Č
Vyšlovujeme-li č, jsou mluvidla ústní tak nastrojena, že průlina asi jako při ď a ť (nebo při d a t, vz tyto hlásky) jest zatara- sena a proudem esovým se protrhuje t. j. jakmile se zatarasení protrhne, ihned nastrojí se jazyk proti podnebí tak, aby proud skrze průlinu jdoucí zazněl v š. Č jest tedy smí- šenina z t + š. Gb. Vz Hláska. — Tato slo- žená hláska znamenala se nejprve pouhým c, jako v L. S.: ce m. če; později spřežkami: cz, ch, cs, cc, cž, chz; teprva od časův Hu- sových psalo se č (c s vrškem) a veliké C' spřežkou: cž: člověk, Cžlověk. Zk. — Po č píšeme vždy i, nikdy y. Jg. — Místo sou- hlásky této temné vyslovuje se někdy a i píše dž, ž : čbán, čber, vyslovuj džbán, žbán, džber, žber. Zk. Čbán nelze totiž nikdy ni- komu (ať jest jazyka jakéhokoliv) vysloviti; mechanismus mluvidel toho žádá, abych místo čbán řekl džbán; když pak říkám dokonce jen žbán, tedy vynechávám d zase jen me- chanicky. Gb. — Č vyvinulo se 1. z k. Vz K. — 2. Z c. Vz C. — 3. Odsutím e z če po předložkách řídících akkusativ: zač, proč, nač, več atd. m. za če, pro če, na če, v če (za co, pro co, na co, v co). Vz Co. — Před k a v některých jiných případech v strčešt. přešlo č v t; malitký, militký m. maličký, miličký, u St. bělitký m. běličký, nyní běloučký. Ht. — Souhláska tato střídá se a) s c: casný m. časný. Pod Krkonoši. V imperat. č m. c: peč m. pec (chybně v obec. mluvě). — b) S s: Črězb (na Slov.) a české skrze, čmoud — smoud, čočovice — sočovice. — c) S š : čpalek — Špalek, čpulit — špulit, čpaček — špaček. Šb. (V Krkonoších.) Čpár — spár, čmel — rus. šmelá. Zk. Čtyři, čtvrtý, na Slov. štyři, štvrtý. Ht. — d) S t v obec. mluvě: šmytec m. smyčec, vz T. — e) S st: črievica — střevíc, črep — střep, črieslo — stříslo — tříslo, črevo — střevo a tak dále. (Na Slov.) Šf., Ht. — f) S št: čmel — strč. štmel, čpěti — strč. štpieti — štípati. Zk. — g) S tč, dš, tš: vočím m. otčím, oče m. otče, rači m. radši, slačí m. sladší, vječí m. větší. (V obec. mluvě.) Jir. — h) S k V obec. mluvě v 1. os. sg. a v 3. os. pl. časoslov v -u ukončených: vleku — vleču, vlekou — vlečou. — Po č jakožto užší spoluhlásce přecházejí širší samohlásky snadno do užších: a do e, o do e, u do i: čakám — čekám, čo - če, čuji - čiji. Jg. Vz Přehlasování. — Č jakožto přídech: mačkati (makati). Jir. — Č je přípona jmen podstatných (před niž se dlouhá kmenová samohláska někdy krátívá) a přidává se obyčejně ke kmenu in- finitivu a takováto jména podstatná rodu muž. skloňují se a) životná dle: „Hráč", b) neživotná dle: „Meč" : hrá-ti - hráč, mrha-ti — mrhač, topi-ti — topič, dlažič, trapič, rýč, dříč, oráč, chtíč, bič, dráč, hadač, badač, kopáč, pleč, pomahač, posluchač, posměvač, práč, ruhač, sekáč, stinač, vazač, sběrač, kraječ, povaleč, sazeč, bělič, hojič, palič, rodič, Mkl. B. 331.; hlídač, lízač, jídač. — Odvo- zená od jmen přídavných v -atý: boháč, bradáč. Jg. Vz -áč. — Jména ženského rodu skloňují se a) dle: „Kosť": moč, řeč, seč, žluč, nebo b) dle: „Daň": chatrč, obruč. — Č. přípona komparativu v obec. mluvě: radč, mělč m. raději, mělčeji. Vz Š jakožto přípona komparativu. — Č = tš může před- cházející slabiku položením prodloužiti: učiním,