KvantitaKvantita, y, f
.,
koliko
sť,
velikosť, Quan- tität, Menge, Grösse
, Gewicht, Mass
. — K., míra slabik, časomíra, časoměrnosť, Silben- mass, Zeitmass. Délku nebo krátkosť slabiky zoveme
měrou čili
kvantitou. Bř. Podlé k-ty (čili kolikosti
, t. j. kolik času vyslovení trvá) rozeznávají se samohlásky
krátké: a, e, i, o,
u, y a
dlouhé: á, é,
í,
ó, ú, ů, ý. —
Pozn. 1. Dle pravopisu českého znamená se samo- hláska dlouhá literou čárkovanou a trvá vůbec déle než krátká
. —
Rozeznáváme dvojí: k-tu: grammatickou a metrickou. O gramma- tické k-tě slabik rozhodují jen samohlásky (n. dvojhlásky) jejich, souhlásky nic; a jsou slabiky s krátkou samohláskou krátky, sla- biky pak se samohláskou dlouhou n. s dvoj- hláskou dlouhy: i, sto
, msta, kosť, ctnosť, pomsta (u u), nectnosť (krátké); mé, kůl, dál, soudí, moudrý (dlouhé).
O k-tě metrické rozhodují samohlásky i souhlásky; ale sla- biky veršovním rhythmem jinak se oddělují nežli ve mluvnici a počítá se každá, od samo- hlásky (n. dvojhlásky) až do poslední sou- hlásky před samohláskou nejblíže příští, na př,
otc-ovsk-ý. Za dlouhé berou se slabiky, které mají dvojhlásku nebo dlouhou samo- hlásku (= slabiky
přirozeně dlouhé) aneb i slabiky se samohláskou krátkou ale v po- ložení (positio) takovém, že odtud do samo- hlásky nejbližší dvě nebo více souhlásek následuje (slab
. dlouhé posicí či položením), na př. soudím (
— — ), nectnosť (
— — ); slabiky ostatní jsou krátky, na př. nebe (u u), msta(u), strach (
u), vrahy (u u)
. —
Pozn. Některé slabiky dle potřeby tu za krátké tu za dlouhé se berou; o
tom nauka o verších metrických jedná, Gb. Hl. 14., 46. — 47. Cf.
Bž. Ml.
jaz. čes. 55.; Ht. Sr. ml
. 112.; Zk
. Ml
. I. 2.; Kz. —
Proměny ve kvantitě. K
. slabiky se změní, když samohláska její krátká promění se ve svou dlouhou nebo naopak; tedy když se promění
a v
á, e v
é (zúž.
í n.
ý), i v
í,
o v
ó
(uo, ů) neb
ou, u v
ú (au, ou), y v
ý (aj, ej) a krátké střídnice za ?, e, a ve své dlouhé nebo naopak. Proměny ve k-tě jsou dílem
etymologické, dílem
fonetické. Proměny etymologické jsou, které za příčinami ety- mologickými s nějakou pravidelnosti se dějí, které tedy na vlastním původu slabiky se zakládají
. Naproti tomu jsou proměny
fone-
tické čili pouze
blahozvučné, při kterých pří- činy etymologické nevidíme
. Na př. ve
vla- jati — vláti jest etymologická proměna
a v
á, poněvadž nastala stažením dvou slabik
vlaja- v jedinou
vlá-; naproti tomu je změna k-ty ve slovích sova — sůva, struha, — strouha, atd. jenom fonetická. —
Ku promě- nám k-ty etymologickým patří zejména dlou- žení kořenných slabik při stupňování a dlou- žení náhradou. a) Při stupňování. Vz Stup- ňování. —
b) Dloužení náhradné vykonává se často při stahování slabik a někdy při odsouvání hlásek. 1. Při stahování slabik stává se ze dvou ano i ze tří slabik jedna, a ta bývá náhradou dlouhá třeba ne vždycky. Zejména bývají náhradou dlouhy z pravidla nebo zhusta:
a) koncovky ve skloňovacím vzoru
paní a
sudí: nom. panija, staž. pania, přehlas. panie, zúž. paní; sudija — sudia — sudie — sudí; gt. panije — panie — paní; dat. paniji — panii — paní; akkus
. paniju — paniu — paní. —
ß) Koncovky ve sklo- ňovacím vzoru
znamení: znamenije, znamenie, znamení; gt, g-nija
, -nia, -nie, -ní
. —
y) Kon- covky ve skloňovacím vzoru
mój: gt. mo- jeho — mého; dat. mojemu — mému. — ')') Koncovky ve skloňovacím vzoru
nový a dnešní. Vz Nový. —
s) Koncovky praes. mnohých vzorů časovacích na př. strb. u- ješi strč. umieš — umíš; d?laješi — dělaješ — děláš. —
i') Imperfekta
. Vz Imperfektum. — ; /) Mnohé infinitivy III
., IV
. a V
