2. Píti
2. Píti. Cf Šf. III. 501., List. fil. 1883. 135., 130., 132., Mkl. Etym. 238. O časo- vání na Laš. vz Brt. D. 125. — co. Šat, jejž pás pne žárlící. Vrch. Keř pnul své květné loubí. Kká. — se kam: do výšky. Mour. Ruka vztýčená se v dálku pne Kká. Strom se k nebi pne. Vrch. Tam skály dvě se toužně k sobě pnou. Kká. — se. Pna se, zdali by byl učiněn starostú. Št. Kn. š. 135. — se čím. Darmo se pne svým uro- zením. Št. Kn. š. 139. — po kom. Darmo se náruč po ní pne. Čch. — (co) jak. Ra- nám, jež stihnouť měly nás, svá prsa jste pnuli v hráz. Kká. Tak velice se pnul, až i nebe slávou svou dosíci chtěl. Pož. 404. — se kde. Za oltářem úzké pnou se schody. Osv. — se nad koho. V hrdosti nad jiné se p. Št. N. 46. Vždy jedni nad druhé chtie se p. Let. 121. Vzletným plapolem jich vrcholy pnou se nad usnulou zem. Kká.