Věty podřadně složité
Věty podřadně složité. A) Věta příslo- večná, adverbialná (en. adverbialis) vzniká tedy, když se příslovečné omezení výroku věty hlavní větou podřadnou vynáší aneb když se větou vedlejší místo, čas, příčina, účel aneb jiné vztahy děje hlavního vytý- kají. Odtud dělí se vety příslovečné na věty místa, času, příčiny, úmyslu atd. Počínají se z pravidla vztažnými spojkami. Vz Pří- slovečný. — I. V. místa n. místná ome- zuje výrok hlavní věty podlé místa a jeho směrův. Tyto věty přivazují se ku hlavním větám vztažnými příslovci. 1. Kde, kdekoli; v hlavní větě: tu, tam, odtud. Kde jsou ovce, tam buď i pastýř. Pass. Kdežť se koli pří- hodné vidí, tu přebývej. Br. — 2. Odkad, odkud, odkudžto; v hlavní větě: tu, tam, odtud, odtad. Odejdu tam, odkudž se zase navrátím. Br. — 3. Kam, kamo, kamž, kamž- koli; v hlavní větě: tamo, tam, tu. Kam strom ohýbáš, tam roste. Prov. — 4. Kady, kudy, kudykoli, kudykolivěk; v hlavní větě: tady, tudy, tu, tam. A vyšli tam, kudyž se vystupuje na horu. Br. — 5. Pokad, pokud; v hlavní větě: potad, potud. Dal mu louky potud, pokud potok teče. Us. — Vz uvedená pří- slovce, tam více příkladů. — Pozn. Při je- dnostejnosti podmětův užíváme i přechod- níků tak, že se spojky ty podrží. Utíkal z Čech kam moha. Pulk. Vz Transgressiv, Zk. S. 441., Zk. Ml. II. §. 102. Cf. Brt. S. 3. v. 144., Bž. N. o v. 50., Vm. N. o v. 46. — II. V. času n. časová, en. temporalis, vytýká dobu, ve které se děj věty hlavní udál. Tyto věty přivazují se k větě hlavní spojkami vztažnými, na které se ve větě hlavní z pra- vidla souvztažnými částicemi ukazuje. Způ- sob jest indikativ, když řeč jest o věcech skutečných; konditional (vz Konditional), když řeč jest o věcech pouze myšlených n. závislých na okolnostech možných. — 1. Když, v hlavní větě: tehda, tehdáž, tehdy, v tom, tož, tu. A vyšel na pole, když se chýlilo k večeru. Br. Vz Když. — 2. A, ano, an. a) O ději současném n. právě před- cházejícím. Jan Čapek přišel do hvozdu a my snídali (právě když jsme snídali). Svěd. Přišli tam, an již slunce vzešlo. Br. — b) Velmi často s praesentem (= lat. dum). A všecky moci své sebrav, an se tomu lid dívá, hnal na něho. Troj. Vz A, An. — Pozn. Místo: a, an, ano klade se někde: kde, kdež, Vz Kde. — 3. Jak, jako, jakž, jakž jen, jakž brzo, jak rychle, jak mile, jak libě; ve větě hlavní: tak, takž, hned, ihned, a, anť. — a) Když řeč jest o ději, za kterým z pří- ma děj hlavní věty nastupuje. Jakž z té koupele vystoupil, hned byl zdráv. Pass. — b) S konditionalem, je-li řeč o ději pouze možném. Jak by od něho odstoupila, již by zbloudila. Br. — c) Vytýká, se doba, od které hlavní děj v skutku trvá. Nebylo toho ani půl hodiny, jak odešli od nás. Svěd. — 4. Co. Vz Co. — 5. Spojky: než, nežli, dříve než n. nežli, prve než n. nežli, před tím než, priusquam, antequam kladou se kdy ? Vz Než. — 6. Až, aže = až když. Vz Až. — 7. Dokad, dokadž, dokud, dokudž, dokavad, do- 252* kavadž, pokud, pokudž, pokavad (i); v hlavnívětě: dotad, dotud, dotavad, potud, potad.Kdy se kladou? Vz Dokad. — 8. Jeliž(e)pojí se obyčejně s až, quando, donec, alsbis, ausser bis. Vz Jeliž. — Pozn. 1. Místo větčasových může se dáti: a) substant. Tohovšeho při lovení třeba bývá (když se loví).Us. Po svém příjezdu rozkázal. Háj. — ß)Přechodník při jednostejnosti podmětův. Jinínaučivše se cizím jazykům vlastní svůj jakonehodný potupují (když se naučili). V. VzTransgressiv. — Pozn. 2. a) Zvláštní způ-soby mluvení: jedva že, ledva že, sotva že,jen že.... i, ledva... již (a již), jen... ajiž; ještě ne.. když n. již (a již), již — když(a). Jen se ukázal a již utekli. Jg. Ještěpak nebyl vyšel do půl síně, když se k němustalo slovo toto. — ß) V první větě můžebýti přechodník. Jedva svítání dočekav opěts svými na les jel. Pass. — Pozn. 3. Stranyfutura v těchto větách vz Věta podmínečná.(Když se uzdravíš, snadno dohoníš, cos za-nedbal). — Vz Zk. S. 444., Zk. Ml. II. §. 103.,Bž. N. o v. 51., Brt. S. 3. vyd. 139., 140., Vm.N. o v. 47., Mtc. 1878. 29. — III. V. příčinyn. příčinná, en. causalis, vytýká příčinuvýroku hlavní věty. Vz Příčinný a přidej:7. Jako. Vz Jako. — 8. Ne žeby — ale že,ne že — ale aby (než aby); ne jakoby — aleže, ne aby — než že n. ale že. Vz jednotlivétyto spojky. — Pozn. Věty příčinné, mají-lis hlavní větou týž podmět, vynašejí se taképřechodníkem. Nemoudřes jistě udělal činětak (žes tak činil). Br., V. Vz Transgressiv,Zk. Skl. 454., Zk. Ml. II. §. 104. Cf. Brt.S. 3. vyd. 131., 132., Vm. 49., Bž. N. o v.56. — IV. V. účelná, en. finalis, jest větavedlejší, když se jí účel n. úmysl vytýká,který příčinou jest děje hlavní věty. Vz Účelný. — Pozn. Místo věty účelné užíváme také přechodníku pomocí sloves chtíti, my- sliti, míti, chystati se. Matka tvá a bratři moji stojí vně chtíc tebe viděti. Br. Vz Transgressiv, Zk. S. 460., Zk. Ml. II. §. 