Věta
Věta, y, f., ne: sada, sententia, enuntia- tio, der Satz. Předvěta, závěta, mězivěta, obvěta, vstavka, vz tato slova. Cf. Věť, Ve- ceti. Věta jest slovné vyjádření myšlénky. Gb. V. vyslovená jest výraz, který jistou myšlénku znamená. Gb. Uv. 7. Věta jest myšlénka slovy příslušnými vynesená. Zk. Hlavní částky věty jsou: podmět, výrok a jejich spojení (spona). Podmět jest to, o čem se co vypovídá; výrok jest to, co se o pod- mětu vypovídá; částka, kterou se výrok ku podmětu připíná, slove spona čili copula. Vz tato slova. Věta, která má jen tyto tři části, slove holou (enuntiatio nuda; cf. Brt. S. 3. vyd. 5., 12. ), opak její větou rozvinutou (rozvedenou, rozšířenou, přioděnou, en. amplificata, dilatata; cf. Brt. S. 3. vyd. 5., 12. ), ve které totiž mimo hlavní části i části vedlejší se sbíhají, kterými se části hlavní ba i vedlejší určují n. doplňují. Zk., Gb. ve S. N. — Rozvinuje se pak přívlastkem (vz Pří- vlastek), přístavkou (vz Přístavka), každým zevrubnějším určením přidaným k výroku n. určením příslovkovým, konečně předmětem. Dobrý náš otec žije v Praze u svého bratra. Otec žije náš dobrý v Praze u svého bratra. Zk. Cf. Úsudek. O látce a o formě vět vz Gb. Uv. 41. a násl. Věta holá a rozvinutá pokládají se za větu jednoduchou (en. simplex; cf. Brt. S. 3. vyd. 5., 12., Vm. N. o v. 28. ). V. jednoduchá, která sama v sobě plný smysl drží, jest věta hlavní, enuntiatio primaria, der Hauptsatz. (Cf. Bž. N. o v. 35. ). Každá čásť věty jednoduché (kromě spony), opět ve větu proměniti se může; ale takové věty nemají samy o sobě dostatečného smy- slu, nýbrž jen ve spojení se svou větou hlavní ho dosahují a proto také věty od- vislé n. vedlejší (en. secundaria, der Ne- bensatz; cf. Vm. N. o v. 31., Bž. N. o v. 35. ) slují. Když podmět ve větu celou jest pro- měněn, jmenuje se tato podmětnou; když předmět celou větou se vyjadřuje, sluje větou předmětnou. Ukázal, cokoli měl = ukázal své jmění. Tedy jest věta cokoli měl, větou předmětnou, poněvadž povstala z před- mětu jmění. Kdo nemocen jest, užívá léku = nemocný užívá léku. Věta kdo nemocen jest učiněna z podmětu nemocný, tedy jest větou podmětnou. Když výrok jest celou větou, slove výroková: Bůh jest, jenž vše stvořil = Bůh jest stvořitel všeho; když pří- vlastek, slove přívlastková: Člověk, který jiným závidí (=jiným závidící), nemůže býti šťasten; když určení příslovkové, příslov- ková: A vyšel na pole k večeru = vyšel na pole, když se chýlilo k večeru. (Br. ). Celek, jejž činí věta hlavní se svými větami vedlejšími, jmenuje se větou složenou (en. composita, multiplex; dle Km. podvětí; cf. Brt. S. 3. vyd. 123., Vm. N. o v. 30. ); jinak skládá se hlavní v. zase s hlavní větou a takový celek hlavních vět jmenuje se větou mnohonásobně složenou n. souvětím. Dle Gb. ve S. N. Dle Zk. jest věta složená ta, která ze dvou aneb více vět jednodu- chých v jedno se spojuje. Jednoduché věty jmenují se členy věty složené. Drží-li tyto členy samy v sobě plnou myšlénku (jsou-li větami hlavními), slove věta souřadně slo- žená, die Satzverbindung. Otec oře a syn vláčí. Pakli jeden člen částí jest druhého tak, že se jím druhý co do místa, příčiny, úmyslu atd. omezuje, slove věta podřadně složená, das Satzgefüge. Když otec oře, syn vláčí. V první příčině jsou členy věty slo- žené větami hlavními, v druhé pak jest člen, který se omezuje n. doplňuje, větou hlavní, 252 člen pak omezující větou vedlejší. Zk. Cf. Bž. N. o v. 35. Má-li v. více podmětův a jeden výrok (otec, matka a syn pracují) nebo naopak (otec česá, skládá a odváží ovoce), slove větou svinutou n. staženou (en. contracta, constricta, coarctata). Vz ku konci více o ní. Cf. Bž. N. o v. 31. Věty tvrdicí a záporné (affirmativae, negativae): v prvních pojíme představy (žák jest pilen), v druhých se dělí (žák není pilen). Zk. Vz později více. O větách jednoduchých. 