Kolébka
Kolébka. Cf. Šrc. 248., Mkl. Etym. 124., Mz. v List. filol. VIII. 187., Sdl. Hr. IV. 61. K. římská. Vz Vlšk. 227. Vem si, milá, kolíbku 8ebó, bodeš mět moziko celó. Sš. P. 495. Sekej, synku, sekej lipko, své pa- nence na kolíbko. Ib. 554. Ten je hned z k-ky (o nedůtklivém). U Kdyně. Rgl. Často k-ky z rukú nevypustiti. Št. Kn. š. 69. Půjčí-li se k. z domu, jistě jí bude doma třeba. Sk. Kolíbá-li se k. na prázdno, nemůže v ní potom ditě spáti. Mus. 1853. 472. Co k. vyhoupala, to motyka zakopala. Us. Šd. Položí-li cizí osoba něco na k-ku a potom to zase vezme, vynese dítěti spaní. Mus. Hádanky: 1. V lese to pnělo, listi to mělo, nyní to nosí duši a tělo. 2. Čtyři nohy, dvě podešvi, duše nemá, duši nosí. Km. 1886. 719. Brt. — K. člověčenstva. Stč. Zem. 739. — K. = hrsť obilí. Na k-ku dávati = nakládati hrsti na povříslo. U Vy- sokého. Kšť. V Kunv. = kterou žnečka na povříslo položiti zapomněla. Vz Kolébati abs. Msk. — K. = přístroj kolébavý na tlučení másla. Tlouci máslo v k-ce. U Dlaž- kovic. Dch.