105. Cf. Brt. S. 3. vyd. 132., Mtc. 1878. 28., Vm. 50., Bž. N. o v. 57. — V. V. účinková n. sousledná, výsledečná, en. consecutiva, pronáši to, co věta hlavní za sebou nese, co jejím účinkem n. výsledkem jest. (V těchto větách musí se tvarů prostoznamných aneb budoucího času vyvíjejícího se užiti, když účinek vytknouti chceme jako něco tako- vého, co se státi může neb musí neb co se teprv stane, ne však co se již děje n. kde výsledek čili účinek děje nějakého v jeho úplnosti chceme vyjádřiti. Jest tak mdlý, že pořáde jen sedí. Us. Ten vozík jest tak lehký, že se k němu jen jeden kůň zapřáhne. Tn. 207., 208. ). V hlavní větě jsou slovce: tak, tak velice, tak vysoko, tak daleko, tak velmi, taký, takový atd. Věta vedlejší počíná se: 1. s že. Vz Že. — 2. Jakož, jakž. Vz Jakož. — 3. Až, adeo ut, bis, so dass. Vz Až. — 4. A s konditionalem. Vz A (ve větách účin- kových), Zk. S. 462., Zk. Ml.. II. §. 105., Brt. S. 3. vyd. 134., 136. a násl., Vm. N. o v. 52., Bž. N. o v. 54. — VI. V. podmiňo- vací, podmínečná, podmínková, en. con- ditionalis, drží v sobě důvod možný, za kterým hlavní věta platnosti nabývá. Nevstoupí-li ve skutek výrok věty vedlejší, tedy také ne výrok věty hlavní a naopak. (V těchto větách užívá se futura, kde se na budouc- nosť poukázati má vyjímaje případy, v nichž i ve větách samostatných praesens za futu- rem klásti dovoleno. Nepřijdeš-li, nečekáme. Tn. 207., 208. ). Věty tyto počínají se: 1. s -li. Vz -li. — 2. Jestliže. Vz toto. — 3. Kdy, řídčeji když. Vz Kdy. — A s s kon- ditionalem. Vz A. — 5. Ač. Vz Ač. — 6. Leč. Vz Leč. — Pozn. 1. V. podmiňovací vynáší se také indikativem. Zdrž se sváru a umenšíš hříchu (zdržíš-li se). Br. — Pozn. 2. Nebo přechodníkem. Zdali kdo nalezna (kdyby nalezl) nepřítele svého, propustí ho po cestě dobré? Br. — Pozn. 3. Je-li v. podmínečná rozlučovací (disjunktivná), vynášejí se členy rozluky a) imperativem, někdy s: již, jižť. Peklem jim hroz neb pěkně jich pros, nic při nich nespravíš. Br. Ale mluv slova má k nim, jižt oni slyšte nebo nechte. Br. — b) Leč — leč. Vz Leč. — c) Výrazy: buďže — buďže (neb, nebo), buďto — aneb. Buďto že jíte anebo pijete anebo cokoli činíte, všecko k slávě boží čiňte. Br., Kom. Vz Konditio- nal, Zk. S. 467., Zk. Ml. II. §. 107., Brt. S. 3. vyd. 137., Mtc. 1878. 29., Vm. 53., Bž. N. o v. 57. — VII. Větu vymiňovací, vy- mínečnou, výminkovou lze připočísti k větám podmiňovacím. Jest k hlavní větě v tom poměru, že se výrok hlavní věty jinak ve skutek uvésti nedá, než když se obsah věty ve- dlejší ve skutek uvede. V. hlavní jest vždy zá- porná aneb smyslu záporného. Spojky jsou tyto: 1. Leč. Vz Leč. — 2. Leč jediné. Vz toto. — 3. Leč až, leč když, leč-li, vz tato slova. — Vz Zk. Skl. 474. Cf. Vm. N. o. v. 53. — VIII. Věta připouštivá, připou- štěcí, koncessivná, en. concessiva, připouští, co hlavní větě na odporu jest. Vz Připou- štěcí. — Pozn. 1. V. připouštivé lze i sou- řadně vynésti. Jazyk malý úd jest, avšak veliké věci provodí. Br. — Pozn. 2. Vynáší se také přechodníkem. Blahoslavený jsi, že mne nikdy neviděv avšak jsi v mě uvěřil (ač jsi mne neviděl). Pass. Vz Transgressiv, Zk. S. 476., Zk. Ml. II. §. 108. Cf. Brt. S. 3. vyd. 38., 39., Mtc. 1878.. 29., Vm. N. o. v. 54., Bž. N. o. v. 57. — IX. V. srovnávací n. komparativná, en. comparativa, když čin- nosti a vlastnosti dvou věcí srovnáváme a srovnávajíce k jednostejnosti aneb rozdíl- nosti způsobu, stupně a míry ukazujeme. Vz Srovnávací. — Poznam. Strany futura v těchto větách vz Věta podmínečná. Jak si to zařídíš, tak to budeš míti. Us. Tn. — Vz Zk. Skl. 483., Zk. Ml. II. §. 109. Cf. Brt. S. 3. vyd. 144., 145. Vm. N. o. v. 51,, Bž. N. o. v. 54. — X. Věty poměrné n. proportionalné, en. proportionales, když se věci v počtu a kolikosti srovnávají aneb když se poměr jmenuje, podlé kterého se co zvětšuje n. zmenšuje. Jest to zvláštní druh vět srovnávacích. — 1. Jelikož—jelikž. Vz Jelikož. — 2. Kolik, koliko, kolikož, kolikoli, kolikožkoli. Vz Kolik. — 3. Kolikráte — tolikráte, vz Kolikráte. — 4. Kolikátý — tolikátý. Vz Kolikátý. — 5. Kolikerý — tolikerý. Vz Kolikerý. — 6. Co, což, vz Čím. — Pozn. Místo: čím — tím klade se: jakž — tak se superlativem n. kdo — ten s komparativem n. superlativem. Vz Čím— tím. — 8. Jak, jakž, jakož, v hlavní větě: vedlé (podlé) toho, vz Jak. — Vz Zk. Skl. 497., Zk. Ml. II. §. 110. Cf. Brt. S. 3. vyd. 145., Bž. N. o. v. 54. — XI. V. omezovací (en. determinativa, restrictiva), omezuje větu hlavní podlé rozličných vztahův a okolností. Počíná se 1. s pokudž, vz Pokudž. — 2. Je- likož, vz Jelikož. — 3. Jakž, jakož, jako, vz Jakž. — 4. Co, což, vz Co. — Vz Zk. Skl. 501., Zk. Ml. II. §. 