I. Dativ cíle
I. Dativ cíle. Původní význam dat. jest cíl, směr někam. Brt. Užívá se ho k vytčení předmětu, ku kterémuž, nebo proti kterémuž činnosť směřuje. Takových dativů jest po řídku. Nyní se užívá pravidelně předložek : k, proti, na, ve, za. Klade se: 1. Při časoslovech jednoduchých. Pane, dlouho-liž se tomu dívati budeš? Br. Vratiž se mému mistru. Pass. Prokní teče (mnostvie) ruče koněm svojim. Rkk. 48. Poče spáti dřevu se kloně. Výb. I. 138. (Alx.). Vstav sv. Martina hrobu šel. Pass. I brali se králi (= ku králi). Pass. Ottavad se pryč zdviže a Britannii se blíže. St. skl. IV. 238. Jíti domů. Leg. Dolů bre- hom bežal. Na Slov., Ht. — 2. Při časoslovech složených nepřechodných, zvláště jsou-li složena s předložkou při. A život svatý veda Bohu (k Bohu) se dostal. Pass. Tedy král bratru svému přistoupiv vece. Pass. Bylo s námi několik Rekův z těch ostrovův, kterým jsme měli přistávati. Prof. 57. Přistúpiv tomu knížeti. Pass. Tu pannu domóv vzíti. Kat, 232. Nechval kmotře hodův, až pojedeš domů. Č. Tobě to příleží. V. To připadlo Josefovi. Flav. - 3. Hustěji při časoslovech přechodných, s předložkami složených, hlavně s: při, před, po, vz. Krajina ta připojena jest židovské zemi. Br. Podsypej chlebům (pod chleby). Us. Nepozdvihly se srdce vaše tak vysokým věcem. Výb. II. 532. Tomuto vínu něco přidali. Jg. Zlopo- věstným se nepřipojuj. Kom. (Vz Mkl.S. 583.). — Dodatek. P. prof. Prusík píše o tomto dativě v příbramském programmě 1876. str. 18. takto: Dativ jest obměnou lokalu a prvotní syntaktická platnost" jeho tedy není jiná než místná označujíc směr na otázku kam? čili cíl, k němuž se činnosť nese, směřuje. Úkon ten prvotně zastával a i dosud dosti zhusta zastává lokal sám (následují příklady z řečtiny). Vz Lokal. Dativ cílový má v slovanštině velmi rozsáhlé pole, s něhož jej však čím dále tím více vytlačuje užívání předložek (k, do a j.), to sice tou měrou, že nynější živé jazyky nejsou už s to, by vyjádřily mnohé vazby, jaké se v starších jejich dobách přehojně nalézají. To platí zejména o jménech měst, jež pouze v národních písních srbských starou vazbu bezpředložkovou dosud zacho- vala; dříve byla oblíbena zvláště v staré ruštině. Ale i při jiných výrazech bylo hojnosť bezpředložkových vazeb dativných, jež se udržely jen částečně a to nejvíce v živé mluvě národní, v dialektech, hlavně tenkráte, když sloveso spojeno s předložkou: pri, sb, prědb, podb, obd., nadb, na, do, za a j., ač jednoduché sloveso není vyloučeno; písemná mluva nynější jest v té příčině chudší. Na př. Sniechu sie sem všici páni na hrad kniezu na sie hody. Rkk. 18 (fotogr.). Když sie tej miléj matcě Maria a sv. Alžběta přitulista. Pass. Išlo pánom na radu; Blíží se mu strelec mladý; Přijď mi, milý, přijď mi, čtyry razy v týdni. Koll. Přijď nám království tvé Us. Jdi Aloisiovi (u Příbr.). Pomodli se pánu Bohu. Donesl ho tomu židovi na prodej. Kulda. Sem patří