2. Vzdíti
2. Vzdíti (vzděti), vzději, ěl, ěn, ění (zastr. ) = jmenovati, nazvati, jméno dáti, benennen. — komu (proč). Proto té hoře Říp vzděchu. Dal. Pro práh městu vzdějte Praha. Dal. Vzděješ jemu jmě Jan. ZN. Máti jeho vzděla jemu jmě Jabes; Porodi syna a vzdě jemu Sampson. BO. Tomu lesu Strahov vzděli. Dal. Prvej pólě Kublaj imě vzděchu, vterej pólě králi (nom. pl. ) imě vzděchu. Rkk. 48. Kak by chtěl tomu dietěti vzděti; Vzděno mu jmě Kristoforus. Pass. mus. 276., 358. Synům svým jiná jména vzděl. Pass. 929. Králová porodí syna, Alexander vzdechu jemu. St. skl., Alx. (Anth. Jir. I. 3. vyd. 33. ). Vzděl jemu jméno Vladislav. Pulk. Protož jest jemu (moři) poeta Virgilius vzděl potvory jméno. Jel. Proňž tej zemi Čechy vzděchu. Dal. k. 2. 41. — 42. Cf. Jednomu bylo Mach a druhému Jan. Kulda I. 35. Kterej jméno bylo Ratka. Koll. V. 4. 12. Měl psa a tomu bylo chrt. Kld. I. 89. Bylo mu Martinek. Sš. P. Č. 246. 118. Říkají mi Lidunka. Er. P. 144 — komu čím. A cožť vám prvním slovem poví, tím jistým jménem toho slova tomu miestu vzdejte. Pulk Cf. Děchu jemu Kostus jménem (m.: jméno. Prk. ). Kat. 23. Vz Převzděti, Vzdíti, 2., Prk o dat. §. 4. (Příbram. program, 1876. ), Zdíti. — V. = vypraviti, verkünden, melden. — co komu. Marii vzděl to slovutné pozdra- venie. Št. Kn. š. 296. 24.