111. Cf. Věty obmezovací a vztahové. Brt. S. 3. vyd. 145., Vm. N. o v. 51. — XII. V. výlučná, vylučující, vylučovací, vynímací (en. exclusiva, ex- ceptiva) jest ta, kterou se něco z výroku věty hlavní odděluje. 1. Jen, jenom, jediné, jedno, solum, nur. Vz Jen. — 2. Toliko, vz Toliko. — 3. Než, vz Než. — 4. Kromě, vz toto. — 5. Mimo, vz toto. — Vz Zk. Skl. 508., Bž. N. o v. 49., Zk. Ml. II. §. 112. Cf. Brt. S. 3. vydání 125. — B) V. přívlast- ková, přídavná, přídatková (en. attribu- tiva, adjectiva) jest ta, která přívlastek jména podstatného opisuje. Věty tyto počínají se od zájmen vztažných, která se vždy na sub- stantiva táhnou, s kterými v rodě a čísle se srovnávají, v pádě však výrokem věty vedlejší se řídí. Ve větách podstatných vztažných táhnou se vztažná zájmena na ukazovací zájmena. Způsob jest indikativ, když řeč jest o věci skutečné; konditional, když řeč jest o věci pouze myšlené. Počí- nají se 1. s jenž, jež, jenžto, ježto. Vz Jenž, — 2. Který, kterýž. Vz Který. — 3. Jakýž, když se spolu k jakosti a povaze jména, na kteréž se táhne, hledí. Bude soužení veliké, jakéž nebylo od počátku světa. Br. Vz Jakýž. — 4. Ký, ale jen ve starší če- štině. Ty pěješ, jako Lumír, ký slovy i pě- ním byl pohýbal Vyšehrad i vše vlasti. Rkk. — Pozn. 1. V obyč. mluvě užívá se co a jako místo: který a jenž. Vz Co, Jako. — Pozn. 2. An stává m.: jenž, který. Vz An. — Pozn. 3. Věty vedlejší jsou i tehdáž pří- davné, když místo přídavných zájmen vztaž- ných příslovce vztažná: kdež, kam, odkudž na jména podstatná se táhnou. Již se při- bližoval místu tomu, kudy scházejí s hory olivetské. Br. — Vz Přívlastkový. — Zk. Skl. 511. —518.; Zk. Ml. II. 67. —68. —Cf. Brt. S. 3. vyd. 16., 9., Vm. N. o v. 46., 44., Bž. N. o v. 48. — C) Věty podstatné n. substantivné jsou věty podmětné a před- mětné. Tyto povstaly z podmětů a před- mětů vět a poněvadž se podmět a předmět z pravidla jmény podstatnými vyslovují, tedy se věty podmětné a předmětné nazý- vají větami podstatnými. Tyto dělí se na několik způsobů, které se tvoří aneb pomocí zájmen vztažných aneb tázacích aneb po- mocí spojek. Odtud lze rozděliti podst. věty na vztažné věty podstatné, na tázací věty podstatné a na spojkové věty podstatné. (Cf. Brt, S. 3. vyd. 141.; Vm. N. o v. 39., 41., Bž. N. o v. 42. a násl). — I. Vztažné věty podstatné jsou vedlejší věty, jimiž se pod- mět aneb předmět věty hlavní zájmeny vztaž- nými kdo, co, který, jenž, kdokoliv, cokoliv opisují. — 1. Ve větě hlavní ukazuje se zhusta na hlavní větu zájmenem ukazovacím ten, kterým se i pád věty hlavní vytýká, jmenovitě, nestojí-li vztažné v nominativu. Ten, kohož se mnozí bojí, také mnohých se bojí. Mudr. — Ve vztažné větě podstat. klade se a) indikativ, když se cosi skuteč- ného, jistého vyslovuje. Kdo křivě svědčí, nebude živ do roka. Svěd. Kdo má široká plece, ten mnoho unese. V. — b) Kondi- tional, když řeč jest o věcech pouze myšle- ných aneb na okolnostech závislých. V po- slední příčině v. vedlejší zhusta na se béře povahu vět podmiňovacích. Ve větě hlavní stává indikativ, imperativ, konditional. Vše- cko, což by koli rozkázali vám zachová- vati, zachovávejte a čiňte. Br. To kdožby pravil, v hrdlo by lhal. Br. Kdož by se sám povyšoval, bude ponížen. Br. — 2. U dvou vztažných vět vedlé sobě stojících a) muže místo druhého vztažného zájmena státi: on. Koho smrť dosáhne a on nic paměti hod- ného nečiní, toho památka zahyne; b) mo- hou se sloučiti, mají-li týž výrok. Cožkoli komužkoli sliboval, toho nikdy nezdržel. Háj. — 3. Strany shody zájmen kdo, jenž vz Kdo, Jenž. — 4. Zvláštní způsoby mlu- vení jsou, když se k slovesům býti, nachá- zeti se, míti, nalézati se, přijíti, shledávati se, pozůstaviti atd. podmět n. předmět vě- tami vedlejšími opisuje. V té příčině se zá- jmena ta s konditionalem pojí, čímž se ku způsobnosti, hotovosti aneb ochotnosti pod- mětu myšleného ukazuje. Vz jednotlivá ona slovesa. Řídký tu byl, kdožby s někým tahanice neměl. Kom. Není, kdoby činil dobře. Br. Mají jiní, kdoby je napomínal (mějme i my). Kom. Pozůstavil toho, kdoby jej před nepřátely zastal. Br. — Pozn. 1 Indikativ se klade, když se ke skutečnosti hledí. Spíše najdeš toho, kdo umí zboží dobývati nežli dobytého ostříhati. Mudr. — Pozn. 2. Po slovesech býti a míti skracuje se věta podstatná i tak, že se m. konditio- nalu klade a) infinitiv. Jest v pravdě čeho politovati (čeho bychom litovali). V. Ale nebyl kdo toho napraviti. Kom. Neměl se na čem převézti. — b) Přechodníkem. S druhé strany nebyl kdo dědin osévaje (kdoby osé- val). Háj. Milý Jene, není tebe kdo zde opatře. Svěd. — Vz Substantivní, Zk. Skl. 398., Zk. Ml. II. §. 99. Cf. Brt. S. 3. vyd. 141., 142., Bž. N. o v. 44. — II. Tázací věty podstatné — závislé (otázky ne- přímé). Vz Tázací. — Cf. Zk. Skl. 404. a násl., Zk. Ml. II. §. 