dativ u: dívati se, diviti se. Vz tato slova. — II. Dativ příslušnosti. Tím se vypovídá, komu co přísluší, připadá, se přivlastňuje, komu co v moc, v užívání přechází. Klade se obzvláště o osobách: 1. u časoslov, kterými co komu v moc a užívání přechází. Ale užíváme také předložek: na, k. Sem patří: jíti, hoditi se, dostati se, přihoditi se, přijíti atd. a adjektiva: hodný, vhodný, příhodný, případný. Jemu se vše hodí. Jg. I druhému se dostalo. Us. K ničemu se ne- hodí. Vz jednotlivá ona adjektiva. — 2. Časoslova, kterými se vyslovuje, co komu v moci a užívání jest. I zde předložek: „k, na" uží- váme: slušeti, příslušeti, náležeti, přináležeti, příležeti a adj.: slušný, příslušný, náležitý atd. Každému to dejme, což komu sluší. Št. Tobě to příleží. V. Místo to vpádům lotrů příležité jest. Eus. — Pozn. U časoslov pod 1. a 2. uvedených často bývá podmětem infinitiv. Žádnému se nepřihází z omylu dlouho se radovati. Jel. Tobě přísluší poslouchati. Jg. - 3. U „býti." Při časoslově ,býti' vynáší se dativem: a) osoba, v jejíž moci a užívání co jest. Nyní více časoslova „míti" užíváme. Tobě jsou (ty máš) ostré drápy. Rkk. Lidu obecnému jiného nápoje nebylo. Háj. Ani tobě ani mně tento mlýn bude. Pass. Buď vám dlouhé zdraví. Troj. Nicť Bohu nepřijde, vše jest jemu. St. b) Osoba, jež sama o pod - mětě výrok činí. jejímž domněním výrok sám jest. Mně to za nejmenší věc jest. Br. On jim byl za boha. V. — c) Osoba, na niž se jako na předmět něco táhne, jíž co k čemu slouží, jíž se co přisuzuje. To bude tobě ke cti. Br. Nebylo nám to k potupě. Št. Byl všem jiným na příklad. Pass. Co tobě do toho? Br. Co je nám po tobě? Br. Nebylo mu nic. Us. Jest tomu tak. Sved. — 4. Dativ stojí při časo- slovech býti a přijíti k vytčení osoby, je- jímž určením, potřebou, povinností činnosť nějaká jest. To, což aby se stalo potřebou jest, vynáší se infinitivem, předmět však, kterým se infinitiv doplňuje, klade se do pádu, kterým se časoslovo z vlastní své povahy řídí. Všem jest jednou umříti. V. Od dívek vám jest pobitu býti. Dal. Protož tobě na jeho odpověď nebylo dbáti. Pass. Tu sě spolu vojem snieti bylo. Alx. Tobě na jeho zápověď nebylo dbáti. Pass. — Pozn. Místo býti s dat. a infinitivem klademe míti a musiti. Máme se Boha báti. Jg. Vz Mu- siti, Míti. — 5. Sem hledí časoslova: říkati, přezdívati, jméno dáti; příjmím, jménem býti, při kterých se osoba nebo věc, jíž se jméno dává, do dativu klade, jméno samo pravi- delně do nominativu. Jemu jméno bylo Mau- ricius. Pass. Protož Domažlice městu pře- zdili. Háj., V. Manliu příjmí bylo kapitolský. V. Pharos jemu jmě bieše. Alx. Vz Nadávati. — III. Dativ prospěchu, škody, mrav- ného účastenství (vyplývá z dativu cíle. Prk.). 