Jer
Jer. Stará bulharština má dvě hlásky, které se v abecedě nazývají jery; b jmenuje se tvrdé nebo velké jerb, b měkké neb malé jerb n. jeřík, jerek. Malorusi prvému jor, druhému jir, Rumuni oběma jor říkají. — I. Jer v staro- bulharštině. Původ jejich dostatečné obje- vuje se nám srovnáním slovančiny s jazyky příbuznými, ano i srovnáním rozličných tvarů slovanských mezi sebou. Tak na pí. srovná- me-li sanskr. sunu — súnus, lit. sunas se slov. synb., koncovku 1. os. véd-mi a vě-mb m. věd-mb, aneb duch, dýchati a dbchnati, pestrý a pbstrý, pisati a pbsáti atd., shle- dáme, že b i b seslabením plných samo- hlásek povstaly a tudíž právem slabými samohláskami se jmenují. Nesnadněji jest určiti jejich výslovnosť. Dobrovský pokládal je za němé; co viděl v ruštině a srbštině, to i staré bulharštině přičítal. Ale že byl na omylu, snadno dokázati. Žádný jazyk ne- přijímá do své abecedy znakův, pro které zvuků nemá, tedy ani stará bulharčina toho neučinila. Ona má mnoho slov, kterých by ne- snadno ba nemožno bylo vysloviť, kdyby jery byly němé, (poněvadž jsou mnohá i více- slabičná slova beze všech jiných samohlásek, Schl. ), na př.: dbnb -den, tbpbtb — tepot. Po- sitivního důkazu pro vyslovování jerů po- skytuje rumunčina, která se slov. azbukou i jery přijala a dosud je vyslovuje. — Ale kterak stará bulharština jery vyslovovala, o tom jsou náhledy rozličné. Gb. Poněvadž se v nejstarších cyrillských rukopisech často místo b píše o a místo b e, tedy se domý- šlejí Šafařík a Palacký, že zněly jako o a e. Poněvadž však o a e ze základních a, i, u povstaly, domnívají se Miklosič a Schleicher, že zněly b za slabé u, b pak za slabé i. Dle Ht. Zv. 68. Böthling a Hattala, každý ze svých příčin, b za půl y, b pak za půl i mají. Gb. v H1. 27. píše: Zněním podobalo se b asi polovičnímu (t. j. velmi zkrátka vyslovenému) u neb y, b pak asi polovič- nímu i a proto nazývají se jery také samo- hláskami polovičními: vlbkb. (dvojslabičné) =vlk, dbnb (dvojslab. )=den, dbnbsb (troj- slab. ) = dnes. Ale v tom všichni se shodují, že to byly dva rozdílné zvuky. Stará bul- harčina zajisté pravidelně a důsledně jich užívala, kladouc b na místo seslabené tvrdé, b pak na místo seslabené měkké samohlásky. V násloví, větším dílem od přízvuku chrá- něném, neseslabují se samohlásky, zde skles- nutí plných samohlásek není ani možno (Ht. ), a stará bulharčina nepotřebovala tedy v ná- sloví jerův; případy, kde jich v prostředku a na konci slov užívala, vyčítá Miklosič ve Vgl. Gram. I. str. 76. a násl. Každé slovo bulharské buď některým jerem, buď jinou samohláskou, žádné souhláskou se nekon- čilo. Gb. Za každou souhláskou na konci slov stojí buď b buď b a sice po hrdelných g, ch, k všudy b, po hustších sykavkách č, š a ž a po c všude b, čím se stává, že v staroslovančiné ani jednoho slova není, které by na čistou souhlásku vycházelo. Ht. — II. Jak čeština s jery nakládala: 1. u 1 a r. Čeština v nejstarších památkách své slovesnosti místo starobulharských b a b kladla za l a r, v pozdějších památkách před l a r rozličné samohlásky: chlemec, sredce, Plizeň, Brino, pilsť, tirlice a p., z če- hož čeština a slovenčina větším dílem samo- hlásky / a r si vytvořily: srdce, plsť, trlice, Brno, Plzeň, slovensky též: slnce, žlč a p. Gb. V staré češtině jery