Roba
Roba, y, f., nevolnice, služka, děvka, die Sklavin, Magd, ancilla. BO. Vz Rob. Na Mor. Jáz jsem roba Boha mého. St. skl. 3. 6. Syn tvé roby. BO. Aj toť r. hospodinova, staň se mně podlé slova tvého. ZN, Člověk ač by spal s ženú, ježto by byla roba i také šlechtična. BO. — R., žena, ženská, děva, hlavně dospělá, silná, k práci způsobilá (Cf. robiti — dělati), die Dirne, starkes Weibs- bild, bes. lediges, na Mor. a na Slov. a ve vých. Čech. Brt., Zkr., Vký., Kd. Chlap a roba = muž a žena; robka, robečka, žínka a ženuška. U Opav., Klš., na Ostrav. Té, To je pořádná, spořádaná roba (ženská); To je milá robka (ženská postavy malé). Us. na Mor. Hý. U starej roby jsú zimné nohy jako led. Sš. P. 592. Roby svobodné jsú chvály hodné, jak jsú vydaté (vdané), jsú jenom plodné; Kdo se podá svojí robě, ten žije v porobě; Který pilně robí, milují ho roby; Když je roba paničkou, již je konec s kravičkou. Slez. Té. R. chudinká, ubohá. Dal. Ach če řekne moje máti, jáz nesčastná roba! Rkk. 62. Chodil k mnohé švarné robě. Na Slov. — R., opovržlivě. R. nech mluví, když kura ští; Staré panny, škaredé roby se nejvíce zdobí. Ve Slez. Tč. — R., nevolná služba. Musili smy sě truditi z daleka i v robe na pohádku protiv sobě. Kat. 1686.