1. Do dativu klade se osoba n. věc, jíž se na prospěch n. na škodu, na česť n. na. hanbu něco činí (dativus commodi et in- commodi). Kristus nás sobě samému očistil. Br. Budeš-li moudrý, sobě moudrý budeš. Mudr. Co ti zavinil? Lom. — Pozn. Nyní bez potřeby předložky „pro" užíváme. On jest živ pro sebe (sobě) a ne pro obec (a ne obci). Prve Bohu než sobě počal živu býti. Pass. — 2. Když najevo dáváme, že se vý- rok po naší aneb druhého vůli, chuti, roz- umu činí, že se s naším smýšlením sro- vnává, že nám radosť činí, aneb když opak toho jest: užíváme dativu mravného úča- stenství (dat. ethicus), čímž řeč přátelské důvěrnosti nabývá. Tento dat. objevuje se jen při zájmenech první a druhé osoby a osoba jím naznačená není zároveň pod- mětem. To ti jest masť tak drahá, žeť jí nemá Vídeň ani Praha. Výb. On vám má zlatú podkovu. Na Slov., Ht. Co jsi to nám učinil? Št. To se mi k smrti rovná. Kom. Kam se nám děl náš otec? Pass. To ti bylo dnes lidstva v Praze! — Pozn. 1. Dativ zájmena ty s časoslovem je splývá v tě: Tote byl cíl práce jeho. Br. Totě ten svatý otec. Pass. — Pozn. 2. Dativ sobe, si označuje, že pod- met sobě jest činný, že stav jen k podmětu se táhne. Tento význam však nyní bývá velmi oslaben. Pak si sedneš. Er. Jeden si lehne. Er. Klakněš si pod strom. Na Slov., Pov. 45. Cf. Zmužile si čiňte. Br. (Vz Mkl. S. 605.). — Dodatek. Prk. vylučuje z tohoto dat. dativ úsudku a zřetele píše v programmu příbramském r. 1876. str. 21. takto: Osoba, dle jejíhož úsudku něco se děje n. jest, je- jíhož zřetele se týče výrok, vyjadřuje se da- tivem, jejž tudíž nazýváme dativem úsudku a zřetele. Dativ ten souvisí sice s přisvojo- vacím a prospěchovým, leč ponětí toto značně ochablo, že na mnoze ho není ani cítiti, a zbyl jen pojem úsudku a zřetele a to ve dvojím směru: a) v příčině náhledu, mínění, úsudku, názoru n. poznání vůbec, b) vzhle- dem k tomu, jak neb kde se kdo nalézá a v jakém poměru jest tedy k němu poloha nějakého místa. — S češtinou má řečtina oba případy společný, leč latině nehrubě přísluší nárok ku prvé vazbě kromě skrovných sle- dův téměř jen u básníkův; o něco častěji však užívá vazby druhé. Ty rci svému ukrut- níku, že dýmem jest nám velenie jeho. Rkk. 22. (Fotogr.). Mrzkosť jest poroba hospodinu. Rkk. 12. A to ovoce bylo dobré vóně a krásné zraku, ale jiesti bylo nechutné. Št. N. 225. Von je hezkej svej panence; Jsem-li jí oškli- vej. Er. 86., 218. Ani nevoňajú tak plné hre- bíčky, jako mně voňajú mej milej očičky. Koll. Ani mně nevoní z rozmarýnu věnec, a jak mně zavoněl přespolní mládenec. Sš. Tomuto opilstvím, co onomu lékařstvím bylo. Har. Jiným ( = podlé mínění jiných) jest Vratislav syn Oldřicha, markrabí brněnského. V. Já vám neudělám kroku dobře. Us. Já mu nejsem nikdy dobře ustrojena. Us. Byla mu krásná a méně protivna. Us. Po pravé straně nám leží (město). Har. Hora mi stála, byla v levo, v pravo. Us. (Následují příklady z latiny a hlavně z řečtiny.) — I.V. Dativ příčiny. Tím se vyslovuje předmět, který nejenom cílem, nýbrž spolu i příčinou jest hnutí, jež se mysli podmětu zmocňuje. Užívá se ho u časo- slov: