PraesenPraes
en-s, ta, n., lat.,
přítomný (čas). Strbl, vezą, vez-e-ši, vez-e-t?, vez-e-m?, vez-e-te, vez-ąt?, strčes
. uchýlila se toliko v některých koncovkách jako: v 1. os. sg. nahrazuje se nosové -ą hláskami jasnými a sice jednak hláskou
-u. (nesu), které
se poz- ději přehlasovalo v
-i (miluji), jednak úplnou koncovkou
-ám (povídám) atd. V 3
. os. pl. -ąt? zaměnila v
-ú(ť), pak v
-ou a -
í : nesąt? — nesú(ť) — nesou — milují. V 3. os. sg. otřela se koncovka -t? úplně, jako v 2. os. se otřelo
i. V 1. os. pl. proměnilo se ? jako obyčejně v
y, pak v
e: nesem? — nesemy — neseme. —
P.
historické (vypravovací) jest praesens, kterého se užívá k vyjádření děje minulého hlavně za tou příčinou, aby děj ten se postavil jako přítomný před oči, aby se živěji
vylíčil! S. N
. Vz Mk. Ml. str. 304
., Brt
. S. §. 379.. Čas přítomný I. 159. a. —
P. snahové, vz Brt.
S. §. 377
., Čas přítomný (I. 159. a.). —
P.
(gnomické, vz Brt. S.§.380., Čas (I. 159. a
.). -—
P. sloves trvacích o ději bu- doucím, vz Brt
. S. §. 378., Čas (I
. 159
. a.). —
Pozn. Dvouslabičná časoslova na -
íti a -
ýti mají v praesentu kromě infinitivu kořenovou samohlásku krátkou: píti ?-- piji, pij, pije (íc)
, šíti — šiji, číti — čiji, krýti — kryji
. Mk
!