DD jest co do zvuku souhláska
němá a- to
střední souhláska zubná. Zk. Při zubňém
d zavírá se průlina ústní vztýčením konce a, předního okraje jazyka k patru a otvírá se proudem mírným (při
t proudem prudkým). Gb. Vz T, Hláska, V češtině činí se nad to rozdíl mezi
tvrdým d a
měkkým ď: první zní hrubě, tvrdě: dým, dub; druhé tence, měkce: dím, dědina. Zk. U Slovanův, kteří znají ł, zní
d poněkud jinak než u Čechův; jazyk přiléhá totiž celou přední plochou k podnebí. Tentýž způsob vyslovovati
d jest místy i v jižních Čechách. Kts.—
D se před měkkými samohláskami na prvém stupni obměkčuje v
ď aneb se na
druhém stupni směžďuje v
z (vz
d se směžďuje v
z). Když totiž po
d následují
prosté samohlásky pod- nebné, obměkčuje se
d v
ď; kde však by za ním státi měly
dvě samohlásky, z nichž první jest
i (tedy dvojhlásky:
ia, ie, iu) anebo b (tedy b
a, b
e, bu
), směžďuje se
d s násle- dujícím
i neb b v
z. (Podnebný živel (j) samo- hlásek podnebných splývá s
d, které tímto či- nem stává se hláskou podnebnou, čili obměk- čuje se: hadi = had + j + i = haď + i, kte- réžto
i, pozbyvši své měkkosti, není ani tvrdé ani měkké, jak vyslovení dokazuje). Bž.
Zní pak měkké d (
ď)
, jakoby k němu
j přivěšeno bylo: dělo, ďas, ďobati, shromažďuji = djelo, djas, djobati, shromaždjuji. Taktéž v: bradě, chudí, choditi, dítě atd. Ht. Před
a, o, u a na konci slova, kdež buď
i (jako v impe- rativech, ku př. kliď, hleď, veď m. klidi, hledi, vedi) buď
e vynecháno, znamená se takové
d proužkem (ď): ďas, hleď, ne však před
i neb
ě: div, děva,
tedy ne: ďiv, ďěva.
Staří psávali: diewa, dias, diobati, diubati. Jg. — Místo ď píšou na východním Slovensku: dz. Vz Dz. — Po
ď nepíšeme
nikdy y, nýbrž vždy
i a po
d píšeme
vždy y. —
Ve jménech ženského rodu jako v: píď, zpověď atd., pošlých ze zakončení v
-i (kteréž se ve slově
máti a u Polákův ve mnohých ještě slovech udrželo; cf.: Potkala ho smrti (nom. sg.). Sš. P. 10
.)
mělo by se psáti ď
, jako u Rusův a
Polákův: piaď, ispověď, piedź, spoviedž, to však ode dávna
v mnohých knihách z nedbalosti se nečiní (píd, zpověd), ač v obecné mluvě i v Čechách a
všudy na
Moravě (Brt.) praidelně: píď, zpověď (ne: píd, zpověd) se slyší. Jg. —
D se střídá (vz Střídání) s jinými souhláskami, a to 1) s t.
a) Ľ vyslovujeme a píšeme
někdy za etymologické t za příčinou spodoby souhlásek, jako: dbáti m. tbáti, svadba m. svatba, (déšť m. dežďjest opak toho), kladba m. klatba, modlidba m. modlitba. —
b) B vyslovujeme jako t za příčinou spodoby souhlásek
, jako: hátka m. hádka
, hlatký m. hladký a na konci slov, jako: plot m. plod, rot m. rod atd. -
c) D se střídá s
t, jako: drkati a trkati
, nutiti m. strslov. nuditi, dolar a tolar, drobiti a trobiti atd. Ht, Bž., Zk., Jir., Hš. Vz T. — 2.
S hrdelnicemi: g, h, k: čes. žídle a mor. žigle, Ht., angel-anděl, drčeti-hrčeti, dudlati -hudlati, hřepčiti a mor. dřepčiti, Zk.; ve východních Čech. a
jinde: tudle m. tuhle, fándle, fangle — něm. Fahne, evandělium — evangelium. Jir. — 3. S
b,
m: drnčeti a drnkati — brnčeti, dreptati — breptati, dačkati — mačkati. Zk. — 4. S
1,
n: čes. med — lat. mel, čes. devět a slov. devetb — lat. novem, Zk.;
ve východ. Čech.:
devandule — levan- dule, a místo prvního
n, kdykoliv se dvě n vnitř slova setkávají: Adna m. Anna, sou- kedný - soukenný, vadna m. vanna, padna m. panna. Jir. — 5. S
j: jetel — dětel, jetelina — dětelina, Jetřich — Dětřich, anjel — anděl, Ht., jahen — diakon, Zk.,
Jedi- baby — Dědibaby
, rejší — radši (u Lito- myšle)
, Jir.
