TJak se mění t a ť na Hořicku. O tom vz v Hoř. 76. Na Hornoostravsku. Vz Lor. 19. — t (tb) přípona 3. os. sg. praes. udržela se jen v: jest; vedle, jesť máme také, jesti', zde se udržela příp. silnější -ti. List. fil. 1898. 81., 1900. 219. Sr. Gb. H. ml. III. 2. 13. — t a ť m. ti v inft.; -t objevuje se ve XIV. století ještě poskrovnu, ale v XVI. stol. jest již rozšířeno. Vz Gb. H. ml. III. 2. 69. — Na konci slov se t od následujícího ? z pra- vidla neměkčilo: kost; ale měkčilo se také již v staročeštině; v nářečích proniklo ť místy více méně plně, jinde jen částečně. Vz Gb. H. ml. III. 1. 376. nn. Pro t ve slovech kosť atd. není Jagič v Arch. für slav. Phil. XIV. 614. a hlav. XVI. 528. Pro měkčení hlásky t v tomto případě mluví Th. Vodička v Mus. 1894. 156., je tedy pro: kosť, zeď atd. Pa- lacký píše: kořist, marnost, milost, obět, od- pověd, pečet, pověst ale také: čeleď, ho- tovosť, choť, chuť, nepaměť, rukověť, stejnost' atd. Vz Mtc. 1901. 160. — O enklit. ř u Pal. vz v Mtc. 1901. 165. — tb příp. partc, perft. pass. Vz Gb. H. ml. III. 2. 101.
