tak se dle ducha řeči spisovné kupujícímu, jehož koupě nějaké varovati chceme, neřekne nekup, nýbrž nekupuj toho. — Pozn. Skonalý imperativ záporný ve vě- tách, jako: kup nekup, vše mi jedno — příď si ty neb nepřijď, nestojím o tě — vysvět- luje se svou podmínečnou povahou: Jestli koupíš nebo nekoupíš, přijdeš nebo nepřijdeš, vše mi jedno. Skonalých sloves ovšem i v zá- porném imperativu klásti nutno všude, kde příhodných neskonalých sloves není: Neza- strel n. neutop toho ubohého psa. Od sloves jdu, jedu, nesu, vezu užívá se v záporném imperativu formy opětovací, obyčejně tedy: nechoď, nejezdi, nenos, nevoz. Avšak přece říci se musí, když děj již před se jde: nejdi, nejeď tak rychle, nenes, nevez to tak ne- opatrně. Kz. — Pozn. 2. Vynáší-li se zá- porný imperativ řečí nepřímou, užívá se formy opětovací místo formy skonalé. Radím mu, aby nejezdil. Háj. — Pozn. 3. Při im- perativě rozeznáváme tedy dvé forem: imp. neskonalý: chytej, chytávej a imperativ sko- nalý: chyť. Zk. Onen znamená trvání n. opa- kování činu, tento nastoupení stavu skona- lého. Vn. Imperat. skonalého užíváme toliko ve větách, když činem tvrdivým přikazujeme. Vz více v Tn. 207. a Zk. Skladbě 622.-627. — Imperativů poď a hybaj užívá se někdy za indikativ, když se živě vypravuje. Pichł peníze do kapce a hybaj ven. Vzáł sekyru na rameno a poď do lesa. Na mor. Zlínsku. Brt. — Imperativ se opisuje: 1. druhou osobou času budoucího indik. časoslov ťrva- cích n. jednodobých, aby se naznačilo, že mluvící vyplnění vale své na jisto očekává; někdy jest důraznější, někdy jemnější než imperativ. To mi uděláš. To mi neprodáš. Nebudeš toho činiti. Kos. — 2. Částicemi ať, nechat s indik.: Ať toho nečiníš. Vz tyto částice. — 3. Otázkou. Proč mi to děláš? Svěd. Proč se rozmýšlíš ? Kom. — 4. Slovesy: chtíti, roditi, míti, ráčiti: Neroď plakati. Pass. Nechtěj se mi posmívati. Br. Člověk má mnoho slyšeti, málo mluviti. Zk. Račte si sednouti. Nechtějte to podepsati. Mkl. — 5. Zkrácenými větami, imper. schází. Vodu (přineste)! Pomoc! Hš. Hlavně scházívá buď: Chvála Bohu (buď). Mkl. S. 799. — Dosti zhusta vyjadřuje se mírný rozkaz nebo prosba kondicionalem aneb i jinými způsoby: Abyste šli k obědu (= poďte). Francku! abys šéł pro mlatce do stodoly. Ale ne abys myslel . . . Potom ne abyste ostali doma! Veď abysme šli! Ja di, ja nech toho, ja co bys chodil! Mohl bys tam ít. No neposýłáte si, nejdete si na ty jabka! (— pošlete si). Ko- pala, orala červenýma volania (— kopej, orej. Mtc. 1879. 1(36). Brt. — líozkazovací způsob pojí se se jménem, při čemž koncovka i často v o přechází. Čespivo, duspivo vedlé pivo- dus, hryzikůrka (škudlík), hubilen, kazilen, kalivoda, kazimrav, kazirod, kazistyd, kazi- svět, kazivíno, krutohlav (Wendehals), lomi- hlav, mastihuba (labužník), močihuba, moč- huba, močihub (opilec), mřihlad (a hlado- mřič), mstidruh, odřihost, otevřhuba, paso- břich, pasořit, plaširyba, pletikoš (kdo koše plete), pletinoha, pudivítr (ztřeštěnec), straš- pytel (zbabělec), šaliplachta (pudivítr), tluč- huba, třasořitek či třasořitka (pták), tratiloj, Räuber am Lichte, třesorudý, vrtipata (pudi- vítr), vrtohlav, vydřiduch, vydřiduška, vy- dřigroš, vydřihost. Mkl. B. 372. Dle Prk. nejsou to imperativy, nýbrž kmeny slov osné, často analogií změněné, často otřelé; velmi hojné kmenyIV.tř. na -i dali vznik mnohým z jiných tříd.
