AleAle, sp
ojka, sl
ožená z a-le; řec. ????, lat. sed, něm. aber, doch a po
větách zá- p
orných s
ondern. Zk. P
oněvadž
ale jest složeno z a-le a odpovídá lat. sed (ne: autem, vero) a řec. «??« (ne:
<H·? lat. vero a řec.
<U odpovídá z pravidla
čes. pak),
má se klásti na začátek věty, ale v novější době klade se na
druhé místo, čast
o ještě dále a
někdy sk
or
o až na k
onec věty. ,Pak' se nyní velmi zanedbává. Š. a Ž
., Os. Vz Ale, 8. D
obr
ov- ský ve svém Lehrgebäude (na
str. 269.) učí: Zu Anfange und nach einem anderen Worte. Pozoruje užívání této spojky co do slovo- sledu v literatuře střední seznal jsem: 1. že jí spis
ovatelé střední doby neužívali tak zhusta, jako nyní se děje, kladouce častej i spojky: pak, však, než; 2.
že v pravdě čítá se u nich obyčejně na počátku věty. Z no- vějších srovnává se s obyčejem starým nejvíce Šafařík, užívaje rád jiných spojek odporo- vacích; že však i u něho spojka ,ale´ někdy po jiném slově stává, toho snadno k
aždý se dočte. Jungm. však, Pal. a Hattala
a j. sp
ojku tu bez r
ozdílu buď na
čele věty, buď za
sl
ovem klad
ou. (Vz příklady v Mtc. 1873., str. 170.) Mš. —
Klaďme ji tedy na začátku věty. —