Končicí
Končicí slovesa. Vz Časoslovo končicí. Jaký význam mají slovesa končicí? Známo jest, že každý slovesný tvar vyvíjecí (ať pak k trvacím, opětovacím a počínavým náleží) složením s předložkou pravidelně se stává končicím, ježto sloveso vícedobé ve spojení s předložkou významu končicího nenabývá: vy-jdu, vy-vzdoruji, vy-trhám, vy-blednu, vyčítávám. Avšak co jest vlastně tvar kon- čicí, co vyznamenává a co nevyznamenává? Otázka tato jest velmi důležita. Ale posud se zřídka činila, odpovědi na ni jsme se vyhýbali a proto ponětí o významu sloves končicích nejasna byla. Tvar končicí vy- jadřuje ukončení čili ukončenosť děje. Tak posud — a sice vším právem — vysvětlováno. Avšak mnozí příkladů Němců, v jejich ře- ckých grammatikách uložených, následujíce jiného vysvětlení užívali aneb aspoň k onomu připojovali pravíce, že tvar končicí vstou- pení děje ve skutečnost označuje. Ani proti tomuto vysvětlení nedá se se stanoviska vědeckého ničehož namítati. Ačkoliv obé vysvětlení dobré jest, dokazuje přece vznik- nutí druhého, že se první často méně po- hodlným býti zdálo. Předně zajisté výrazu ukončení neb ukončenosti děje raději o dě- jích již minulých užíváme než o dějích těch, které teprv v budoucnosti ukončeny býti mají. Za druhé pak jsou všelijaké tvary kon- čičí, jako: naříznouti, nakrojiti, naseknouti, zaboleti, doříznouti, dokrojiti, doseknouti, doboleti, avšak ukončení děje, předložkou do označované jest zcela jiného způsobu než ono, jež předložky na a za v uvedených slovesech vyjadřují. Takováto a jim podobná uvažování mohla mnohé k tomu přijměti, aby vlastní význam končicích sloves v tom hledali, v čemž němečtí grammatikové vý- znam aoristu hledají. Než jako první vy- světlení významu tvaru končicího ne vždy dosti pohodlno jest, tak i druhé často nám vadí, že totiž sloveso končicí vstoupení děje ve skutečnost označuje. O vstoupení děje ve skutečnost' mluvíváme nejraději tehdy, když se nám děj tvarem končicím vyjádřený tak- řka ve svých počátcích aneb když se ve svém plném rozvinu nenadále objevuje. Avšak tím, co posud podotknuto, nechtěl jsem ani jednomu ani druhému z oněch vysvětlení oprávněnosti upírati, nýbrž toliko na jiný důležitý význam tvaru končicího ukázati. Nuže přikročme blíže k odpovědi na otázku, jaký význam má sloveso končicí, co vyzna- menává a co nevyznamenává. Pohleďme na slovesa neskonalá a vizme, co vyznamená- vají. Vyznačují: 1. druh děje čili to, co se děje. Tak na př. sedím vyjadřuje jiný děj než kouřím, toto jiný než čtu atd.; 2. způsob spojitosti a přirozenou míru děje. Jeti za- jisté vyznačuje takový děj nepřetržitý, v němž jednotlivých částek, z nichž složen jest, ne- rozeznáváme. Hoblovati značí děj, jehož prvky nepřetrženě po sobě následují. Spolu pak jedu i hobluji ukazují k ději, který ne okamžení, nýbrž déle trval, a sekati k opě- tovanému vstupování jednotlivého děje; 3. vyvinování-se děje v jisté přítomnosti, buďto neprostředeční, prosté, neb minulé, neb i bu- doucí. Ptáme-li se nyní, co ze všeho toho ve významu končících přejeti, přehoblovati, přesekati zůstává, zajisté že odpovíme: Všecko, jediné že končicí tvary tyto žád- ného vyvinování se děje v jisté přítomnosti nevyznačují, nýbrž toliko děj sám v přiro- zené jeho míře a způsobě. Jako se co do délky čili míry děje jeti od skočiti, hoblo- vati od říznouti, sekati od seknouti roze- znává, tak se rozeznává přejeti od přesko- čiti, přehoblovati od přeříznouti a přesekati od přeseknouti, a jako se co do spojitosti dějů jeti, hoblovati a sekati od sebe liší, tak se liší přejeti, přehoblovati a přesekati mezi sebou. Přirozená míra a zvláštnosť děje se tedy po spojení slovesa s předložkou pravidelně ještě netratí, jakož to v slože- ných vykleknouti, vyklekati a vyklečeti ještě zřejměji vidíme. Ponětí přirozené míry děje a jeho spojitosti jest od významu děje v každé řeči zcela nerozlučné, ježto ponětí jeho vy- vinování-se k významu jeho nepatří. — Je-li však tomu tak, jsou slovesa končicí ona slovesa, která pouhý význam děje (s ohle- dem na přirozenou míru a spojení jeho, ježto od významu děje odloučiti se nedají) bez ohledu na vyvinování jeho zahrnují. Kz. v Besedě učitelské. IV. 376.