1. Číti
1. Číti, čiji, čij, čije (íc), il, it, ití; v obecné mluvě: čouti, čuji, čul, ut, utí. Od kmene čuv (m. čuvti), v se vysulo. Vz V. Ht. Dle „Bíti". Č. = cítiti, fühlen, empfinden, wahr- nehmen, spüren; voněti, riechen; pozorovati, wittern, merken; uvažovati, bemerken, er- wägen. Jg. — abs. Pes čije. Us. Tehdáž, když spí, ani slyší, ani mluví, ani čije. Rad. zvíř. Nos mají a nečijí. Br. Spíš nebo čiješ (bdíš)? — koho, co: bodení, Jel., smrad, vůni. Lom. Zvíře čije myslivce. D. Kočka čije myš. D. Čije liška lécení. Jg. Čije kosa kámen (= ten už čije pečeni). Us. Čila myš chléb. On to již čuje. D. Aniž čijete kterých pomocníkův, ješto by vás obránili. Troj. — co kde: Čiji v sobě střely, bolesť. Us. Čiji něco v duši. Us. V svědomí čil zoufání a úzkosť smrti. Roz. Čije vlka v žitě (cos). Jg. Duše čije chuť v ústech. Št. Č. chuť v pokrmu. Št. Něco na sobě č. Jg. Boha nad sebou č. L. Toť čije na svém svědomí, že . . . Chč. 605. — Alx. — čím. Člověk čije zrakem, sluchem atd. Lk. — co od čeho. Pevné rány od ní čije. Troj. — co o čem. Dříve než co číti bylo o té vojně. Hněv. — co do koho, se do čeho. Šťastně umírá, kdo nečije se do ničeho. Jg. Kdo co zlého do sebe čije, mní, že všickni o tom mluví. L., Šm. — komu odkud. Čije mu z huby (páchne). L. — o čem - pečovati. L. — se, sich fühlen, bei Gefühl sein. Jg. Ledva se čila, kde stojí. Čijte se (= se stříci, na po- zoru míti). L. Čije se to zlé daleko široko (cítí se, pozoruje se). L. — se čím. Sluhou boha se číti. L. Hořem sám nečije sebe. Výb. I. 77. — se z čeho. Nečije se z radosti. L. — se v čem. Kdo se sám v něčem čuje, druhého v tom neviní. L. — s infinit. Žádného po nich táhnouti nečil. Biancof. — že. Čijeme, žes to udělal. Us.