ZájmenoZájmeno, a, zájmě, ene, n. = náměstka, pronomen, das Fürwort. Nyní užíváme obyč. slova náměstka. Zájmeny zoveme jména, která zastupují místo jmen jiných (která za jména jiná bývají kladena). Bž. 147. Zájmena podlé významu: A) Z. osobná (p. personalia), jež zastupují jména osobná: já, ty, on, ona, ono, vy, my, oni, ony, ona. Vz jednotlivá. Když zastupují podmět (jsou-li podmětem), z pravidla se vypouštějí jako v lat. a řečtině, poněvadž v příponách slo- vesa se drží (poněvadž na osobní koncovce slovesa snadno se poznávají. D.). Chodíme na procházku. Chodíte do školy. Co to mluvíš. Kladou se jen tehdy, když se jiným osobám naproti staví aneb když na nich důraz jest. Ty o něm dobře mluvíš, ale on o tobě zle. Svěd. Protož i vy buďte hotovi. Odešla tedy ona i družka její. Br. Ty's psal a my čtli. Vz Já. — Poznam. 1. V pádech nepřímých se nevynechávají. Záviděl jim té slávy. Us. Otec větší mne jest. Br. — Pozn. 2. V akkus., dat. a genit. sg. činí se při těchto zájmenech rozdíl mezi formou širší a užší: mne — mě, tebe — tě, mně — mi, tobě — ti, jeho — ho, jemu — mu, jej — ji. Užší formy jsouce příklonné a tedy o jiná slova se opírajíce nikdy na počátku věty nestojí. Vidělo se mu. Br. Zabil si ho. Svěd. — Formy širší se kladou: 1. na začátku řeči aneb když na nich přízvuk jest. Mně náleží všecko to. Svěd. Stál jemu u noh. Svěd. — 2. Když se jimi jména podstatná omezují. I řekl mu tchán jeho. Svěd. Dej jí to, ať má mne památku. Svěd. — 3. Ve spojení s předložkami. A nyní k Tobě jdu. Br. Obrátil se k němu. Br. Dopustili se vý- stupku proti němu. Br. — Nicméně však i v té příčině kladou se v akkus. a genit. po předložkách kratší formy: Protož na tě rozpomínám. Br. Potom dám za tě všecko. Svěd. Někdy v již. Čech : za tě, pro tě, na tě. Kts. Vz Se. — 4. Širší forma jejich klade se vedlé formy jich jen tehdy, když spojena jest s jmény podstatnými, jinak uží- váme jenom formy jich. Sečti syny po do- lních otců jich a po čeledech jejich. Br. Učíval ve školách jejich. Br. Ponížíte jich. 296 Br. Bůh jejich brániti bude jich. Br. — Pozn. 3. V akkus. třetí osoby mužské klade se místo ji po předložkách ň (m. nji). Vz Zaň, proň, oň, nadeň, skrzeň. — Pozn. 4. Místo jej užívá se u životných: ho, jeho. Viděl ho, jej. U neživotných klade se z pra- vidla jej. Petr maje meč vytrhl jej. Br. — B. Zájmena zvratná (reflexiva). Zájmeno zvratné se jest toliko předmětem věty. Užívá se ho, když činnost výroku na podmět, od něhož vychází, zpět se táhne, když tedy podmět spolu i předmětem věty jest. Ostatně vz Se, Svůj. — Pozn. 1. Se klade se zhusta, táhne-li se k podmětu zcela obecnému, žád- ným zvláštním slovem nevyjádřenému, tak jako v latině. Hloupé jest se chváliti. Stul- turn est de se praedicare. Kos. — Pozn. 2. Zvratného zájmena užívá se v již. Čech. správněji než jinde, avšak přece ne pravi- delně. Kts. — C. Zajm. vespolné (p. reci- procum). Toho se užívá, když činnost od několika podmětů vychází a od jednoho na druhý přechází. Užívá se zde 1. zájmena zvratného se, když se k jednostejnosti pod- mětu a předmětu ukazuje. O dědictví se hádají. Kom. Vražedlně se bili. Troj. Vz Se. — 2. Výrazův: vespolek, spolu. Vespolek se budou zrazovati. Br. Spolu se radovali. Br. Vz Se. — 3. Slov : jeden druhého, dru- hému atd., druh