N
Souhláska n náleží dle proudu ku plyn- ným, dle učlánkování ústního k zubným (vz doleji. Gb. Hl. 98.), dle zvučnosti k no- sovým, dle jakosti zvuku k tvrdým (ň k měkkým) hláskám. Bž. Ml. 13. Ještě více nežli nosovka m jest n nakloněno k tomu, spodobniti se souhlásce následující a tím způsobem vyvinuly se již v sanskrtském ja- zyku, který jest prajazyku indoeuropskmu nejbližší, vedlé prvotního zubního n hrdelné (asi ng), podnebné (ň), a lingualní či cere- bralní. Tytéž druhy zvuku n i v jiných ja- zycích se vyvinuly, hrdelné totiž před hrdel- nicemi. na př. v něm. enge, v řečt. uyyú.oq, v lat. angustus, ve franc. nosové n v point, v angl. king atd.; podnebné ň ovšem vedlé zubného n jest nejobecnější na př. ve slovanštině všude před praejerovanou samo- hláskou stojíc a buď diakritickým znamén- kem, na př. špan. n, buď složeninami se naznačuje, na př. pol. ni, jihosl. nj, rus. n?, it. a franc. gn, portug. nh, maď. ny, aneb dle obvyklého pravopisu bez zvláštního ozna- čení zůstává, na př. angl. new; cerebralní či lingualní n nejméně jest rozšířeno a lze nám je pouze písmem naznačiti, nikoli vysloviti. V jazyku starosl. n jakož i m před souhlás- kou aneb na konci slova se samohláskou předcházející v nosovky se slévají. Vz No- sovky. Gb. S. N. V. 598, 882. — Jak se vy- slovují n a ň dle mluvidel ústních. Při n vzepře se přední čásť a celý okraj jazyka k přednímu patru, zatarasuje úplně a pevně průlinu ústní a proud zvuku musí vyjíti z hrdla dutinami nosovými. Gb. Cf. Gb. Uv. str. 17. Při ň jest průlina zatarasena jako při ď a ť (vz ď, ť), ale neprotrhuje se a proud neu- chází ústy, nýbrž nosem. Gb. Uv. 16. Vz Hláska, Gb. Hl. 20. a násl. Hrdelné n máme na př. ve slově tenký, když tu nk tak vy- slovíme, jako v něm. denken; ale to jest jen výjimkou odchylka od obyčejného předo- patrového n. Gb. Hl. 7., 22., 21. V nářečí slováckém na Moravě mívá také n a n úkol samohláskový, na př. sedn (m. sedm, dvoj- slabičné), osn m. osm, kňže (dvojslabičné s první slabikou dlouhou, m. kníže), kňžky (též) atd., Gb. Hl. 12., sednnactý, sňdaní, chasňk. Brt. Mtc. 1878. 2. — N se měkčí v podnebné ň před měkkými samohláskami (Gb. Hl. 97.): i, í, ě(vz nahoře); před e a é zůstává tvrdým. Ku př. měniti, haněti, jelení, nebudu. Mění se tedy n v ň ku př. u příslovek: pěkný— pěkně, silný—silně; v komparativu před pří- ponou -ějsí: silný-silnější, pěkný- pěknější; v nom. ? vokativě pl. před í ? i: den—dni. černý—černí (orlové). — Pozn. 1. Co se týče měkčení n v ň., shoduje se tedy v češtině spi- sovné se zubnými ? odchyluje se od plyn- ných; zůstává zejména před původním e ne- změkčeno. Tak např. vok.pane (vedlé bratře) vinu — vineš atd. (vedlé mru — mřeš) atd. V uherské slovenštině však i zde n se mění v ň a podobno v některých nářečích mo- ravských: sedneš, slyně (Sš. 97. 28.); tu také v přechodní ku přitom, totéž změkčení se naskýtá: sedna—sedňa a p. Vz ostatně tytéž proměny u zubnic d, t. Gl. Hl. 98. — Pozn. 2. V obecné mluvě v nom. a vok. pl. u jmen pří- davných n v ú se neměkčí: černý orlové. 8b. Někdy se i zamlčuje, ale ň zůstává, ku př. v imperativech: hoň m. lioni. V dialektech se někdy i í vynechává. Na Zbiroze ku př. říká se: psaň, znameň, snídaň, penze m. psaní, znamení, snídaní, peníze. Hš. Když tedy po n následují ě, i, í (i a í se někdy zamlčují), zní n měkce, jakoby po něm bylo j (nj = ň): něco, nic, nyní, zvoň (m. zvoni, impert.), psaň (m. psaní). Slováci pak dle Bernoláka měkké n proužkují vždycky: ňikdo; my n před i a před ě neproužkujeme, nýbrž jen na konci slova a před ostatními praeje- rovanými hláskami: nijak, někdo, ale: ňádra, ňuchám, zaň, dlaň, proň. Dle Jg. N na konci slova n. na počátku skupeniny souhláskové s předcházející samohláskou v nosovka ę se mouti: seme m. semen (lat. semen), pěti z pbnti. Ht. Vz M (před souhláskami), Bž. Ml. §§. 