Loučiti
Loučiti, 3. pl. -čí, luč, en, ení; loučívati = pojiti, vereinigen, verbinden; rozvésti, rozděliti, trennen, scheiden, absondern. Jg. — co, koho s kým, s čím. Pohodlí tu s prací loučím (pojím). Puch. Chudoba syna s otcem ráda loučí (odděluje). St. skl. Kdo mne s milým loučí. Er. P. 165. Již se s tebou loučím (odcházeje). Pís. Se světem se loučiti. Us. — se kde: v zeleném háječku, Er. P. 188., pod zeleným dubem. Er. P. 188. — koho, co od čeho. Už mne loučíš od Ho- spodina. St. skl. Od bludů se loučil. Br. — co čím: rozvodem. Scip. — se k čemu. Šlechta sě vzdy ke cti lúčí = chýlí. St. skl. — co z čeho čím. Aby z něho ničímž lou- čen býti nemohl. Br.