115., Brt. 3. vyd. 131. — III. Věta podstatná spojková, ve které se předmět výroku věty hlavní spojkami opi- suje. Takových vět se užívá 1. po slovesech uznamenání, myšlení, projevování, tvrzení a vyhlašování (verba sentiendi et declarandi), když se jich předmět větou podstatnou opi- suje spojkami a to a) spojkou a, která se nejvíce se zájmeny osobnými pojí: a já, a ty, a my, a vy, a on (an), a ona (ana), a ono (ano), a oni (ani), a ony (any), a ona (ana); — a) s indikativem, když řeč jest o sku- tečnosti a to nejraději po slovesech uzříti, viděti, uznati, slyšeti, nalézti, zdáti atd. Viděl je a oni se s těžkostí plavili. Br. Nalezne vás a vy spíte. Br. Lačnému se ve snách zdá, an jí, žíznivému, an pije. Br. — ß) S konditionalem z pravidla po záporných slovesech uznamenání, vědění, tvrzení a když řeč jest o věcech pouze myšlených n. do- mnělých, v kteréžto příčině se sloveso po- mocné bych, bys, by atd. spojce samé při- kládá. Neviděl jsem, aby mu co ukradli. Svěd. Nenaděj se, aby jej strachem naklo- nil. Br. — Pozn. Spojka a se také vypouští. Nevěří, by se měl navrátiti. Br. — b) Spoj- kou že a to: a) s infinitivem, je-li řeč o vě- cech jistých a skutečných. Po slovesech uznamenání, poznání, myšlení, vzpomínání, doufání, seznání, mluvení, prokazování, ozna- mování, připovídání, zapovídání, osvědčo- vání atd. Zvěděl, že usilují ho zabiti. Br. Zdá se mi, že se již utíkati strojí. Háj. Opo- věz mne, že nemohu jíti. Svěd. — ß) S kon- ditionalem po týchž slovesech, když řeč jest o věcech domnělých, pouze myšlených. I po- cítila na těle, že by uzdravena byla. Br. Mnozí se domnívají, že by správcům obcí nebylo potřebí umění a moudrosti. V. — Pozn. Že se někdy vypouští. Mněli, aby od tebe musil umříti. Št. — c) Spojkami jako, jak, kterak. Tyto věty rozeznávati jest od závislých vět tázacích. V němčině se klade dass, v lat. akkus. cum infinit. — a) S in- dikativem. Oznámili, jak množství prchá. Br. Vidíme to na oko, kterak život náš plný jest bíd. Borov. — ß) S konditionalem. A ten obžalován jest před ním, jakoby mrhal statek jeho. Br. Věděl jsem zajisté, kterak by to nesnadné bylo. Svěd. — Poznam. 1. Také může býti akkus. cum infinit. Boha na nebi býti poznává. Kom. Znám se člověkem býti. Mudr. Vz Akkusativ. — Pozn. 2. Je-li hlavní věta záporná, klade se genitiv cum infinit. Já jsem nikdy tebe s nepřítelem sjíti se neviděl. Mudr. — Poznam. 3. Když podmět věty hlavní a vedlejší týž jest, může se jméno výrokové i do nominativu klásti. Pravil se býti nevinen. Háj. Čisti se býti mněli. Br. Ti se praví býti apoštolé. Br. — Pozn. 4. Spona býti se někdy vynechává. Uzřeli jej ztrýzněna. Pass. Ve všem uzřel se přemožen. Pass. Vida se slepa. Pass. — Pozn. 5. Při jednostejnosti podmětů může se věta vedlejší pouhým infinitivem vynésti. A myslíme my bez viny býti? Br. Domní- vali se Čechy křikem zastrašiti. V. Vz Sli- bovati, Doufati atd. — Pozn. 6. Po slove- vesech znamenání, vidění, nalezení skracuje se věta podstat. přechodníkem. Uzřel jej bojujícího (bojovati). Troj. Viděl jej vstav- šího. Pass. — Při jednostejnosti podmětů může se klásti i nom. přechodníku. Uzřel se na soudě stoje. Pass. — (Cf. Věty vy- jadřovací. Brt. S. 3. vyd. 129. ). — 2. Po časoslovech chtění, žádosti, úmyslu, snahy, puzení, rozkazování a přivolování klade se spojka a s konditionalem, poněvadž věta ve- dlejší obsahu jest pouze domnělého, myšle- ného. V lat. ut, a je-li vedlejší věta záporná, ne, ut ne, v něm. dass, auf dass, damit, um zu. — a) Slovesa chtění, žádání a domlou- vání-se. Vz: chtíti, přáti, žádati, prositi, domáhati se, domlouvati se, žádostivu býti atd. Žádám, aby se dobře měl. Bř. Žádostiv byl, aby poddaní jeho jím se spravovali. V. Prosil jsem, aby nedlil mi ukázati toho.Kom. — Pozn. Je-li chtíti = tvrditi, do-mnívati se, klade se po něm ze. Chtí tomuněkteří, že jest to v podobenství řečeno.Troj. — Cf. Věty žádací v Brt. S. 3. vyd.132. — b) Slovesa usnesení se na čem aumyšlení; vz usnésti se, uraditi se, ustano-viti se, zůstati na čem atd. Uradili se natom, aby brali se do další krajiny. Br.Myslil jsem sobě, abych k vám přišel. V. —c) Slovesa snažení a usilování. Vz: dychtiti,hleděti, snažiti se, přičiniti se, starati se,ucházeti se, pokoušeti se, mysliti, pracovati,pečovati, pilnu býti, snažnu býti, vynaklá-dati, zasazovati se, státi atd. Dychtí potom, aby úřadův obecných dojíti mohl. V.Nestůj o to, aby byl soudcím. Br. Takéviděti, hleděti, znamenají-li pečovati. — (Cf.Věty snahové v Brt. S. 3. vyd. 133. ). Vz Snahový. — d) Slovesa namlouvání, na- puzování, puzení. Vz: napomínati, namlou- vati, nutiti, puditi, pobízeti, vésti, přivésti, míti se, nésti se, býti atd. Mají ho k tomu, aby vůli jejich bedlivě konal. V. Nouze