14., 17., 339. II. a Nosovka, — N se buď střídá (s: d, m, ň) aneb přestrojuje (s: j, l, v, h). Vz Střídání a Přestrojování. Tedy: 1. s j: Jinonice (Ninonici,r. 1088.), Jenkovice (Něnkovici, 1227.), Majdalena (Mandalene). Jir. Ve vých. Čech., na Mor. a na Slov. ním m. jím, níma m. jimi (i kromě předložek; po předložkách mánie ovšem: s ním, s nimi). Jir., Ht. Zv. 96. V Krkonoších: nim m. jim. Kb. Po různu na východní, ale hlavně na západní Moravě v časoslovech před d: přindo, nando, vyndo, vodendo, Nende, donde m. přijdu, najdu, vyjdu, odejdu, nejde, dojde. 8b., Hš. Nandu, přindu, vvndu, odendu. Mtc. 1878. 9. Brt. Vz J. — 2. S 1. Pod Krkonoš. Limburk m. Nymburk, Kb., a vůbec ve vých. Čech.: lumero, milistrant, podlebí m. numero, ministrant, podnebí. Jir. Raděj bych umřela, lež (m. než) bych sa vdala. Sš. 94. 27G. (Gb. Hl. 98). Lebo, nedakdo v. ledakdo. Mtc. 1878. 9. Brt. Lundvář ni. nunvář. Us. na Plašte. Prk. Arch. f. slav. Phil. II. 705. -- 3. S r. V Krkonš. desentýr ni. desertýr. Kb. Místo n, slýchají-li se dvě n, klade se r: dřevěrnej. Tamtéž, Vz R. — 4. S ň. V obecné mluvě i nepra- videlně: níni, níčko m. nyní, nyčko. Přílišné rozšířeni přípony -ní m. ný též k nepravi- delnostem přičísti sluší. Jir. Ve středních a již. Čech. paňák m. panák; v jihozáp. a již. Čech. nadra, neco, nákej ra. ňádra, něco, nějaký (ňáký), Šb.; n m. ň (zvl. ve slabice ně-) na př. strč. k nemu, učinen ;doudl. a mor. nehkdy, nekam, nýskej m. někdy, někam, nízký. Gb. Hl. 98. Na záp. a střední Mor.: jeleň, kameň, ječmeň, plameň, deň m. jelen, kámen atd. Šb. Brt. v Mtc. 1878. str. 8. píše : (Ve Zlinsku na Mor. klade se ň m. n) a) ve všech pod- statných na -en : jelen, kameň, kořeň, hřebeň, deň, vyjma jména měsíců: leden, březen, duben; b) ve příponě -na: kolna, kovárna, kravárna; c)před příponou -ba: haňba, hoňba; d) před a sloves V. třídy: łynať, míňat, vyháňat, zeleňat sa, červeňat sa, čerňat sa; e) ve přechodníku přitom.: sedňa, utňa, vezňa; f) po různu: hňusit. Na Slov.: deň, jačmeň, jeleň, kameň, koreň, kremeň, pla- meň, prameň, prsteň. Ht. Zv. 94. nahoře. Před hrdelnicemi h, ch, k zhusta se změk- čuje: kaňka, kaňhati. — 5. S m. Vz M. Tajenství — tajemství, Mikuláš m. Nicolaus, naopak: nedvěd m. medvěd, nespor m. mespor z lat. vesper, nišpule m. mišpule z mespilus. Mravy, strč. nravy a srbsky posud: narav. Ht. Zv. 95. Chán—chám, hranostaj—chramo- stejl, jedin— strč. jediní, památen—památem [Žalt Kl. 58. Vz Ň prípona, b).]. Gb. Hl. 98., Ht. Zv. 94. Ve vých. Čech. (i pod Krkonš.): písmička, pampáter, sednáct, nesto, nedvjed, balšan m. písnička, panv pater, sedmnáct, město, medvěd, balšara. Šb., Jir. V jihozáp. Čech. kan, veznu, zankni m. kam, vezmu, zamkni. Šb. U Radhoště a z části i na Hané: veznu m. vezmu. Šb., Brt. V již. Čech. mjimrat m. nimrati. Kts. Homba, hambara. honba, hanba v obec. mluvě, jako v něm.: Ho(he)nburg— Homburg, Löwenberg—Lemberg; v lat.imbuo, impedio, m. inbuo atd.; v řeč. eußalvio, ??- 7TÍ7ZTM, t/Lt,uévo) ra. tvßaivm atd. Gb. Uv. 30., Gb. Hl. 98. — 6. S d. Drážditi, pol. draznič, Hš., na Slov. drážniť, Ht. Zv. 95., ve Zlinsku na Mor. drážnit. Mtc. 1878. 10. Brt. Ve vých. Cech. (i pod Krkonš.): strakapoud m. straka- poun, drozd — drozn a kdykoliv se dvě n uvnitř slova setkávají, vyslovuje se první jako d: vadna, Adna, soukedný, učedník, kožednej m. vanna, Anna, soukenný. Kb., Jir. Cf.Gb. Hl. 98. — S v. Ve vých. Čech. snětev m. větev. Jir. — 8. S h: nuhňati — huhlati. Jir. —