Česko - německý slovník Fr. Št. Kotta
Seznam Hesel

    FulltextVše
    Prohledávat:
    HeslaObsah hesel
    Nápověda
    Dokument Obrázek
    Svazek:1   Strana:0344


    Ě
    Ě, či cyrillské jať je sice původem svým dvojhláskou, ale za pravou dvouhlásku přece nelze ho pokládati, ačkoliv po retnicích dva rozličné zvuky i a e v jeden splývají, pro- tože jest ě krátké a pravá dvojhláska dlou- hou býti musí. Vz Dvojhláska. Ě se vyslo- vovalo jako ai, lat. ae, jak z jiných jazy- kův vidíme: řec. Kalóajj, lat. Caesar, něm. Kaiser, CěsarB, domě m. domai (Zk. ); iíaiiiwv, eolvii, ouía, jimž v strslov. děmun~E>, penik'B a věd stojí oproti, litav. klaips — chlěb, baisus — běs, maišas — měch, dim. měšec; chlěb, goth. hlaibas, nněm. Laib. Ht. Zv. 59., 60. Potom se, jak se zdá, pře- smyklo ai v ia, běžné posud u Polákův: miara, viara, viatr. V českoslovančině: hořal, leťal, viďal, kde i předcházející souhlásky změk- čilo; nyní: hořel, letěl, viděl. Ht. Zv. 60. Druhá proměna prazvuku ai je přehlasování přesmyknutím z něho povstalého ia v ie; z ie vzniklo pak ě tím, že každá z obou hlásek polovice váhy své pozbyla a tím dvoj- hláska se zkrátila; ie jest běžné posud u Slo- vákův: miera, viera, vietor. V strčes. též ie až do 16. stol., od té doby v í: cěsar, cjesař, císař. (Jir. ) V nové češtině stáhlo se v í, po l v é: míra, vítr, víra, chléb, chlév, mléko, ale: slíditi, lípa (Jir. ). Ht. Zv. 60. Ale v sla- bikách krátkých slovenčina tak, jakož i bul- harčina a slovinčina v nepřízvučných, pra- zvuk ai v e zúžila: merica, verný, povetrie; v strčes. ě: měrica, věrný, povětrie, v novo- češtině po retných: v, b, p, m, f a po: d, t, n je ě: věrný, běh, pěna, měna, děd, tělo, něžný — po ostatních čisté e: cesta, seno, stole. Ht. Zv. 60. Vz Gt. Fonl. §. 64. — V ná- sloví ani krátké ani dlouhé ě se nena- skýtá, v středosloví i jedno i druhé zhusta, vz více v Ht. Zv. 61., 62. — Ě povstává: 1. stupňováním samohlásek e a i. Vz. E, I. Ht. 2. Stupňováním l a r (vz Mkl. B. Ein- leitung), Ht.; aneb dle jiných, kteří l a r za souhlásky mají, stupňováním slabých samo- hlásek t- a b při l a r; výběr, měliti. Vz L, R. Cf. Archiv für slav. Philologie I. a III. seš. I. dílu. Bž. — 3. Jindy vzniklo ě z pů- vodního dlouhého a, jako: sěsti. Vz Gt. Fonologie. §. 65. — 4. ě povstalo velmi zhusta stažením dvou e. Vz Gt. Fonl. §. 66. — 5. Z ie. n. je, a) v pádech zájmena 3. os. s předložkami: od něho (od n-jeho), k němu (k n-jemu). — b) V složení slovesa jed — jísti s některými předložkami: s-nědl m. s-n-jedl, oběd m. ob-jed. — c) Sněm. Da. — d) V trpném příčestí min. času sloves 4. třídy: činiti — činien — činěn, chytiti — chytien — chycen. Ht. Zv. 62. — 6. Z nosového e, Ht.: pět, staroslov. pętB; pěst', strslov. pęst&; měkký, strslov. mek^kT.; símě, strslov. sěme. Zk. Za nosové ę má čeština vlastně střídnici a, před kterouž souhláska tvrdá se obměkčovala: pętb = p'ať či piať, přehláskou p'eť či piet' a ztvrd- nutím koncového ť: p'et či pět. Druhdy se a udrželo, jako: piati (= píti) od psn-ti = pěti; telę-ta = telata; hříbe-ta = hříbata. Před a = e retnice někdy ztvrdly: zapat m. zapiat, pátý m. piátý, devátý m. deviátý, svatý m. sviatý atd. Bž. — Prk. píše o této věci takto: ě má čeština trojí. Jedno vzniklo z předhi- storického ai: chlěb, goth. hlaifas, stněm. hlaib, nněm. das Laib. (Fk. 734. ). Druhé jest nosového původu, povstaloť z e, které nahrazuje čeština buď hláskou a (á): maso, řad i řád, lada, svatý, máta; neb dvojhláskou ia, přehlas. ie, ě, staž. í: Stiaglav (Šťahlavy) — stíti, pial — píti, jejia (jejá), jejie, její, kniez (kněz), peníze, viace, viece (večí), více, mě, tě, sě, tieha, tíha atd. Za příčinou možných zmatkův jest tedy radno, by se v strčes. textech prvé psalo é, druhé pak ie, zcela přiměřeně své záměně v historické če- štině. Třetí e konečně jest nepravé, stojíc místo e po předchozím di, ti, ni = ď, ť, ň: voděn, ctěn, viněn m. voďen (= vodi-e-irb), cťen, viňen; cf. bořen, nošen, vožen. — Ě se stupňuje: 1. v í (v staroč. a slov. ie): pě-ji — zpívati, oději — odívati, Ht., směji se — usmívati se, Gb., věřiti — viera — víra. — Závažnějším í vynikají i dvojslabičné infinitivy časoslov 1. a 3. třídy: stříci, čníti, pníti, mníti, dlíti. Ht. Zv. 62., (vyjmouc: pěti od pěji = zpívám a spěti. Bž. ) a příčestí trpné min. času: viděn — vidín, zavříno, klaníno, vědíno. Bart. Na Mor. ě m. í v inft. mět, chtět m. míti, chtíti. Šb. Vz í. — 2. V a á. Saditi od sěd, výstraha od strěh v stříci, Ht., střehu — stráže, Gb., vlěk — vlak — vlá- četi. Kt. V pět — pátý, devět — devátý není stupňování, nýbrž a tam původnější než ě: pętb = pi-atB, spodobou kmenového a k pod- nebnému b: pi-etb, z čehož pět ztvrdnutím koncového ť (jako host m. hosť); devetý = de- viatý, dloužením kmenového a: deviátý, ztvrd- nutím retnice vi = měkké v: devátý. Bž. Vz Tvoření slov stupňováním, Stupňování. — Ě se střídá (vz Střídání): 1. s a. V14. a 15. stol. často: poňavadž m. poněvadž. Vz více v Historii českých samohlásek, str. 104. Gb. Místo ě v již. Čech. a jen v: opršalý, osi- řalý. Ostatně vz A. — 2. S e. Vz Ľ. Ht. České ě vyslovuje se jako je čili praejoto- vané e: věz, pět. V mnohých případech vy- slovuje a mnohdy také píše se m. je n. ě pouhé e a sice ne jenom po souhláskách měkkých, ale i po souhláskách tvrdých, kde tedy praejotace beze stopy vymizela: řeka, kde m. řeka, kdě. Střídání toto ě s e nastou- pilo v nově češtině po sykavkách: celý, noze, seno, mlčeti, běžeti m. celý, nozě, seno, mlčěti, běžeti; po l: chléb m. chlěb; hojně po retných souhláskách obzvláště dialek- ticky v jihozáp. Čech: peší, mesiac, veděti m. pěší, měsiac, věděti; po d v příponě dě: kde, nikdě, zde m. kde atd.; po t ve slo- venštině: stena m. stěna; po n od polov. 13. stol. do konce 14. stol. často v zájmeně on: v němž, k nemu m. v němž a k němuž a v příčestí trp. času min. časoslov 4. třídy: naplneno m. naplněno. Gb. Místo e v obec. mluvě ě: ctění, otěp m. čtení, otep. Šb. — 3. S i, í. Vz i. Ě se seslabilo v i (následuje). Ht. Knih — kněh; v gt. sg. jmen podstat, rodu žensk. v obec. mluvě e(ě) m. i: pece, nitě, čtvrtě, mědě, noce, nemoce (v novější době) m. peci, niti, čtvrti, mědi atd. Jir. — 4. S o, vz O. Ht. — Ě se odsouvá v slovostředí a na konci slov: 1. vysouváním v im- perat. buďme, buďte, nesme, neste m. bu- děme, buděte, nesěme, nesěte. Ht. (Zde pod- nebný živel v ě se tající nevysut úplně; tají se v měkké předcházející souhlásce: buď-me. Bž. ). — 2. Odsouváním: země — zem, stráně stráň, v nichž ě není původní. Ht. Zv. 63. — V obec. mluvě vymítá se v Krkon. ě před u: ďuče = děuče = děvče. Kb. Na Moravě včul (včil) m. v čulě (přehlas. v čile). Vz Včil. Kt. — Ě se seslabilo v i (í): 1. v dat. ženě — duši; 2. v lokale: slově — poli, ženě — duši; 3. v lok. pl.: slovech^, — polichT.; 4. v pl. zájmena on: těchb. —jicht, těmi. — jimi, těmi — jimi. Seslabení toto stalo se v době předhistorické. Vz Otírání a: Historie českých samohlásek, str. 69. Gb. — Vlastní ě nalézá se v příponách ohy- bacích i. v lok. sg. tvrdých a-kmenův: bucě, dušě, vrazě, duzě, muše;, i' u měkkých a-kmenův (muži, poli, duši) jest seslabeno z ě: muže — muži. Vz Lokal; 2. v nom. a akkus. dual. tvrdých a-kmenův a stř.: rucě, slově, dvě. — U měkkých a- kmenův masc. přešlo starší -ia v -ě: muža — dva mužě. — 3. V příslovcích: svatě, čistě; též v kompa- rativech. Ještě Řehoř z Jelení a Všehrd píší: častějě, pěknějě. Jir. — Ě je v Krkonoších a na Mor. příponou jmen znamenajících děvčata: Šilhaně = dcera Šilhanova, Anně, Barče. Šb. Tam a ve východ. Čech. vůbec zní ě po m jako ně: mňesto, mňel, zemňe, mňeď, mňesíc, mňeřiť — město, měl, země, měď, měsíc, měřiti; po retnicích vyslovuje se tam jako prosté e: peknej, behať, vežka = pěkný, běhati, věžka. Šb., Kb. — Ě platí ve verších za krátké: běda = u u; ale činí předcházející slabiku obojetnou. — Vz E dlouhé.

    Vytvořeno v rámci projektu Data a nástroje pro informační systémy (1 ET 1011 20413)
    za podpory programu Informační společnost AV ČR a projektu Informační zdroje
    pro výzkum a výuku češtiny (VZ 09005) za podpory programu
    INFOZ Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR
    Digitalizace a software Imaging Systems spol. s r.o. © 2005 - 2007 - 2011