je nutila, aby bránili svých životů. Troj. — e) Slovesa rady, rozkazu a ustanovení, vz: raditi, poraditi, poručiti, naříditi, přikázati, rozkázati, ustaviti, ustanoviti. Nařídili, aby jedni druhým škody nečinili. V. Král usta- novil, aby nebojoval. Troj. (Cf. Věty roz- kazovací v Brt. S. 3. vyd. 133. ). — f) Slo- vesa přivolování a dopouštění, vz: dovo- liti, dopustiti, odpustiti, připustiti, přivoliti, dáti atd. Nedopustils mi, abych políbil synů svých. Br. Dovolili mi toho, abych tak činil. Svěd. — Pozn. 1. Spojka a se vyne- chává. Káže poslu, by se páni sjeli. Rkk. — Pozn. 2. Místo a klade se: jak, kterak s kon- ditionalem. Usiluje o to, jak (kterak) by tě zabil. Br. — Pozn. 3. Když slovesa ta v im- perativu jsou, klade se často ať k vytčení důvěry, s jakou mluvící vykonání rozkazu očekává. Rozkažte lidu, ať se usadí. Br. Nechte to, ať zlořečí. Br. — Pozn. 4. Větu vedlejší lze často vytknouti a) substantivem. Všecko umění na zvelebování jeho vyna- kládali. V. — ß) Infinitivem. Hledí se lidu obecnému zalíbiti. V. — Pozn. 5. Po prositi, žádati, napomínati, přikazovati, poroučeti stojí také že s indik., tvrdíme-li něco nebo očekáváme-li něco s jistotou. Vás žádáme a napomínáme, že budete pozor míti. Br. Vz jednotlivá. — 3. Po slovesech činění a působení (verba agendi) vyslovuje se větou vedlejší účinek, který z činnosti sloves těch vyrostá. Sem patří: a) slovesa činiti, půso- biti, spraviti, zjednati, dovésti, přivésti, ob- držeti, vymoci. Po nich se klade: a) spojka že s indik., když se o skutečném účinku mluví. Lež činí, že často lidé nevěří pravdě. Št. K tomu přivedli, že se jich poddaní stra- chují. V. Vz jednotlivá uvedená slovesa. — ß)) a s konditionalem, když řeč jest o věci pouze myšlené aneb když v. hlavní záporna jest. Bůh tak způsobil, abychom po těchto věcech došli oněch věčných. Št. Nedařilo se, aby naň ránu kolmo udělal. Svěd. — Pozn. Po imperativu klade se i ať. Způsob, ať to vře, až by kypělo. Br. — b) Slovesa státi se, díti se, přihoditi se, udati se, býti, přijíti, přistoupiti. Vz jednotlivá. Po nich stojí: a) že s indik., když účinek se za věc skutečnou myslí. I stalo se, že oni šetřili ho. Br. Proto se stává, že nenáhlý náhlého přebíhá. Kom. — ß) a s konditionalem, když ůčinek z úmyslu vyrostá aneb když věta hlavní záporna jest. Velmi řídko to přiho- dilo se, aby po vzácném otci také vzácní synové byli. Mudr. Nebývá to v kraji na- šem, aby vdávána byla mladší dříve než prvorozená. Br. — Pozn. Infinitiv se klade. Ne všechněm se toho najíti dostává. Kom. — (Cf. Věty vyjadřovací, vysvětlovací v Brt. S. 3. vyd. 130. ). — 4. Po slovesech zdržování, zbraňování, odhrožování, zapoví- dání, oddalování klade se z pravidla spojka a s konditionalem k vytčení úmyslu, by se jmenovaná činnosť ve skutek nepřiváděla; v. vedlejší jest tedy záporná (vz Pozn. 2. ). V lat. klade se: ne, ut ne, quin, quominus, v něm. dass nicht, damit nicht, ohne dass, ohne zu. Sem patří: a) Slovesa pobíhati, varovati se, zdržovati se, vystříci se, odraditi atd. Vz jednotlivá. Střeztež se, abyste bludem ne- šlechetných lidí nebyli pojati. Br. Někteří nezdrželi se, aby odevříti neměli. Kom. — b) Slovesa brániti, hájiti, zabraňovati, zbra- ňovati, zahajovati, překaziti, zdržeti, odpo- rovati, staviti, zastaviti, překážeti, v cestě býti, na odpor býti, překážku n. odpor či- niti atd. Vz jednotlivá. Tak umějí lidem překážeti, aby nikteréhož kůru nebyli to- varyši. Št. Chtěl jim, aby toho města ne- stavěli, činiti překážku. Háj. — c) Slovesa odhrožování a zapovídání. Vz odhrožovati, odstrašovati, zapovídati, zakazovati, zapo- roučeti atd. Odhrožovali je, aby neslavili toho dne. Br. — Poznam. 1. Že ne klade se, když řeč jest o pouhém účinku, který z úmyslu podmětu věty hlavní nevychází. Ledva že se zdržel, že nepadl. Pass. Aj zadržuje řeku tak, že nemůže pospíchati. Br. — Poznam. 2. Vynáší-li se přímý směr k cíli, tedy jsou věty vedlejší tvrdící a po- čínají se spojkou a s konditionalem. Zadr- žoval jsem potoky, aby se zastavovaly vody. Bern. — Pozn. 3. Větu vedlejší lze po slo- vesech zabraňování a zapovídání vynésti také a) infinitivem. Právo vám zakazuje jej povolati. V. — ß) Substantivem. Odhro- žoval jej od stavení. V. — (Cf. Věty za- braňovací v Brt. S. 3. vyd. 133. ). — 5. Po slovesech radosti a žalosti, pochvaly a hany. Ta mají za sebou spojku že, kterou se sku- tečná příčina účinku toho duševního vytýká. Sem patří a) slovesa radosti, smutku, ža- losti, podivení, studu. Vz jednotlivá. Těším se, že jsi zdráv. Us. Zastyděli se, že v nich doufali. Br. Vz radovati se, zalíbiti si, ve- seliti se, zarmoutiti se, rmoutiti se, teskliti, litovati, těžce nésti, styděti se, hanbiti se, rozhněvati se atd. — b) Slovesa