Otázka
Otázka, y, f., die Frage. V. O. předběžná, D., ukrytá (pohádka), V., cenná (Preisfrage), Pal. Rad. III. 262.,Krok., lapavá. Hš. Jest o. D. O. jest, co v tom práva bylo. Rkp. kut. Otázku udělati, vydati, V., na někoho n. na někom udělati, na někoho vydati, J. tr.; o-ky někomu o něco činiti, dělati; činiti na někom o-ky o něco (Bart. 1. 21.), podati na někoho o-ku o něčem; o-ky odpraviti, odbyti; odpovídati k otázce, na otázku; z důvodů o-ku zavírati (Kom.) Nz. Jest o., zdali . . .; o-ky dávati. J. tr. Činíš na mne o-ku. MP. O-ku na někoho činiti (na obec). Let. 294., Bart. 2. 5., 4. 5. Jest na o-ce; není o tom o-ky, es steht ausser Frage; na- skytuje se o.; o-ku zkoumati, probírati; o. zůstala nerozhodnuta; o. pochybování a po- divení. Dch. Aby aspoň jednu otázku zpra- vili. Br. Někdy na ně jiných otázek podá- val. Br. Činěna jest mu o. Jel. O. strany toho rozhodnuta jest. Kram. Na každou o-ku náležitou odpověď dáti. Kram. Ne na o-ku, ne k o-ce odpovídati (= ne k věci). V. Bóře se o., zdali . . . (lépe: Jest o., J. tr.). O-ku rozluštiti, šp., neboť na otázky se odpovídá. Jg. Pakli by se o tu o-ku v soudu páni a vládyky dělili, tehdy na kterú stranu jich více bude, při tom má zůstáno býti. Vl. zř. 14. Jest veliká o. = nejisto. Us. Vznikla mezi námi o. Ler. O-ka, která se odtud plodí. Ler. Učinil k tomu jistému rytieři o-ku o jeho košili. GR. Tak se nejvhodněji záhadná o. ta vyrovnává: o. ničemná, marná, všetečná; naléhati na někoho o-kou; o. ta odpověď svou nalézá v proslovu od nás již výše uve- deném ; o. lapavá; můžeme o-ky té neroz- řešené nechati; o. o Janu dokonce souvisí s náhledem o Kristu. Sš. L. 32., 208., 3., 190., 99., 187. Směřovala o. k tomu, aby pronesli, co vadného v sobě mají. Sš. Mr. 47. Netázali se o tom pána, jemuž jinorodou o-ku předložiti (lépe: učiniti) ustanovili. Sš. Mr. 38. Přistoupili k němu a podali na něho dvojí o-ku. Sš. Mr. 51. To v o-ce zůstává, bleibt unentschieden. Ohláš. Položiti o-ku, šp. m.: učiniti, podati, vydati na koho, komu. Brs. 128. O-ku postaviti, vystaviti, předložiti, lépe: otázku učiniti atd., vz na- hoře. Jv., Rs. O-ku nahoditi, lépe: učiniti, namítnouti. Jv. Nastává o., lépe: jest o. Rs. O-ky někomu klásti není české, m.: o-ku ně- komu o něco činiti (n. na někom), dotazo- vati se čeho na kom. Jv. O. je na svém místě, kde naproti stojí: odpověď, jinde po- loženo buď na místě tohoto slovo : věc, zá- ležitost atd., ku př. záležitosť (věc) turecká posud není rozhodnuta. Výbor má proskou- mati otázku, zdali by se měly otázky zjedno- dušiti, lépe: výbor, ať uváží, zdali . . . Šles- vická o. zajímá diplomacii, lépe: příběhy v Šlesviku zaměsťknávají diplomacii. Šb. Rada držena o věci polské (ne: o otázky polské). Břez. O. není hřích. Km. Jaká o., taková odpověď. D., Č. Na rohatou otázku kulovatá odpověď. Č. — Věty tázací jsou buď slovné n. větné. a) Dotazuje-li se mlu- vící jednotlivého slova u větě, slove otázka slovnou a uvozuje se vždy náměstkami nebo příslovci tázacími. Kdo to pravil ? Odkud plovete a kam chcete V -— b) Dotazuje-li se mluvící platnosti celé věty, t. j. žádá-li na otázku svou odpovědi ano nebo ne, slove otázka větnou. O. větná označuje se: a) toliko přízvukem bez tázacího slovce, což místo má, když s podivením a pohnutím se tážeme, kladouce přízvuk na jistá slova: Tak nemoudří jste? Ještě i vy bez rozumu jste? — b) Tázacími slovci: -li, -liž, zda, zdaž, zdali, či, což. Tito-li jsou bratři tvoji? Zda my to napravíme ? Co je ti, můj koníčku ? Či bys jedl, či bys pil ? Což pokoje sobě dáti nemůžeš ? Vz ona slova a Za, Azda. — c) Částicí