. třídy: háděti — bdieti — bdíti, i"?. déti — rdieti — rdíti, gramu; ti — hřmieti — hřmíti, lpíti, chtíti, míti, mníti, mstíti, křtíti, ctíti, psáti, ptáti, vláti, díti se atd. Ale zde dlužno při- pomenouti, že dvojslabičné infinitivy vůbec mívají prvou slabiku dlouhou a že tedy zde 2 příčiny délky se setkávají, náhrada za sta- žení a dvojslabičnosť. Když složením o sla- biku vzrostou, zůstavají některé dlouhými a některé se krátí: zavláti, ohřáti, popřáti, nemíti, ale: nechtěti, poměti se, pomstiti, pokřtiti, zapsati. Ve složených infinitivech třídy I. je samohláska ve kmenech zavřených dlouhá
, v otevřených pak dílem krátká dílem dlouhá: vynésti, upéci, zabiti, vypiti, pobyti, poznati
, připlouti. Vz Infinitiv. —
Pozn. Vý- jimkou jsou ovšem slabiky stažené bez ná- hradné délky: třicet m. třideset, pasu m. pojasu atd. —
2. Při odsouvání hlásek dlou- žena bývá slabika náhradou na př. když od
yj, ij, ej se odsulo
j: obmý, vylí m. obmyj, vylij; vyjdu, přijdu, pij vyslov: výdu, přídu, pí; zářuj, přehl. zářij — září; u vysokej trávě —u vysoké;
d vypadlo ve: vím
, dám, jím, vz tato slovesa; stůl náhradou za od- suté
o (stuol). Dialektické: olé, dé, podé m. olej, dej, podej. Sš. Pís. —
Pozn. Náhradné dloužení má svou podstatnou a etymologi- ckou příčinu v předcházejícím odsouvání: vojevoda — vévoda,
vojvoda (_ u u). —
Fonetické proměny k-ty znamenají se 1. tím, že při nich bezpečná a podstatná příčina ne- ukazuje se v původu slabiky a slova. Pří- čina jich ovšem nějaká jest, ale není etymo- logická, nýbrž
fonetická, t. j. neleží ve zná- mém původu slova, nýbrž v okolnostech ně- jakých jiných; ano někdy slabika bývá krát- kou i přes to, že by za příčinou etymolo- gickou dlouhá býti měla. Tak je na př. nom.
dvůr, kůl, kůň dlouhý
, gt. dvora
, kolu
, koně, dat. dvoru atd. krátký. P
ás staž. z pojas má míti ve všech pádech
á a přece se
á krátí: pasu, pasem. — 2. Nad to mají fone- tické proměny k-ty také tu vlastnosť do sebe, že málo kdy při nich shledává se pra- videlnosť nějaká, která by se řídila dle ka- tegorií tvaroslovných, nýbrž naopak velmi často nestejnosť. Tak v deminutivech: dou- bek, souček, klásek, hlásek, prášek, drůbek atd. kořenná slabika prodloužena, ale naproti tomu ve stejných formách: trošek, stromek a pod. není dloužení žádného a v deminuti- vech: stolek, domek, koník, nožík atd. jest do konce naopak slabika krátká proti dlouhé ve stůl, dům, kůň, nůž. Fonetické změny k-ty neřídí se tedy grammatickým druhem slov, spíše se řídí blahozvukem nějakým, ovšem velmi nestejným
, dle rozdílnosti dia- lektické a časové. Vytkneme důležitější pří- pady, kde ve spisovné češtině ve formách k sobě náležitých slabika krátká a dlouhá naproti sobě bývají. 1. Mnohá subst.
jedno- slabičná I. a II. sklonění mají nominat.
sg. dlouhý a ostatní pády krátké. Vz Mráz, Hrách, Práh, Chléb, Sníh, Bůh, Kůň
, Nůž a dvojslab. Vítr. Ale naproti tomu ve mno- hých jiných slovech téhož způsobu neliší se nom. sg. k-tou od
ostatních pádů, les, a, dub — dubu, bič — biče, býk — býka, trůn — trůnu, hřích — hříchu; vz Pán, Sáh, Rád, Chlév, Smích
, Soud
, Kůr. — 2. Mnohá dvojslabičná jména vzoru
žena a
růže mají první slabiku dlouhou a krátí jí v instr. sg. a gt., dat., lok. a instr. pl. Vz A (dlouhé se krátí), Brána, Síla, Víra, Míra
, Strouha (stru- hou). Ale: nouze — nouzí
, svíce — svící (svěc,
V. ); pracím n. prácem, pracích neb prácech. — 3. Ve vzorech
slovo —
pole ně- která dvojslabičná jména první dlouhou sla- biku v gt. pl. krátí: jádro — jader, játra — jater, léto — let (také: letem, letům, letech, lety). — 4. Ve vzoru
kosť: sůl — soli, hůl
— holi. — 5. Ve
vzorech souhlás- kových: kámen — kamene, símě — semene, máti — mateře. —
b) Dvouslabičné infinitivy jsou dlouhy: bíti, píti, nésti, klásti; jen ně- kolik je
krátkých: pěti, jeti (na rozdíl od píti, jíti), moci, vrci
. — 7. Krátky jsou
im-
perativy: soudím — suď, kouřím — kuř, mířím — měř, kaž, važ atd.