toužení, posměchu, chlubení, pochvaly, obviňování, kárání, děkování atd., vz jednotlivá. Tu pochvalu měli, že jsou víry své zdrželivi. V. Tobě z toho děkuji, že mých prací želíš. Troj. Chlubil se, že se syn jeho nesměnil. Mudr. — Pozn. 1. Místo že stojí: proč, kte- rak. Žalovala mi, kterak škodu vzala. Svěd. Cyrilla trestali z toho, pročby byl slovensky boží službu zpívati ustanovil. Pass. — Po- znamenání 2. Místo věty vedlejší stává a) přechodník při stejnosti podmětů. Radovali se nalezše ho živého. Flav. — ß) Subst. Těší se svému vysvobození. Troj. — (Cf. Věty vyjadřovací v Brt. S. 3. vyd. 130. ). — 6. Po slovesech bázně a strachu a nebez- pečenství klade se a) spojka a se záporným konditionalem, když bázni snažnosť příleží, aby se do domnělého nebezpečenství nepadlo. (Když si přeji, aby se něco nestalo, a bojím se, že se to stane). Věta hlavní jest z pra- vidla tvrdící. Bojím se, abyste se neod- chýlili od spravedlnosti. Br. Jest se obá- vati, aby ten lid nad nás větší počtem nebyl. Háj. — Pozn. Spojka a se někdy vynechává. Bál se, by ho nezahubili. Troj. — b) Když se bázeň na domnění zakládá aneb když se příčina bázně z prosta vytýká, klade se že. Způsob jest a) indik., když řeč jest o sku- tečné aneb jisté věci. Jest se obávati, že ti, kteří přítomni byli a to všecko slyšeli, mlčeti nebudou. V. Bojím se, že již učedl- níci převýšili v tom umění své mistry. V. — ß) Konditional, když řeč jest o věcech pouze domnělých. Bojíme se, že by se snad nám i vám nedostávalo. Br. Nebezpečenství jest, že by jedno druhým zastíněno býti mohlo. Kom. — c) Je-li v. hlavní zápornou, klade se m. že s konditionalem spojka a. A tak se obávati nebude, aby v té věci nad ním kdo zvítězil. V. — Pozn. I. Spojka a se vypouští. Aniž se budu báti, by mi co mohl učiniti. Br. — Pozn. 2. Místo že klade se i zdali. Bojí se, zdali by chybil z té cesty. Št. — Pozn. 3. Slovesa bázně mají za sebou také infinit. Lidé nemoudří bojí se umříti. Mudr. — Háj., Pass., Koc. — Vz Obavný. Cf. Brt. S. 3. vyd. 134. — 7. Po výrazech výrokových. Zde se opisuje větou podstatní podmět hlavní věty tak, že věta hlavní nic jiného v sobě nedrží než výrok, který se činí o větě ve- dlejší. — a) Slovesa bezosobná: odstupte, vzdal se to ode mne, daleko budiž ode mne, daleko jest od toho, daleko jest toho chyba, kterými se činnosť věty vedlejší mocněji zapírá a od podmětu odděluje. Ve větě vedlejší klade se a s konditionalem. Odstup to od nás, abychom utíkati měli. V. Vz jednotlivá. — Pozn. 1. Jdou-li tyto výrazy za nějakou větou, tedy ji z mocna popírají a m. nikoli stojí. Čo tedy umříti má Jonata ? Odstup to! Br. — Pozn. 2. Když se při těchto výrazech větě vedlejší jiná naproti staví, víží se věty tyto v lat. vazbou: tantum abest, ut..., ut etiam; tantum abest, ut..., ut contra; v něm. weit entfernt dass...., vielmehr; es sei ferne dass..., vielmehr; weit gefehlt dass..., vielmehr; v češtině po- číná se věta druhá spojkami a) nýbrž. Od- stup to ode mne, abych měl zle činiti vám, nýbrž napomáhati budu k blahu vašemu. — ß) a. Odstup ode mne ten hřích, abych přestal modliti se za vás a učiti budu vás cestě dobré. Bibl. — y) Ale. Odstup to ode mne, abych zkaziti chtěl dědictví jeho, ne- níť toho, ale muž s hory Efraim pozdvihl ruky své proti Davidovi. Br. — ó') Neb, nebo. Odstup to, aby v Bohu byla nešlechetnosť, neb on podlé skutků člověku odplácí. Br. — e) Někdy se bez spojky druhá věta přiřaďuje. Odstup to ode mne, abych vás za spravedlivé vysvědčil; dokavadž dýchati budu, neod- ložím upřímnosti své od sebe. Br. — f) Po- něvadž, že, jakž, ku kterým se někdy přidává: i, naopak, aby se protivnosť myšlének za- ostřila. (Poněvadž má Vš. ). Tak daleko jest ode mne, abych vás miloval, že vás i v ne- návisti mám. — Pozn. Místo výrazu neosob- ného klademe: Nedejž Bůh toho, aby (měl dáti dědictví otců svých tobě). Br. —b) Vý- razy: nedaleko od toho jest, nedaleko chybí, blízko jest odtud, o málo chybí, o málo jest, na mále jest — vypovídá se o činnosti věty vedlejší, že v skutek uvedena nebyla, ale že k tomu málo scházelo. Po nich se klade: a) že n. že ne — s indik. Již málo chybělo, že jej zabiti chtěl. Har. O málo chybělo, že ho v hlavu neudeřil. Har. — Br., Jg., Koc. — ß) Že s konditionalem, zřídka a. Málo chybilo (chybělo), že by všecko město hrobem bylo svých měšťanův. V. Nic nechybělo, aby ne- byl nejbídnějším. — Pozn. Místo těchto vý- razů klade se také: skoro, téměř. Skoro by uhodl. Jg. Téměř jsou mne již v nic obrátili. Br. — Pozn. 2. Také skráceně: málo ne, o málo ne, bez mála ne. Pročež od kněží bez mála zabit nebyl. V. — c) Po výrazích: sluší, náleží, příleží, přísluší, slušnu býti atd. klade se a s konditionalem. Vz jednotlivé. Nám náleží, abychom se před nimi opatrovali. V. — Pozn. Místo věty vedlejší klade