2. Nebo, anebo, neboli, neb, aneb, nebli
2. Nebo, anebo, neboli, neb, aneb, nebli, spojky rozlučovací. Někdy: ne- božto, neboliž, neboližto, nebožeto, neboli- žeto. Klade se: a) Když se dvě aneb více vět aneb slov dělí, mezi všemi aneb toliko mezi dvěma posledními, lat. aut, vel, něm. oder. Těla hranatá jsou neb kulatá. Us. Kořen pak umění rozum jest aneb soud. Kom. Bych umřel dnes nebo zítra, odkáži všecko jemu. Svěd. Snad povrhl jej na některé hoře aneb v některém údolí. Br. Žíti aneb umříti? Žádný neví, dobrým-li nebo zlým řádem na svět vykročil. Mudr. (Brs. 111.). Hotovi jsú neb umřieti aneb živu býti. BO. — Pozn. 1. Slova, která se touto spojkou dělí, jsou více méně sobě protivná a při některých jest rozdíl, který se mezi věcí a jménem činí, nepatrný. — Pozn. 2. V záporných vě- tách kladou se m. nebo atd. z pravidla zá- porné spojky: ani, aniž. Nežádáme stříbra ani zlata od tebe t. j. anebo zlata. Br. — Pozn. 3. Nezřídka se spojky rozlučovací vypouštějí. Snáze jeden na druhém vadu, chybu, omyl, nedostatek uhlédá, než na sobě sám. Kom. — Pozn. 4. Místo nebo, anebo klade se za novější doby: či, čili, když dru- hému na vůli dáváme z více jmen jedné a též věci to neb ono si zvoliti, lat. seu, něm. oder. Grammatika čili mluvnice učí... Panny Marie pantoflíčky či štírovník či ledenec. Us. — b) Aneb klade se spojka ta přede všemi slovy a větami, čímž se jednotlivé členy ostřeji vytýkají, lat. aut—aut, vel—vel, v něm. entweder—oder. To dřevo vždy neb příliš dlouhé neb příliš krátké bylo. Pass. Čím kdo za učenějšího aneb sám sebe držel aneb od jiných jmín jest, tím více různic začínal. Kom. Vz více v Zk. Skl. 562—565.