— 8.
Ve třídě VI. bývá kořenná slabika z pravidla krátka proti dlouhé ve příbuzných tvarech jiných: souditi — posuzovati
, koupiti — kupovati, posluhovati, vyhazovati, kralovati
, navště- vovati (ale propůjčovati
, způsobovati a dia- lekticky: vyjádřovat
, shromážďovat
, atd. ). — 9.
Při některých příponách kmenotvorných bývá kořenná slabika krátka proti dlouhé jiných odvozenin a naopak: hlásiti — hla- satel
, kázati — kazatel, bouřiti — buřič, vá- zati — vazač, sazeč, vůz — vozík, krátký — kratší (vz: -tel, -č, -ík, -ký). Ale stejnosti v tom není, cf.: věže — vížka, hrouda — hrudka
, prášek — trošek
, drůbek — domek, slavný — krásný
, mydlář a písař. — 10.
Ně- které přípony kmenotvorné mají samohlásku tu krátkou, tu dlouhou, na př. ve příponě -
ař a -
ář, při které se i samohláska ve sla- bice kořenné tu dlouží, tu krátí, tu bez proměny nechává: sůl — solař, kůň — koňař, blud — bludař, drát — drátař, lék — lékař, pis — písař, sedlo — sedlář, mýdlo — mydlář, mlýn — mlynář. — 11.
Ve složeninách bývá slabika krátká proti dlouhé: víra— pověra, díky — bezděky
, smích — posměch
, krása — okrasa — krasocit
, moucha — mucho- můrka. — 12.
Ve složení předložky se jménem dloužívá, se předložka zakončená samohláskou: nájem, nábožný, příkrov, původ, úpad, údolí. —
Pozn. 1. Mnohdy totéž slovo dvojí k-tu má: struha — strouha, hruda — hrouda, kule — koule, luh — louh, pluh — plouh, kosa — kůsa, sova — sůva, smola — smůla
, loj — lůj. Jazyk pak někdy takovéto du- plikaty slov na to obrací, aby jimi vyja dřoval pojmy příbuzné ale přece trochu roz- dílné: děvka — dívka, baba — bába, sluha — slouha, město — místo, muka — mouka, svatosť — svátosť
, řepa — řípa, hledám — hlídám
, měřím — mířím
, domysl — důmysl
, sedlo — sídlo
, světiti — svítiti
, běda! — bída, — nahledati se — nahlédati. V obec- ných nářečích: zima (frigus) — zíma (hiems), Sš., hora — hůra (půda), hrůzný (strašlivý) — hrozný (náramný). —
Pozn. 2. Mnohdy není patrno, je-li dloužení etymologické či jen fonetické: žíti (dvouslabičný infinitiv n. pro- tože stojí m. živti náhradným dloužením za odsuté
v. ) —
Pozn. 3., u Gb. 4. str. 137. V tom mluví Gb. hlavně o nestejnosti fo- netických proměn k-ty v dialektech. —
Pozn. 4., u Gb. 5. V tom mluví Gb. o: řiď — řeď, řídší — řidší — ředší. Vz Říditi, Řídký. —
Pozn. 5. O kvantitě staročeské. V památkách strčes. označuje se k. jenom porůznu zdvojením samohlásky ve slabice dlouhé: comaar = komár (M. V. 1202) a týž způsob drží se pak až do pol. 16. stol. a píše se: naam, zlee, svuu a p. Vedlé toho byl od r. 1406. způsob Husův, totiž čárko- vání samohlásek ve slabikách dlouhých. Jed- notliví písaři drželi se ten toho, onen onoho způsobu, ba namnoze týž písař jednou čár- kováním, jednou zdvojením
samohlásky dlou- hou slabiku označoval. Při tom však trvám žádná písemná památka až do pol. 16. stol. neoznačuje délky slabik důsledně, nýbrž mnohdy na př.
ee za krátké
e se nalézá a velmi často označení délky se pomíjí. Teprve ve spisech bratrských od pol. 16. stol. dů- sledně znamenání délky se začíná.
Rozdíl pak mezi staročeskou a novočeskou k-tou není značný. Gb.
Hl. 131. —139. Vz tam více
.