druha, druhu atd., člověk člověka atd. Řekli jedni k druhým (když činnosť od jedněch na druhé přecházela) Br. Druh o druze nevěděl. St. skl. Člověk člověka před sebou pro mlhy neviděl. V. Vz Se. — D. Zájm. přisvojovací (p. ad- junctivum): sám, a, o, že se z pravidla k jménům připíná. Z-o to jest všech tří osob. Kdy se ho užívá? Vz Sám. — E. Zájm. přisvojovací či přivlastňovací (p. possessiva), jimiž vytýkáme osobu, jejíž co jest: můj, tvůj, náš, váš, svůj, její. Zájm. můj a náš jsou první osoby, tvůj a váš druhé osoby, její jest třetí osoby žen. sg., čí jest tázací, svůj jest spolu zájm. zvratným o všech osobách. Vz jednotlivá tato zá- jmena. Kladou se: 1. V přísudku, když se podmět osobám jimi vytknutým přisuzuje a tu se jich užívá místo genitivu přivlastňo- vacího. My jsme tvoji. Br. Ten svůj není. Mudr. Jste svoji. Svěd. — 2. Když jsou přívlastkem, znamenají osobu, jíž substanti- vum přísluší. Všecky věci mé tvé jsou. Br. Můj hospodář platil za vás. Svěd. K čemu jest mi množství obětí vašich? Br. — 3. Zá- jmena tato berou na se i moc substantiv. Poslal mnoho lidu svým na pomoc. Háj. Po heslu svoji se poznávají. Kom. Z mého vezme. Br. Já tvého nic nemám; Ptám se po svém. Svěd. — Pozn. 1. Nestaví-li se proti jiným osobám anebo není-li na nich důrazu, nekladou se. Nechoď mi před (mé) oči. Háj. — Pozn. 2. Stojí také místo geni- tivu předmětu. Toť k zlehčení jejímu bylo. Br. — Pozn. 3. Zhusta se k nim připojuje adjektivum vlastní, čímž se pojem jich zostřuje. Ovčák v stádě svůj vlastní ná- bytek má; Jedenkaždý svůj vlastní dar od Boha má. Kom. — Pozn. 4. Přidá-li se k nim přívlastek, stávají z pravidla v geni- tivu. Důstojnost nás křesťanů nedopouští nám tak učiniti. Us. Avšak říká se i: Ty jsi naše všech naděje, místo: nás všech na- děje. Us. — Pozn. 5. Zvláštní způsoby mlu- vení. Vzal již za své. Svěd. Stáť na svém. Svěd. — F. Zájmena ukazovací (p. de- monstrativa), jimiž na osoby nebo věci uka- zujíce, místní nebo časový jejich poměr k mluvícímu a k jiným věcem stanovíme. (Bž. 148.): ten, ta, to, onen, ona, ono, tento, tato, toto, onenno, onano, onono, týž, táž, též, tentýž, tatáž, totéž, jeden a týž, jedna a táž, jedno a též, jiný, taký, takový, ta- koucí, onaký, jinaký. — 1. Zájm. ten, tento, onen, onenno. Kdy se jich užívá? Vz Ten, Tento, Onen. — V nom. a akkus. se vy- pouštějí, zvl. stojí-li vztažné z. v témž pádě. Kdo lže, (ten) hřeší. Kl. — Je-li ukazovací zájm. podmětem a výrokem jméno, shoduje se z. s tímto nebo stojí v neutru. Ten (to) jest tvůj otec. Hic (ne: hoc) est pater tuus. Oitóę (tovTÓ) 'fiírte ó naxi]^ óov. Us. To byla tvá ruka. Kos. Toť byl konec říše medské. Hic fuit finis Medorum imperii, Totě ta znamenitá bitva trasimenská. Haec est nobilis ad Trasimenum pugna. Sv. Oůroc tipoc tóti óixaiodvvtjc, áhrj&fj xi léyttv xal ä uv laßfi tu; änodidóvai. Toť jest pojem spravedlnosti pravdu mluviti a co kdo dostal, to navraceti. Haec est notio justitiae etc. Vn. — 2 Týž, tentýž, jeden a týž. Vz Týž. — 3. Jiný. Vz Jiný. — 4. Taký, takový, jinaký, onaký. Vz tato. — 5. Sjen, zastr., vz toto. —- G. Zájm. vztažná (p. relativa) táhnou se na předchodná jména nebo zá- jmena podstatná: jenž, jež, jež, jenžto, ježto, ježto, který, -á, é, kterýž, kterýžkoli, co, ký. Vz tato