1. Věty úsud- kové. Na pěkný kvítek i včela letí. Čistota půl zdraví. Bůh svatý jest. Br. Nájem není lichva. V. Právo jest věc svatá. V. Člověk jest tvor rozumný. Kom. — Brt. S. 3. vyd. 10., Zk. Skl. 386. Cf. Vm. N. o v. 13., Bž. N. o v. 31. — 2. Věty přací. Vz Přací. — 3. Věty rozkazovací. Uč se. Nepokradeš. Dej sem. Brt. S. 3. vyd. 11., Vm. N. o v. 13. — 4. Věty zvolací. Tak jsem se lekl! To je hrůza! Otec žije! — 5. Věty možnosti. Mnohé věci mohou svornosť zrušiti. V. Tím hrdinou můžeme veseli býti. Dal. Kdyby jinde pohnán byl, mohl by o tom půhonu nevěděti a nevěda nestáti. Vš. To bys as neudělal! Jak mohl bych? — 6. Věty tá- zací. Vz Tázací. — 7. Odpovědi. Vz Tá- zací. — Věty bezpodmětné (osobní pod- mět se nevyjadřuje) a) při slovesech zjevů zvl. přírodních. Zahřmělo a zablesklo se. Loni nám potlouklo. Na jednou zaťukalo na okno. — b) Při slovesech zvratných a trp- ných. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Jak se vám jelo? Za moje žito ještě mě bito. — c) Při záporném slovese býti, při slovesech přibývati a ubývati a při podmětných slovesech složených s předlož- kou na. v tu hodinu hospodáře doma ne- bylo. Peněz přibylo, ctnosti ubylo. Napadlo sněhu. Do sklepa nateklo vody. Vz Podmět, — d) Při neosobných slovesech s dativem. Tanulo mi na mysli. Rozleželo se mu. Dobře mi sedlo. — e) Při slovese jest s příslovci a se jmény podstatnými, jež mají téměř plat- nosť příslovcí. Dobře Vám bylo. Pršelo, bylo tma. Počalo zima býti. Nebylo Vám toho třeba. Nebylo-li tě hanba? Již čas obědu bylo. Radosť bylo na to patřiti. Bylo by hřích ublížiti mu. Již veta po mně bylo. A od té chvíle bylo tomu strašidlu konec (Kda. Poh. II. 251. ). Vz Shoda (III. 328. b. ). — f) Při akkusativě počtu určitého od pěti počínajíc i neurčitého a při pádech předlož- kových počtu přibližného a podílného. Čtyři sta jich zbylo. Sotva čtvrtý díl živých zbylo, ostatek pobito. Téhož léta vypáleno jest Roud- nice větší díl. Stojím, jakoby mne umřelo půl. Soudců větší počet se sjelo. Masa bylo hojnosť. Bylo nás hromadu. Polovice nás ne- spalo. Vz Akkusativ (I. 18. a. ). Vz Shoda (III. 327. b. ). — Pozn. 1. Sloveso pršeti jsouc bezpodmětným doplňuje se někdy instru- mentalem: Pršelo kamením, krví; někdy ak- kusativem: Pršelo drobné krupičky; jindy bývá podmětným: Prší, prší déšť. Vz Pršeti. — Pozn. 2. Genitiv při záporném slovese býti a některých jiných slovesech podmětných jest pravidlem za podmět věty kladné: Není koňům ovsa, není sena. Takových věcí ať se neděje. A nezůstalo ve zdi žádné mezery. Je-li však sloveso býti sponou, vyjadřuje se podmět i ve větě záporné nominativem. Není učeník nad mistra. Ten člověk není od nás. — Pozn. 3. Při slovesech přibývati a ubý- vati místo má vazba bezpodmětná, míněno-li přibývání a ubývání celku o nějakou neur- čitou čásť: Vody přibylo, ubylo; pakli míněn celek všecek, nastupuje vazba podmětná: Dva dělníci přibyli, jeden ubyl. Vz tato slovesa — Pozn. 4. Při slovesech sice bezpodmět-ných vyskytuje se druhdy obecný podmětto, ukazuje-li se k něčemu dříve označenému,anebo mluví-li se s důrazem u výkřiku.Viděl jsem ho kdysi, bylo to (že jsem hoviděl) o vánocích. To pršelo! Vz Ten. —Pozn. 5. Některá substantiva kolikosti pojíse též v nominativě se slovesem neosobným:Hromada jich tu bylo. Na stromě sedělo kopaptáků. Veliká síla lidu se sešlo. V okamžikubylo zajíců plná louka. — Pozn. 6. Staršíčeština užívá tytýž nominativu o počtě ur-čitém i neurčitém, pojíc jej se slovesemosobním. Těch sedm svatých na zemi se po-klonivše duše pustili. Král rozkázal, aby de-vět měšťanů postavili se na hradě. Vz Shoda.(III. 328. a. ). — Brt. S. 3. vyd. 12. —14. Cf.Vm. N. o v. 12., Mkl. S. 346. - -369., Shoda. —