že, chce-li mluvící právě opak toho, čeho se na oko dotazuje, označiti za mínění své. Ty že o tom nic nevíš ? — Pozn. Od otázek skutečných, k nimž se odpověď oče- kává, rozeznávati jest otázky řečnické, k nimž odpovědi nečekáme, t. j. věty úsud- kové v rouše otázky. Ale pro Bůh, což pak to v Babyloně jsme! Může-li větší směsice býti ? — O. rozlučovací či disjunktivná obsahuje dva členy na vzájem sebe vyme- zující, z nichž jeden potakávaje, druhý ne- zbytně popírati musí otázaný. Prvý člen o-ky rozlučovací uvádí se částicí -li, druhý částicemi či, čili, čili nic, či ne. Ty-li jsi ten, který přijíti má, čili jiného čekati máme ? Jsi-li náš či z nepřátel našich ? Jsi-li ty opravdový král čili nic? Půjdeš-li pak či ne? Vz ony částice. —- Nepřímé věty tá- zací jsou věty substantivné podmětné nebo předmětné, závislé na slovese věty jiné. Jako přímé věty tázací, tak i nepřímé dělí se v otázky slovné a větné. Uvozují se: slovné náměstkami a příslovci tázacími, větné čá- sticemi tázacími. Způsoby kladou se: a) in- dikativ, když jest řeč o skutečnosti. Po- znali, co jest ta válka. Víť Pánbůh, cí to kozel a čí beran. Nezáleží na tom, jak kdo dlouho nebo málo živ byl. Kdo ví, stane-li tě do večera. Zeptej se husy, zdali ji zábne v nohy. Kdo ví, kdy přijde. Počal mysliti, ve sně-li se jemu děje čili na jevě. To dobře uzříme, jsou-li tito praví bohové čili nic. — b) Kondicional na označenou nejistoty úsudku (za indikativ otázky přímé) anebo rozpačitosti vůle (ve přímé otázce též kon- dicional anebo sloveso míti s infinitivem, aneb pouhý infinitiv). Po obědě toho pout- níka zaklel, aby jemu pověděl, kdo by byl a jaké by jemu jméno bylo. Když jsou přišli, otázal jich, co by chtěli. A učil je, jak by měli sloužiti Hospodinu. Nic se nezvěděli, jaký by to lid byl, domácí-li čili cizí. — Pozn. 1. Při slovesech míti a věděti bývá trojí vazba: a) kondicional: Neměli, koho by se báli. I měla, nač by živa byla. Syn člověka nemá, kde by hlavu svou sklonil. — b) Infinitiv. Nemáme se čím odměniti. S kým
se o to poraditi, nevedel jsem. Vz Míti, vě-
děti. — c) Přechodník. Obešel se jak moha.
Jak moha král se bránil (= jak mohl). Kam
kde věda utíkal. — Pozn. 2. Otázka slovná
může ke dvěma nebo více členům směřo-
vati, což nazýváme vřaďováním otázek. Zvě-
děli, kdo chce s kým býti. Já všecko, co jak
jest, vyložím. Poručníci dědicům činí ze
všeho počet, co nač nakládali. — Pozn. 3.
Někdy bývá, že slovo tázací neobjímá celé
otázky, nýbrž jen z části ji podjímá, nále-
žejíc k větě vedlejší, což slove podjímáním.
Uvažujete, co myslíte, že by Činiti bylo.
(Oboje i vřaďování i podjímání, též v otáz-
kách přímých se vyskytuje). — Pozn. 4. Při
slovese čekati splývá výpustková věta ča-
sová (s až) s nepřímou otázkou. Čekám, až
jak to dopadne (t. j. až uvidím, jak . . .),
Počkám, až bude-li pěkně. Počkej, až co
nám zbude. Brt. S. §§. 463., 466., 490. O.
nepřímá, vz také Věta tázací. O. počínající se
s že bych, vz Zvolání. Vz o otázkách S. N.,
Konditional X., Interrogace, -li. K otázkám
přisvědčují na mor. Zlínsku: toť vím, to sa
ví, to je jak živo, to ináč není, větším dí-
lem (možná, snad), bez toho. (Tak sa ešče
uvidíme? Bez toho.) Zapírá se: nepovím
vám (nevím), na peci (ne), ale co by (ne).
Je tam pěkně ? Co by bylo, prší. Je tam ?
Ja co by býl. Ale: A tobě je zle? Co by
nebylo (=ba je). To nemele (das geht nicht).
Jak se tam odpovídá k otázkám všetečným?
O tom vz Dáti, Odkud, Klepeto, Proč. Brt. — O.= rozepře, hádka, Streitfrage, Aufgabe. O o-kách pochybných na obě strany s dů- vodním prokazováním hádá se. Kom. J. 750.