se a) inft. Nenáleží nám tak učiniti. Br. — ß) Subst. Nepřísluší bláznu česť (aby byl ctěn). Br. — d) Po výrazích: potrebnu, uži- tečnu, prospešnu, škodnu, spravedlivu, oby- čejnu býti atd. klade se a s konditionalem. Vz jednotlivé. Jest vám užitečné, abych ode- šel. Br. Obyčejné jest, aby nevídané věci divnými a nemožnými se zdály. Kom. — Št. — Pozn. Spojka že s indik. se klade, když výrok činíme o obsahu věty vedlejší jako o věci skutečné, událé. Co nám prospívá, že nám to slíbil? Us. — Br., Troj. — Pozn. 2. Místo věty vedlejší klade se také infint. Potřebno jest to učiniti. Us. Marnostmi se zanášeti volno není. Kom. — Br., Troj. — e) Sem hledí i výrazy záporné: možné není, lze není, nemůže to býti, nelze mi toho učiniti, chybiti nemůže atd. Po nich klade se a s konditio- nalem. Věta vedlejší jest a) tvrdící, když o nemožnosti výroku jejího mluvíme. Možné není, abyste ohavné smrti ušli. Vrat. Není možné, abychom se všem zachovali. Kom. — ß) Záporná, když celá myšlénka drží v sobě pojem nutnosti. Není možné člověku na světě, aby nehřešil. V. Vz Lze není. — Pozn. Věta vedlejší vynáší se také inft. Není možná toho netajiti. Br. — i) O adjektivech: patrné, podobné k víře, jisté, zjevné, zřejmé, zřetelné, vědomé jest atd. klade se spojka že s indik. Vz jednotlivá. Zřejmé jest, že obecné právo mu odporuje. V. — Pozn. Je-li v. hlavní zá- porna, klade se zhusta a s konditionalem. Není podobné k víře, aby prorok mínil ty lodí. Br. — g) Po jménech podstatných, s kterými se o obsahu jejím výrok činí: vlastnosť, po- vaha, obyčej, mladosť, vina, pochvala, vada, právo, láska, rozkoš atd. Věta vedlejší počíná se a) spojkou že s indik., když výrok činíme o tom, co jest. Předkové naši tu pochvalu vždycky měli, že jsou víry své zdrželivi. V. Toť jest povaha zlého, že se nemůže než zlým za dobré odplatiti. Háj. — ß) Spojkou a s konditionalem, když výrok činíme o tom, kam se věci nesou, co se díti má. Totoť jest přikázání jeho, abychom milovali jedni druhé. Br. To právo přirozené jest, syn aby se svých rodičů bál. Mudr. — Pozn. Místo v. vedlejší stává také infinit. Nesnadné umění jest penězi uměti vládnouti. Mudr. Jest pokrytstvo chtíti slouti tím, jímž kdo není (že chtějí slouti). Št. (Br., Mudr. ) — Zk. Skl. 396. —440., Zk. Ml. II. 54. —58. Vz tam více. — D. Řeč nepřímá. Vz Řeč. — Věty souřadně složité n. coordinované (= souvětí, dle Km. ). To jsou věty samo- statné, hlavní, v jeden větší celek tak spo- jené, že každá z nich o sobě plný smysl má. Věty mohou souřadně složeny býti a) smyslem toliko: Svornosť tuží, sváry nuzí. Dobré mysli buď dcero, víra tvá tebe uzdravila. - - b) Zájmeny a příslovci, kterými se na větu předcházející ukazuje. Poveďme ho ještě na hrad královny naší, tam se snad upamatuje. Právě vcházel jsem do domu, v tom spadla cihla se střechy. — c) Nejhustěji se skládají spojkami. Sem patří věty spojovací n. slučo- vací, odporovací a příčinné. Rovněž tak dělí se spojky, kterými se tyto věty vynášejí. — A) Věty spojovací neb slučovací (enun- tiotiones copulativae) vznikají, když se dvě n. několik vět, které mezi sebou shodné jsou, v jeden celek spojí. Spojení toto se děje spoj- kami: 1. Spojkou a. Vz A. — 2. Spojkou i. Vz I. — 3. Také, také i. Vz Také. -- 4. Též, též i, tolikéž. Vz Též. — 5. I jiné části řeči: nejprve, předně, pak, potom pak, to, tož, nad, to, mimo to, dále, naposledy, posléze, konečně atd. Vz jednotlivé. Sama od sebe země plodí, nejprv bylinu, potom klas, po- tom plné obilí v klasu. Br. — 6. Spojkou zápornou: ani, aniž. Vz Ani. — 7. I — i. Vz I — i. — 8. Ni — ni, ani — ani. Vz Ani — ani. — 9. Tak — jak, tak (dobře) — jako i, jak — tak i, jakož — tak jsou vlastně srovnávací, ale kladou se i v jiném smyslu. Vz Jak — tak i. — 10. Ne tak —jako (jako více). Vz toto. — 11. Jakož — tak ani, ja- kožto — tak také ne. Vz Jakož. — 12. Nejen (nejenom, nejedno) — ale i (ale také, než i, né- brž i, nébrž také), netoliko — ale i (ale také). Vz Nejen. — 18. Nejen (n. netoliko) ne — ale ani ne (ale ani ne); netoliko (nejen) — ale ani ne; ne toliko (nejen) ne — ale ani. Vz Nejen ne. — 14. Nerci — ale i (a i, ale také i), nercili — ale (ale také, ale i, ale také i). Vz Nerci — ale i. — 15. Jednak —jednak. Vz Jednak. — 16. Brzo — brzo, ono — ono, již—již. Vz tato. — 17. Dílem — dílem, díl — díl, něco — něco, na díle — na díle, s částky — s částky. Vz Dílem atd. — 18. A to, totiž. Vz Toto. — B) Věty odporo- vací (en. adversativae) vznikají, když se věty a myšlénky, které sobě odporné a příčné jsou, proti sobě staví. Spojky, kterými se věty jedna druhé na odpor staví, jsou: 1. A. Vz A. — 2. Ale. Vz Ale. — 3. Než. Vz Než. — 4. Nébrž, nýbrž. Vz Nébrž. — 5. Pak. Vz Pak. — 6. Však. Vz Však. — 7. Avšak. Vz Avšak. — 8. Ale — však. Vz Ale