zájmena. Co, což, kdo, kdož m. jenž a který, vz Jenž. — Pozn. 1. Z. vztažně, vztahuje-li se k některému jménu jiné věty, srovnává se s ním v rodě a čísle (v pádě ne; ten řídí se slovesem, na kterém zá- jmeno visí); vztahuje-li se k slovesu nebo k celé větě, stojí v rodě středním. Bůh, jenž tento svět stvořil, jest nejmocnější. Lace- daemoňané, co se před tím nikdy nestalo, krále Agida zabili. Sv. — Pozn. 2. Zájm. vztažné často nesouhlasí se substantivem, ku kterému se vztahuje, nýbrž s názvem obec- nějším, který osoby nebo věci substantivem oním označené v sobě zahrnuje. Taktéž v la- tině. Nepřátelé Jičína, které město (m.: který) naši v držení měli, dobyli. A Cam- panis Cumae, quam (m. quas) Graeci tum urbem tenebant, capiuntur. Kos. — Pozn. 3. Zájmena rodu středního kladou se často do akkusaticu m. do genitivu u sloves genitiv řídících. Nedám ti, co (čeho) žádáš. Vz Na- byti, Žádati. — Pozn. 4. Někdy se z. vztažné neskloňuje, a v tomto případě zastupuje funkci jeho zájmeno ukazovací. Město, ki srno v njem. Na Slov. Otec, co jsi ho viděl. Matku, co jsi ji viděl. Vz Co, Mkl. S. 77. — H. Zájm. tázací (p. interrogativa), kterými tážeme se po osobách a věcech anebo po jejich vlastnostech a poměrech: kdo, co, který, jaký, kteraký, kolik, koliký, kolikátý, kolikerý, kolikeren, ký, čí. Vz tato. — Pozn. 1. Otázky se činí i jinými zájmeny přísloveč- nými: Kudyže odešel? Br. Odkud jdeš? Kam se béřeš? Br. Kdes pracovala? Br. Kterak bych to snesl? Br. Jak samotný zůstal? Br. Kolikrát ho dráždili? Br. atd. — Pozn. 2. Zhusta mohou v jedné větě dvě tázací slova, z nichž jedním podmětu, druhým předmětu nebo výrokového přímětu se do- tazujeme, sloučena býti. Taktéž v latině. Vyšetřiž, kdo koho ošidil. Considera, quis quem fraudasse dicatur. Kos. Vz Vřaďo- vání. — I. Zájm. neurčitá (p. indefinitiva), která osoby, věci a vlastnosti jich činem ne- určitým (povšechným) znamenají: 1. kdo, co, který, jaký. Vz Co. — 2. Předkládáním slabiky ně-: někdo, něco, některý, některaký, nějaký, několiký, několik, několikátý, něčí, vz tato. — 3. Připojením slabiky -si: kdosi, cosi, kterýsi, kteraký si, jakýsi, koliký si, ko- liksi, vz tato. — 4. Připojením koli, - koliv: kdokoliv, kterýkoliv, jakýkoli, číkoli, kdož- koli, kterýžkoli atd., vz tato. — 5. Připo- jením leda-: ledakdosi, ledacosi, ledakterýsi, ledajakýsi, leckdos, leccosi, leckterýs, lec- jakýsi; vz tato. — 6. Všeliký, všelijaký, vše- likerý, všelikteraký atd., vz tato. — 7. Málo kdo, málo co, málo který, málo koliko, ně- kdo málo, některý málo, několiko málo. — 8. Nikdo, nikterý, nijaký, nikteraký, nižádný n. žádný, vz Nikdo. —Pozn. Zájmena: taký, takový, toliký, tolikerý, tolikátý, jiný, jaký, koliký, kolikerý, kolikátý, kolik, tolik zove Bž. náměstkami adjektivnými či přídavnými, též adjektivy náměstkovými (148., 158.). — K. Z. souvztažná (correlativa), která jedna ke druhým vzájemně se vztahují. Rozestu- pují se ve čtvero tříd. jsouce a) tázacími, b) ukazovacími, c) vztažnými, d) neurčitými. Vz Bž. 158. — Vz Zk. Skl. str. 336.—376.; Zk. Ml. II. 74.—82. Cf. Mkl. S. 70.—124., S. N. V. 621., Hr. Sr. rol. 230.—243., Ht. Sl. ml. 163. a násl., Bž. 147. —159., 62. O zájmenech v ústech lidu českoslovan- ského (naps. Vavř. Jos. Dušek) vz Listy filolog. a paed. 1883. 406.—445.
