1. Lež
1. Lež, koř. lbg, get. lug, liugan. Mkl. aL. 248., Mkl. Etym. 177. L. —- úmyslné mluvení seznané nepravdy. Chraň tě pán Bůh, bys to povídal na lež! U Rychn. Msk A ona byla ve lži. Us. Vk. Je z té krajiny, co lež kopou U Žamb. Dbv. A k tomu mi i lží nadal. Sd. kn. op. Luž (lež) ráda svoju společnost s nepravostí, dává. Slov. Tč. Hodí se k poli rež, k řeči l. Č. Z ne- naviděnie a lži; Hledáte lži. Ž. wit. 58. 13., 4. 3. Holá 1.; Ano lež i duši zabije. Št. Kn. š. 9. Protož lžmi směle lid lúpie. Hus I. 343. Všecko, co ze lži pochází, hřích jest a všechno, co se s pravdou nesrovnává, jestiť nepravosť. Us. Hkš. — Lží faleš pevně podšívá. Výb. II. 314. Kdo v luži (lži) po- lapen bývá, i v pravdě míry nemává; Kdo ta pozná luž za pravdu po jednúc mluviti, ten potom ani tvej pravdě nebudě veriti. Glč. I. 51. L. ačkoli snídá, zřídka obědvá, nikdy téměř nevečeří (záhy se lhář pozná). Us. Hks. Ze lži lidé neumírají, jen že po- tom víry nemají. Hkš. L. jest poplatkem, jejž odvádí neřesť ctnosti. Prov. O rozdílu mezi lží a prolhaností vz v Km. 1889. 37.