tedy po l a r buď zanikly, kde se pak l a r samohláskami býti objevují, buď jako e, i nebo u ožívají: a) V Libuš. soudě a v Ev. mají pravidelně e: Vłetavo, dłežno (Vlbtava, dtbgb — dluh); b) v Rkk. vystupují l a r buď jako samo- hlásky, buď jery po nich jako e neb u oží- vají: črn (črbnb), prsy (prbsi), blska—blesk — blbskb, dřeva — drbva, słunce — stbnbce, dłužno (dlbžbno), dluho (dlbgo); c) v listi- nách 11. a 12. stol. ožívají jery obyčejně jako i: Plizeň — Pkbzenb; d) v MV (v glos- sách českých v lat. slov. Mater verborum) vystupují jery a) jako samohláska e: ble- kotný, pleť; ß) před l a r zhusta jako i: viłk, siłzy; c) jako u: čłunek (člbnbkb); d) jako samohláska vystupuje r jen v: zrcadło, větrník, ržáti. Z toho souditi lze, že tam, kde l a r jako samohlásky vystupují, v nej- starší době jakési temné samohlásky zněly, které písaři čeští pro nedokonalosť pravo- pisu rozličnými způsoby naznačiti se vyna- snažovali. Kt. — 2. V ostatních případech dělo se s nimi takto: a) na konci slov. a) b. V českoslovenčině koncové b zaniklo; jen po předložkách ožívá co e, po k (kb ) někdy i co u: synb — syn, ku (kb) pánu Bohu. — ß) b. Jeřík na konci slov buď též zanikl, ale větším dílem zachoval se bytné v před- cházející měkké souhlásce, ba v některých staročeských slovech i co i na jevo vystu- puje: jesti — jestb (jesť), choti — chotb— choť, lani — lanb — laň, milostb — milosť. Ht., Zv. 68., Kt., Gb. I u prostřed slov v měkkých souhláskách bytně obsaženo je, čehož hojne jsou příklady: jařmo — jarbmo; a z toho pak lichou analogií i hřbet — grzbiet m. chrbbbtb a p. utvořena. Gb. — b) Při skládání slov b jako o, b jako e vystupuje: časopis, dějepis; po předložkách bez, nad, pod, před, od, roz, s, z, v a podobných v češtině jako c, po k i jako u; ve sloven- čině jako o, po k též i jako u k oblehčení vyslovení ožívá (vz Ht. Zvukosloví str. 26. ) tam, kdeby skupením souhlásek vyslovování nesnadné bylo. Ht., Gb. — c) Ve prostředku slov v staroč. památkách stává pravidelně na místě obou jerů, kde výslovnosť toho žádá, e, slovenčina i o vkládá: lev m. lbvb, pátek — piatok m. petbkb, deska, česť, meč, pes, strsl. dbska, čbstb, mbčb, pbsb. Toto e n. o pak odpadá, když slovo tak se změnilo, že i bez nich snadně lze je vyslo- viti a proto se toto e n. o pohybným jme- nuje: otec — ot(e)ce — otce — otcovský, pátek — pát(e)ku — pátku. V snadno vy- slovitelných případech nestává tedy místo b a b nic: kto (kbto), lháti (lbgati), mzda (mbzda). Ht., Gb. Toto pohyblivé e liší se od vsutého: kmotra, gt. pl. kmoter. Km. a Bž.. ml. 9. — Zaniklé b a b stupňováním oží- vají takto: 1. b a) v o: tbpbt — tepot, zbvati — zovu; b) v u: buditi od bbditi, duch od dbch-nouti, nepovstaly-li naopak tyto tvary seslabením u v b z oněch; c) v y, ý; dým, dýmati z dbmu, dych a dýchati z dbch-nouti, sypati z sbpáti; 2. b a) v í: čítati, míhati, pínati od čbtu, nihh-nouti, pi>nu, čbna — počí- nati; b) v o: opona, zvon od pbnu, od starosl. zvtn-eti (čes. zníti); c) v dlouhé ě, čili strč. ie, novoč. í: mieniti — míniti od mbn-íti. Ht., Kt. — Pozn. Jak jiné slov. řeči s jery naklá- daly, o tom vz S. N. IV. str. 238. atd. — Vzato ze S. N. IV. 238. -239. (Gb. ), z Ht. Zv. 67. — 69., z Kt. 8., 18. Ostatně vz nové spisy: Bž. Ml. 8., Gb. Hl. str. 27. -32., 83.