radovati se, těšiti se, rádu býti, diviti se, podiviti se, smáti se, zasmáti se, posmí- vati se, chtíti, zachtíti, rouhati se, dívati se atd. Dobrý člověk druhého štěstí se raduje jako svému. Št. Divili se její moudrosti. Háj. Smáli se tomu. Us. Čemu sám nechceš, nečiň jinému. Prov., V. Věřitelé chtí svému. Prov. Těšme se jemu. Kom. Poče tomu se diviti. Kat. 249. Divil se kráse její. Troj. A jest se ještě čemu podiviti. Pref. Směje se jemu. Br. Jsúci tomu velmi ráda. Kat. 239. On je bojom rád. Na Slov. a Mor. Jablkům velmi ze- chtěl. Pass. Co sobě chceme, i bližnímu po- vinni jsme. Prov. — Pozn. 1. Radovati se, těšiti se, veseliti se pojí se také s před- ložkami: ve, z, nad. Z mého zlého se rado- vali. Br. Ať raduje se v spasení jeho. Br. Nech ať se nade mnou neradují. Br. — Pozn. 2. Sem přísluší: čemu, vz Čemu. — V. Dativ předmětu, k němuž aneb proti němuž čin- nosť podmětu směřuje; klade se při mnohých časoslovech a jménech přídavných. — 1. Při časoslovech prospívání a sloužení; při vý- razech: býti k prospěchu, k zisku, k užitku, k platnosti, na škodu, na ujmu; při adjek- tivech prospěšný, platný, potřebný, dobrý, služebný, škodlivý, škodný atd. Požehnal jim. Anth. 58. Byl jsem poslušen otci tvému. Br. Tobě věk a léta veselu býti překážejí. Mudr. Vz jednotlivá tato slova. — Pozn. Zde se obzvláště při adjekt. i předložek „k, proti" užívá. Ten kořen je užitečný proti mnohým neduhům. Byl. — 2. Při časoslo- vech, jimiž se příznivý aneb odporný způsob smýšlení a jednání vyjadřuje: práti, záviděti, žádati, děkovati; při adj. příznivý, milostivý, volný, ochotný, vlídný, vděčný, ukrutný. Matky synům cti žádají. Št. Bud' jiným mi- losrden. Št. Tomu oni závidí všemu. Št. Vz jednotlivá tato slova. — Pozn. Při adjekt. také: „k, proti". Dobrotiv k čeledi. Št. Mi- lostiv k lidem. Háj. Pokorný proti Bohu. Št. — 3. Časoslova: povolovati, dopouštěti, hověti, lahoditi, pochlebovati, lísati, shoví- vati atd. a která opak v sobě drží: protiviti se, zpěčovati se, odolati, odporovati a adj.: povolný, lahodný, libý, příjemný, milý, od- porný, protivný. Dlouho shovívá pán lidem. Br. Protivilo se to dobrým mravům. Jel. Odolati bludnému kmenu. Kat. 2866. Jehož moc všem odolá. Kat. 3296. (Mkl. S. 584.). Tomu já shoviem. Kat. 793. (— Mkl. S. 584.). Jest milý Bohu i lidem. Vz jednotlivá tato slova. — Pozn. Tato časoslova pojí se také s předložkami: k, proti. Brániti se proti něčemu. Troj. Lísati se k někomu. Dal. — 4. Časoslova důvěry, závazku, modlení-se: věřiti, dověřovati, slíbiti, zakazovati se, za- snoubiti, modliti se, kořiti se, klaněti se; adj.: věrný, dověrný atd. Co v hrsti drží, tomu věří. Kom. Zasnoubil mu svou dceru. Us. Zavázal se mu tovaryšstvím. V. Modliti se Bohu. Br. Šla do kostola modliti seBohu. Na Slov., Ht. On sa nikomu neklaňal. Na Slov. (Mkl. S. 597.). Vz jednotlivá tato slova, — 5. Časoslova přirovnání a podobnosti: rovnati, přirovnati, připodobiti, obcovati