, mlejším. mladší v jižních Čech.; tak i: hlejte m. hleďte. Bž. — 6. S r.
V Krko- noších: hervábí, Kadle, Kadlík, bernář m. hedvábí
, Karle, Karlík
, bednář, Kb., Jir.;
v středních Čech.:
Kadlík, kedluben z Kohl- rübe, Šb.;
ve východních Čech.:
meritace m. meditace. Jir. — 7. S
ď v obecné mluvě
v jihozápadních a středních Čech.:
potaď, do- taď, posuď, votsujď, votkujď m. potad, dotad, posud, odsud, odkud. Šb. Také
na Mor.:
snaď, hneď. Jg. -
D (dj) se 1. směžduje v
z a)
před i a
e v praesentu: hlodati — hlodám či hlozi (m. hlo-di-u), hlozeš atd., Ht
., Bž.,; u starých též: razi (m. radiu), vizi (radím, vidím).
V imperativech: jez, věz a viz, slov. jedz, vedz, vidz, od jed, věd
, vid. Ht. —
b) Před —
ěn (m. ien.) v příčestí trpném minulého času časoslov čtvrté třídy (v-iti): rozen (m. rodi-en)
, hozen (od roditi, hoditi), souzen — souditi,
ale tez i: rozvaděn, děděn, cíděn, zděn, Ht., sr. též seděni a
sezení
, čaděn a
čazen, Bž.;
ale na Mor.
a na Slovensku ne: probuděn, vypuděn
, súděný
, ošuděný (souzený, ošizený);
jenom urodzený (Ht.) a
v Opavsku: vypudzen. Šb.,
Šf. —
c) V opětovacích v -
ěti odvozených od časoslov čtvrté třídy (v -iti), Ht
., sázeti, házeti od sa- diti, hoditi; ale ve slovesech odvozených
v západní Moravě se nemění: vecháděť (vy- cházeti). Šb. —
d) Před -uji, když časoslova
sem patřící
z časoslov čtvrté třídy jsou tvo- řena: rozsuzuji, vyhazuji (rozsuzovati, vy- hazovati od souditi, hoditi). —
e) Před-e u jmen podstatných rodu žen. (vlastně před
ja) a
před příponou -
an (m. -jan): příze m. přídja od předu. (Hráze, meze, tvrze. Ht., Bž.). Vz -
an. Ale u jmen podstatných
rodu středního v-ě ukončených
d se nemění: medvídě od medvěd (poněvadž jest tu ě střídnicí e. Bž). —
f) Před -e n. -ě
v komparativech adverbií: zad — záze, snad—snáze, posléze (naposledy). Ht. — 9.
U jmen přídavných v -í od sub- stantiv živé bytosti znamenajících,
jen někdy. hovado — hovězí, Ht., ale medvědí. —
h). Před -ina jen v: hovězina m. hovědina. —
i) U starých také: mlazší od mladý, nyní: mladší. Jg. Vz Tvoření. — 2.
Před l a t rozlišuje se d v
s : vlasť m. vlad-ť, pasť m. pad-ť, slasť m. slad-ť, pověsť m. pověd-ť (věděti), Bž., strasť m. strad-ť (od strádati = lat. pati), klásti m. klád-ti (kladu), housti m. houd-ti (hudu), závisť m. závid-ť (od zá- viděti), housle m. houdle (z koř. hud v hudu), jesle m.
jedle z koř. jad (jísti), vésti m. véd-ti od ved-u, krásti m. krád-ti od kradu. Ht., Zk.
