NášNáš, naše, naše; gt. našeho, naší, našeho; dat. našemu, naší, našemu ; akk. našeho (u ne- život
, náš), naši, naše; lok. našem (v obec. ml. našom), naší, našem; instr. naším (v již. Cech. našim, Kts.), naší, naším; pi. naši (u neživt. naše), naše. naše;
gt. našich; dat. našim; akk. naše; lok. našich; instr. našimi (
ne: našemi). O strčeš. skloňování ně- kterých pádů zájmena náš vz Gb. Listy filolog. 1877. str. 251.—253. Na Slov. f. : naš-a, -ej, -ej, -u, -ej, -ou; místo
našeho a
našemu slýchat' u Slováků často i
nášho a
nášmu. lít. Ml. sr. 238. Přisvojovací zá- jmena náš, naše (naša), naše jsou složeniny z gt. pl. nás (původně
nas) a ze zájmena jb.,
ja,
je, jehož prvý živel čili
j s
s splynul v
š, tedy: nas + j = náš, nas + ja = naša = naše (přehláskou), nas + je =
naše. Bž. Ml. 152., Kt. 51. — Zájm. náš hledí k prvé osobě. Náš otec. Statek je náš. D. Není jejich vina, ale naše. D. Naše kapsa ubohá, všecko béře, co kdo dá. D. Naši. D. Ty jsi
naše všech naděje
. Vz Bž. Ml. 153
. — N. =
k naší straně náležející. Nechte ho, je náš. Jsi ty náš ? Jeden z našich, Einer von un- seren Leuten, von unserer Parthei
. Dch. Od našich to slyšel. Kom. Vz Našinec. — Naši = našinci. — Vz Zájmeno. —
Kdy se klade náš m. genitivu pl. nás ? Vz Já.