atd.; adj.: podobný, rovný, přiměřený, příbuzný, obecný atd. Chtěl se jemu rovnati. Št. Komu jste mne připodobnili? Br. Jest mu roven, podoben. Us. Vz jednotlivá tato slova. — Pozn. Také může předložka k státi. Při- rovnati k čemu. Kom. To je k víře podobno. Br. — 6. Po časoslovech učení se, rozumění a zvyku: učiti, učiti se, rozuměti atd.; po adj. vědomý, svědomý, známý, zjevný, pa- trný atd. Vz jednotlivá tato slova. Učíme se tomu. V. Rozumí se tomu. Us. Zvykáme tomu. V. Čeleď svou vyučoval cestám božím. Br. Čemu mistr odučuje, oduč se. Kom. Učíme se svobodnému umění. V. Lid dělný dílu odvykl. Háj. Čemu přivykneš v mla- dosti, budeš činiti v starosti. Všemu zvykne člověk. (Mkl. S. 604.). Kak ty tomu rozu- mieš? Kat. 1346. — 7. Časoslova mluvení, rozkazu, zákazu: mluviti, zvěstovati, kázati, domlouvati, rozkazovati, zapovídati, láti, rouhati se, zlořečiti, dobrořečiti. — Pozn. Také předložka „k". Rouhati se Bohu. Br. Komu jsi ty věci zvěstoval? Br. Kmetóm toho města bude mluviti. Jir. Kázal všem k boji býti hotovu. Troj. (Mkl. S. 584.) — VI. Dativ při substantivech, kde nyní podlé obecného způsobu myšlení bychom genitiv kladli: 1. když činnosť jména pod- statného z původu svého s dativem se pojí, tak že při takových jménech moc časoslovná u větě převládá. Lakomství je služba mod- lám (modlám slouží). Št. Opatrnosť těla je nepřítelkyně Bohu (Bohu nepřející). Br. — 2. Zhusta zastupuje dativ v té příčině pod- mět, jemuž přísluší obsah jména podstatného. Obrátím také město toto v poušť na odivu všechněm (aby se všichni divili). Br. — 3. Kde dativ jest předmětem činnosti, již časo- slovné jméno podstatné v sobě zavírá, tak však, že když se jméno větou vysloví, dativ nominativem jest rodu trpného. Kromě ko-stela, není hříchům odpuštění (toho, aby hří-chové odpuštěni byli). Št, - Pozn. Místodativu klade se i zde genitiv aneb přisvo-jovací jména přídavná. Nepravím to ku po-tupě vaší (vám ku potupě). Br. Vymyslilručnici na záhubu lidskou (lidem na záhubu).V. Vystavěl město na památku matky své(matce své). V. — Zk. (Vz Mkl. S. 605. —611. ) - Vz Zk. Skl. 93. -115; Ml. II., 13.—16.; Mkl. S. 583. - 620. Jir. Nákres staro-české mluvn. str. 70. —72. — VII. Dativúčelu. Pojal sobě ženě pannu vší cti dívku.Leg. Dáti jej chci panstvo věně, chci jijmieti sobě ženě. Jir. Nákr. §. 313. — Mkl.S. 612. — VIII. Dativ přísudku s býtijest vazba starým velmi oblíbená. Dativempřísudku může býti: 1. Jméno podstatné.Nesluší pohanu zárovnu býti křesťanu: Takžtomohúc obrániti, dachu z mála vojsku býti.Dal. 41., 17. — 2. Parte, perft. pass. Paklise komu přihodí kletu býti a snad nevinně,tu sluší opatrnu býti: Koho leč baba křstí,netřeba jest jemu býti druhé křstěnu. Št. kn.