Ale před
l řídčeji než před
t a to jenom tenkrát, následuje-li
měkká samohláska: housle, přeslice m. předlice od předu; pakli následující samohláska jest
nepodnebná, tedy
ne: sádlo, prádlo, sedlo, mýdlo, též jedle na
rozdíl od
jes-le. Ht., Bž. — 3. D
s násle- dujícím s směžďuje se v:
c: dva
+ deset dvadset = dvacet, jeden na deset = jedenadst = jedenáct. Ht., Bž. Vz Číslovka. -
D se vsouvá do skupenin nr, zr, sr, Ir a jinam: pondrava m. ponrava od pon- rěti (nořiti), v obec. mluvě: zdřejmý m. zřejmý, Zk., zdráti, zdrostu, zdrovna, zdralý, uzdřel m. zráti, zrostu
, zrovna, zralý, uzřel, Ht., Gb., (Mus. 1852. I. 174.); ždmu m. žmu, Šf.; Jindřich — Jindra — Henricus, Ht.; pravidlo, křídlo (jihoslov. pravilo, krilo), Šb.; mázdra, nozdry, más-d-ra, nos-d-ry m. másra (maso), nosry (nos), Ht., Kt.; Oldřich z Ulrich (ač by mohlo býti též z: Udalricus), Bž.; sedlák od selo =
pole, ves, Jg. (není-li selo m. sed-lo od koř. sěd- (seděti), sr. Sitz ve vý- znamu podobném = místo, kde kdo se usadil, jako lat. sedes. Bž.);
v Krkonoších: berdla, kondejšiť, kozdelec, uzdřím, podmláska m. berla, konejšiti, kozelec, uzřím, pomlázka
, Šb.;
ve
východních Čech.: zdřetel, podezdřele, šku- dlina m. zřetel, podezřele, škulina, Jir.; ždí- mati m. starslov. žimati, Ht.;
v již.
Čech.:
perdle, berdle, paždí, na konci: zded, zdedle m. perle, berle, paží, zde Kts.; v Petrovicích (v Berounsku) často
d před
l v -ala kladou: cvrčadla, kvíčadla, píšťadla m. cvrčala, kví- čala, píšťala. Dch. Durditi od dur, kydati od ky-nu ve smyslu házeti, rydati od řv-u, ru- ju. Zk. Ve ž
ďár (m. z-žár), dláž
diti, dráž
diti, jež
dík (od jež), mož
děnice (m. moz-ženice od moz-hu), rož
dí (od rozga), Drážďany (od dřiezha), strč. zabrež
denie (od brězg = dilu- culum), droždí (od drožiti = kvasiti), hmož-
diti (mozg), hmoždíř (mozg), ano i zdroj m. zroj, Kundrat a Kundratice z něm. Konrad; zrada, ale polsky zdrada. Gb. Uvedení do mluvnice české, str. 28. — 30., tam více a vysvětlení; Bž. Konečně vsuto jest
d ve
jdu od koř.
i = lat. ire a v bu-
d-u od koř. bu = esse. Mkl., Bž. — Před
d na Mor. rádi vsouvají
n: prindu, vyndu, nedondu, Sš., nende to m. přijdu, vyjdu, nedojdu, nejde to; v Čech. v obec. mluvě: přidu. Prk. v příbr. programmu. 1870. —
D se vysouvá, ale před
l a
n v západních slovanských řečech zřídka: selka — sedlka, moliti — modliti (koř. ml.); v strčes. památkách před
l: kadilo, kúzelník m. kadidlo, kúzedlník, Ht.;
ve vý- chod. Čech.:
céra, práznej, vonyno, šfovka m. dcera, prázdný, ondyno, dšťovka, Jir.;
v jižních Čech. v středosloví: pozní, selckej m. pozdní, sedlský, Kts.;
ve slovech: dám (dadm; kmen praes. dad, kořen da, sr. da-re lat.; vz Dáti, Dada). Dle jiných lépe béřeme za kmen a zároveň kořen: cla, dad pak jest jen rozšířený původní kmen da, ku kterému lze správně přípony přidati: dá-m, dá-š, dá-(t), dá-me, atd. Cf. lat. da-re, řec.
dí-dm-ui, koř. do- (Bž.); vím (vědm), jím (jedm), jel (m. jedl od jedu, šel m. šedl od šed), Ht.; v obec. mluvě: srce, svěčiti m. srdce, svědčiti. Ht. —
Jména v
d ukončená jsou rodu muž., skloňují se dle prvého sklonění
,Páv a strom' a mají ve
vokativě sg. raději
e než
u: hade, sude.
O lokale vz Lokal. —
Jména v ď ukončená jsou
rodu ženského a skloňují se dle
,Kosť :
čeleď, i; jen:
haď a hřaď (v obec
. mluvě také: loď) dle:
,Daň´.
—
D přípona substantiv: píď od piati n
. píti. Vz Mkl. B. 208. —
D v cifrách římských: D = 500. D jako
skrácenina: D = Decimus, Dedicavit, Deus, Dictator, Divus, Dominus;
na receptech: D = detur i. e. dejž se. Bž. Vz S. N. —
Ľ na rakouských mincích znamená místo ražení: Štýrský Hradec. — V
hudbě zna- mená
d ton i částku nástroje takový ton vydávající jako druhá struna na houslích atd. Jg.