však. — 9. Jednak. Vz Jednak. — C) Věty roz- lučovací (en. disjunctivae) vznikají, když se věty a slova, která se vespolek vylučují, v jedno pojí. Rozloučenosť vět vynáší se spojkami: 1. Neb, nebo, aneb, anebo, neboli. Vz Aneb atd. — 2. Leč — leč. Vz Leč. — 3. Buď — buď, buď — aneb, buďto — aneb, buď — neb. Vz Buď — buď. — D) Věty příčinné (en. causales). Když se věta k větě tak přiřadí, ze druhá příčinu aneb důvod, na němž se platnosť věty první zakládá, v sobě drží, slove v. taková větou příčinnou. Spojky příčinné: l. Nebo, neboť. Vz Nebo. — 2. Za- jisté. Vz Zajisté. — 3. Sic jinak, sic jinač, sic bez toho, sice jinak. Vz Sice jinak. — E) Věta výsledná {zavírací, závěrná, en. conclusiva) vzniká, když se věta k větě tak přiřadí, ze druhá to přináší, co by mělo vy- jíti z první věty n. co se z ní dá vyvoditi. Spojky jsou: 1. Proto, protož. Vz Proto. — 2. Teda, tedy. Vz Teda. — 3. Tudy, odtuď, odkudž, podlé toho, podlé čehož, z toho, z če- hož. Vz Tudy atd. — Zkl. Skl. 521. —578.; Zk. Ml. II. 48. —53. — Vz Souvětí v S. N. a v tomto slovníku. — Když věty souřadně složité některé části společné mají, tehdy se stahují. Věty, které takovým způsobem vzni- kají, slovou stažené, svinuté, sražené. Každou takovou větu lze tudy rozvésti u věty, z nichž povstala, jako: Předešlé věci a pří- hody se obnovuji. Tuto větu rozvésti lze na věty: Předešlé věci se obnovují a předešlé příhody se obnovují. — Při větách stažených sbíhá se: 1. aneb více podmětův. Pocty a da- rové oslepují oči moudrých. — 2. Aneb více přísudkův: Víra jest základ a kořen všeho dobrého. — 3.. aneb více předmětův. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Na umění, ctnostech a pobožnosti všecka naše doko- nalosť záleží. — 4. Aneb více přívlastkův: Smrk kůru má počernalou, lepkou, hebkou a jako řemen ohebnou. Zk. Ml. II. 53. Cf. Zk. Skl. 522. a násl., Brt. S. 3. vyd. 126., Vm. N. o v. 35., Bž. N. o v. 36. — Pozn. Věty svinuté nelze někdy rozvésti ve více vět: Slíbiti a dáti jest dvojí. Hlouposť a pýcha na jednom stromě rostou. Bž. — Čin- ná věta jak se převádí do trpné, vz Akku- sativ a Instrumental. — Skladba, vázání a slučování, způsob, tvar, ústrojí, ústrojnosť, hlavní slovo n. čásť, člen, článek, spojení, spojenosť, spojitosť, složitosť, složenosť, dě- lidla, vazba, smysl, tvoření, spojování, sta- žení, sražení, skrácení, rozvinování věty n. vět; nauka o větách; větu tvořiti, skládati, rozvinouti, provésti, vyvésti, rozvésti, roz- ložiti, stáhnouti, sraziti, skrátiti atd. Nz. V. výpustná (elliptischer Satz), žádací (Heisch- satz), ve filos. Hš. Vz Soud. Ty věty paral- lelně se nesou. Sš. I. 47. Tři věty uvádí apoštol z dotčeného žalmu; Ale jak se má věta ta slyšeti; Aby věta ta rovno běžela s větou předešlou; V. dvoučlenná ta jednu myšlénku pronáší z dvojí strany, z theore- tické a praktické; Ještě větu tu o moci a moudrosti boží potvrzuje jinou větou všeo- becnou; V. poslední dvojím způsobem se béře; Dí zajisté Pavel vloženou či vsutou větou: Slova... činí spolu větu zavřenou; Dvě účelné věty sebe vespolek, druhá prvou vysvětlují a stupňují; Na počátku věty něco klásti; A vece dále zápornou větu ku před- kladné připojujíc; Avšak věta sama pro- stranněji zní; Jakoby větu znova přejímal a opakoval; Výrokem tím apoštol větu pře- dešlou shrnuje a dovršuje a potvrzuje; Věty poslední rovnoběžny jsou; Ana věta tím svě- tlejší se stává; Věta přístavečná, samostatná; Passivně větu váže apoštol; Rovnoběžny jsou věty, ne však tožemluvny; Věty ty bezpoječně a bezvazně po sobě následují; Snadněji plynou věty podlé vulgaty; Ne- dobře účelná v. v přeložení některém bývá zaměněna na větu výslednou; Zřídka sv. Jan periodickým způsobem věty váže, na našem místě ale periodicky věty poutá; Dle toho věty řádně plynou; Ještě pak zápornou větu osvětluje kladnou větou; Tu myšlénku pronáší v. přivtělená. Sš. I. 52., 54., 64., 105., 166., 169., II. 12., 21., 26., 36., 54., 55., 67., 86., 114., 115., 117., 133., 159., Sk. 40., 47., 129., 24., 87., J. 102., 206., 240. (Hý. ). Se- psati na drobno, ve kterých větách se sná- šejí a ve kterých nic; Větu jakousi ani tvr- diti ani zapírati nechtěl. Pal. Dj. III. 3. 86., 91. Celé věty, der Kontext. Ten ohnivě za- stával větu, že císař podlé práva nazývá se pánem světa. Ddk. II. 238. — V. = prů- pověď, vyrčení, der Ausspruch, die Sentenz, der Lehrsatz. Věta nebo zásada samozřejmá, axioma, der Lehrsatz, v. poučná, poučka, theorema. Nz. Obsažitá v. tahle chová nau- čení; Věta tedy dotčená nemůže v celé strohosti se bráti; V. či sada ta z přírody vzata jsouc všeobecnou platnosť má; Věta ostroslovná, záhadná (oxymoron). Sš. I. 64.. 83., II. 135., J. 24. (Hý. ). V. základná (fun- damentalis). Šim. 49. V. položená (v log. ) — thesis. Jdč. Log. 88.