2. Slíbiti se2. Slíbiti se, il, ení = zalíbiti se, gefal- len; sich verloben. — abs. Víš, dychmy (kdy jsme) se slubovali, minul roček včera. Sš. P. 497. — se komu. S. se Hospodinu. Ž. wit. 114. 9. Kterak se nám to s. může? V. V mé moci není všechněm se s. V. To i mně se slíbí dílo. Dh. 21. Synu mému slíbila se jest vaše dcera. BO. Slíbila se Maňkovi; Ne- požívá milosti božie, jemuž by se mohl s., jsa bez smrtelného hřiechu. Hus I. 198., III. 174. Pakliť sě šeredný šeredným slíbí. K. š. 1. My se mladým lidem slubiti nežádámy. Mast. v. 338. Židóm se chtě s. Št. N. 95. Slíbila se mu ta rada. Smrž. — se komu čím: rozličnými skutky, Pulk., vtipem a vý- mluvností. Dvě kron. — se komu v kom, v čem. To jest syn mój, v němžto mi se dobře slíbilo. Výb. II. 526. Sliubil jsem se v pravdie. Ps. Ms. — se kdy na co. V té úzkosti slíbili jsme se na pouť do Loreta. Cest. z Lobk.
