2. Ou2. Ou. Ou jest v nové češtině jedinou dvouhláskou. Každé novočeské ou (kromě některých případů doleji naznačených) po- vstalo ze staršího au. Gb. Hl. 15. Dlouhé ú se rozšířilo v au a au seslabilo se později v ou. Proměna tato stala se ve slabikách kmenových na začátku i v prostředku slov, na př. úkol — aukol — oukol, úřad — auřad — ouřad, súd — saud — soud, dlúho — dlauho — dlouho; ve slabikách ohýbacích v instr. sing. vzoru Ta a Ryba: tú rybú — tau rybau — tou rybou; v genit., lok. dvoj.: obú dvú rukú — obau dvau rukau — obou dvou rukou, a ve 3. os. plur. vedú — vedau — vedou. Na začátku slov neprovedla se tato proměna, v jazyce spisovném nikdy úplně; vedlé auřad psalo se také vždy úřad; a ta- kovým pravidlem řídí se také spisovná če- ština nynější: není s chybou psáti ouřad, oudolí, oustní, ale větším dílem píše se úřad, údolí, ústní atd. V celku stala se tato proměna všude tam, kde podlé pravopisu novočeského píšeme ú neb ou, vyjímajíce ovšem slova, kde ou vzniklo rozšířením z ó: bořiti — bouřiti, mozol — mozoul (vz O; II. 197. a.) a pak slova jako doufati, Bousov a p., kde ou vzniklo stažením z o-u: do-nfati, Bohusov, vz nahoře. Co do času vyvíjejí se tyto proměny v jazyce spisovném takto: do sklonku 14. stol. panuje ú: od konce 14. stol. vyskytuje se au nejprve porůznu ? čím dále hojněji až v 2. pol. 16. stol. pravidlem se stává a zůstává až do pol. 19. stol.; od r. 1849. píše se všeobecně ou; toto vyskytuje se po- různu již v 2. pol. 15 stol. (u písařů ne- cvičených) a to je důkazem, že psané au již tenkráte se vyslovovalo ou, že tedy au velmi brzo po svém vyskytnutí seslabilo se v ou. — Pozn. V nářečích zůstalo namnoze ú neroz- šířené, zejména v domažlickém v Čech., va- lašském a slováckém na Mor., opavskoostra- vickém ve Slezsku a v trnavském a východním slovenském v Uhrách; spisovná slovenština má ou jen v, instr.: ženou a p. Jinde (a to většinou v Čechách) je zase ou pravidlem i na začátku slov, kde jazyk spisovný dává přednost' nerozšířenému ú. na př. ouřad, oukol a p. Vz Au. Gb. Hl. 73., 74. — Gt. pl. masc. u subst. v střed. Slovensku končí se v -ou: pánou. Šb. V Domažlicku zachovalo se ú v koncovkách: rukú m. rukou. Šm. V Pře- rovsku místo -ou v koncovkách vždy -ú: vodú, nesú a p., ve kmeni zhusta: kút, súd. Kd. Ou z oju, ojú, uju: čistuju — čistou, moju — mou, s mojů — mou. — Náleží-li ou ve slo- žených slovech ke dvěma částem řeči, tu není dvojhláskou: do-učiti, samo-uk, po-ulevuji. — Ou jest nyní koncovkou instr. sg. fem. vzorů Žena, Nová, Otcova: vodou, novou, otcovou. Jg. — Ou se skracuje v u 1. ve III. sklonění (vzorec: Žena) jmen dvouslabičných v instr. sg., v gt., dat., lok. a instr. pl.: moucha, muchou, much, muchám, muchách, muchami. Ale v obecné řeči (a někdy i ve spisech) mimo genitiv se neskracuje: mouchou, mouchám, mouchách, mouchami. Ale v gt. se krátí: much, struh, hub, luk, leč stojí-li za ou dvě souhlásky: hloubka, hloubek. Šm., T. Vz Skracovaní samohlásek. — 2. V odvozených zdrobnělých: houba — hubka, strouha — stružka, Mk. — 3. U časoslov dvouslabičných, tvoří-li se z nich adjektiva příponou -cí: mnouti — mnucí; u tříslabičných zůstává nebo se krátí: soukati — soukací — sukací. T. Vz -cí. — 4. Ve dvouslabičných ženských jménech, tvoří-li se z nich adjektiva: moucha — mušní, louka — luční; ale: houba — hou- bovatý, mouka — moučný. T. — Pozn. Ou v supině se nekrátí: šel sloužit mše.Bž. 23. — Ou se střídá: a) s í v 3. os. pl. časoslov I. (vzorec: Bíti) a VI. (vzorec: Milovati) třídy: bijí — bijou, milují — milujou, kryjí — kryjou. -ou je starší; původní koncovka byla -ntb (ante) -ątb, -ú, -ou. (Cf. Bž. 173., Zk.Ml. I. 94., Ht. Ml. sr. 262.) V obec. mluvě užívá se vý- hradně koncovky -ou, také někteří novější spisovatelé jí přednosť dávají. Vz í. Šm., Schl., Hš. — b) S ú v násloví: ouřad — úřad, outraty — útraty (cf. začátek článku). — c) S ej v obec. mluvě východ. Čech.: ko- noušeti m. konejšiti, vz -ej. Šb. — d) S u v obec. řeči jihozápad. Čech a vých. Moravy v minulém čase: kleknoul m. kleknul, ohnoul m. ohnul, prasknoul, také: kleknúl atd. Šb.; pod Krkonoš.: k večerou, tou knihu m. tu a ve spisovné řeči: ploul — plul, sloul — slul. Vz U. — e) S ó na Hané: Dobró došo sem to poznal = dobrou duši jsem tu po- znal; lóka == louka, hlópá = hloupá. Šb. V 3. os. pl. praes.: nesó (nesou), vinó (vinou), milujó (milujou). Mřk. Vz ó. — f) S o, v Krkonoš.: kanoun, patroun, citroun, mi- lioun, kalhouty m. kanon, patron, citron, milion, kalhoty. Kb. Vz O. -g) S ů na Mor. mezi Hranicemi a Frenštátem; zemjákou, vouz m. zemjáků, vůz, Šb. — Ou, výraz po- hnuté mysli, ha, ah! Ou, nech toho. Us. — Ou, pokřik na dobytek, aby stál. Jg.
