Věru
Věru (na Slov. veru), na mou věru = opravdu, zajisté, v skutku, in der That, wahrlich, auf meine Treu, fürwahr. Věru je najskorej zastr. 1 os. praes. ind. od ver-iť. Ht. Sl. ml. 146. Já v. nic nevím. Us. Já to v. chválím. Us. To jest v. k zlosti. Sych. Ba věru! Us. Dch., Brt. S. 3. Veru prídě syn muoj. Er. Sl. čít. 51. Ja ce ľubim, ja ce hcem, ja ce vera i vežnem. Sl. ps. 51. A či aj Ludmilka má zlaté vlásky? Ej veru má, kývnul Janík, práve také ako já; Po- slala druhú obzrieť, čo je vo veci; i ta prišla s tým, že je veru tak. Dbš. Sl. pov. I. 214., 229. Což bych byla za to kázně hodna! věru nic. BN. V. bys mě zradila a do vě- zení vsadila. Zelinko milá, dybych tě znala, věru bych si šohajíčka přičarovala; A já svoji ženu na jarmark poženu a jak ji ne- prodám, věru ju darmo dám. Sš. P. 138., 417., 664. (Tč. ). — Vz Dnes.