šest. 28., 240. Lépe bylo by Palamedoviv svém království pokojně bydleti, než-liv cizím kraji zabitu býti. Troj. 368. — 3. Jméno přídavné neurčitého zakončení. Sluší každému skrovnu býti; Ve všech ku- tiech hledá, mně práznu jíti nedá; Nedajmež mu živu býti. Výb. I. 747., 950., 1083. Jeden druhému nedaj smutnu býti v túhách; Třeba opatrnu býti každému. St. kn. šest. 94., 160. Vz Lze. — 4. Jméno přídavné určitého zakončení. Nenie tobě snadné býti udatnému, mocnému nikoli. Výb. I. 92L I já Bohu děkuji, že mi přítomnému býti dal. Prot. 205. — Pozn. 1. Co se týče grammatické shody, tíže se dat. sing. jmen pod č. 2. a 3. uvedených též k dat. podmětnému v pluralu jsoucímu. Ot nich vám pobitu býti; Živu jim býti nelze bieše. Dal. 19., 47. Nečistým kaž čistu býti. Výb. I. 253. Priamus kázal všem býti hotovu. Troj. 87. Křesťanóm slušie býti pokornu; Slušie nám cistu býti. St. kn. šest. 47., 114. Nedej nám zahanbenu býti. Kom. Did. 189. Je-li dativ podmětný rodu žen., víže se k němu dat. přísudkový jmen přídavných neurčitého zakončení buď v rodě ženském buď v mužském. By mi bylo živě býti. St. skl. I. 138. Hodnéť jest ne- bývati samé (vdově) rádu v kostele. Št. kn. šest. 86. - Pozn. 2. Dat. podmětný, k ně- muž se dat. přísudkový táhne, jest a) vý- slovně vytčen, jako ve všech příkladech svrchu uvedených. — b) Vazba jest neosobná a dat. rázu obecného jest zamlčen, tak že přimysliti lze, člověku´. Potřebie býti snažím na modlitvách. Št. kn. šest. 70. Není-liž čistá věc tak vyvýšenu býti. Kom. Lab. 84. Kde naděje více nepozůstává, živu se býti ne- chce; Vrat. 139. — d) Dativ přísudkový ne- táhne se k žádnému dativu podmětnému ani vyslovenému, ani zamlčenému a jest pouhou obměnou nominativu a instrumen- talu, s kterými pády přísudkovými se pra- videlně střídá. Velikaj křivda, vezmúc od Boha jeho dary i nebýti jich vděčnu; Snaž- nost' přielišná chtieti býti bohatu oslepuje srdce lidská; Boj se býti netbavu spasenie. Št. kn. šest. 183., 277., 280. Neslušieť déle. živu býti. Výb. I., 414. Volili jsme raději umříti, než-li živu býti tak bídně. Prot. 188. Jinak: Děvky žádají více umříti nežli ži vy býti; Priamus běží do chrámu mně hned od nepřátel umrtven býti. Troj. 413., 447. (Brt. Mtc, 1870., str. 40. ) Vz také Pk. článek o dativu přísudku v programmu slovanského gymnasia v Olomouci 1874. str. 19. —22. (Pří- klady ze Št. ) — IX. Dativ absolutní v slovanštině. Vz Jir. Nákres strčes. mluv. §. 327., Brt. Mtc, 1870. str. 42. a Mkl. S. str. 617. Budú znamenie, vadnúcím lidem pro strach (erunt signa, arescentibus homi- nibus). A scházejícím jim s hory, přikázal jim Ježíš (descencłentibus illis, praecepit eis. ) E Olom. Z Jir. — X. S dativem pojí se předložky: k (ke, ku), proti, po. Vz tyto. — XI. Koncovky dativu. Dativ sg. u první dekl. měl -u, teprv později -ovi. Kt, Dat. pl. prvního sklonění vycházel v -óm a -ovóm (u, druhého sklonění v -em a -evóm. ). Kt. — V dat. sg. třetího sklonění u jmen rodu muž. v-a ukončených: -ovi (vozkovi). Vz-ovi. Vz ostatně Skloňování, Dnešní, Nový, Otcův, Přídavné jméno, jednotlivá zájmena a Čí- slovky.