Příčestí
Příčestí, n., participium, das Mittelwort. P. náleží k jménům přídavným a tvoří se od slovesných kmenů. (P. nejsou nic jiného leč od časoslov odvozená přídavná jmena a tudy slovanská p. rovně jako přídavná dvojího jsou způsobu, totiž neurčitá a určitá. Č. Sr. ml. 271., 345).). P. jest tedy forma jmenná utvořená z kmene slovesného, jejíž význam základně souvisí s významem téhož kmene, ale koncovkou svou vzhledem k způ- sobu, rodu, číslu, pádu a času se obměňuje; čili jinak řečeno, p. může býti činné, z vratné n. trpné, může koncovkou rod označiti a se skloňovati a děj, který se jím náležitému logickému podmětu připisuje, může spadati do minulosti, přítomnosti aneb budoucnosti. Dle toho měla by sem náležeti i tak zvaná nomina agentis, jejichž koncovka též podlé rodu logického podmětu se mění, ale obyčej jest v mluvnici jen ty jmenné tvary slovesné za příčestí pokládati, které jsou vlastně jména přídavná a užívání jich předpokládá již jistý stupeň stilistické a logické zralosti, neboť vesměs rozlišiti se dají ve věty, které tu staženy a v pouhý přívlastek svého lo- gického podmětu přetvořeny jsou. V jazy- cích indoeuropských vyvinulo se takovýmto stahováním pobočných vět veliké množství participialních forem, které zde v krátkosti vyčítáme: 1. P. činné, tvořené koncovkou -ant neb -nt od kmene času přítomného, mi- nulého a budoucího na př. skr. praes. ad-ant, lat. edens; řec. qt^o-vr, fut. ????-??, aor. tyvyo-vT (nom.: ????v, ?.v??v, ?v??v).— 2. P., činné s významem času minulého tvořené kon- covkou -vant, skrác.-vät, -vans, us a t. d. (z kořene va habere, nt, přípony partici- pia předešlého a s, koncovky nominativu). V slovanštině tak zvaný přechodník minulý u kmenův otevřených příponou -v? (m. v?s z vans), u kmenů zavřených pouhým ? (m. ?s z ans tvořený na př. d?v? (masc. a neutr. z dav?s m. davans), fem. da-v?š? (m. da- v?sjá). — 3. P. tvořené koncovkou -ta, mi- nulé trpné, řec. ylv-róq, lat. inclytus m. in- clutus; slov. slu-t?, kle-t? od kl?n, věs-t? notus z věd-t?. — 4. P. tvořené koncovkou -na jest jako předešlé významem minulé trpné; v některých jazycích indoeuropských jen jako jméno přídavné se vyskytuje; řec. Otn-1'ó-g m. ôefi-vó-? ctěný, TÉK-vo-r zrozené; lat. ple-nu-s naplněný, mag-nu-s vyrostlý, veliký; lit. pil-na-s naplněný, plný; goth. a. slovanština mají vedlé přípony -na také -ana (dle svých zvukoslovných zákonův ovšem zvláště přistrojenou) na př. děla-??, ehvalj-???. — 5. P. tvořené příponami -ma n.-mana významu trpného nebo medialního; koncovky ty připojují se ku kmenům času minulého, přítomného aneb budoucího: řec. ťO-Uř-ťO-C, ????-????-?,-, ).V(1Ú-fiCVO-í , Mtfo-š'; lat. alu-mnu-s živený; slovanština má jen koncovku -ma a tvoří jí příčestí trpné a med. přítomného času: dado-m?, dělaje-m? atd., z čehož nynějším slovanským jazykům jen skrovné zbytky zůstaly. (V češt.: vědom, pitom, lakom, vidom, znám, svědom, vz M., Mkl. B. 232., Bž. 175. Tvořilo se jen od sloves neskonalých přechodných. Vz Mkl. S. 830.). -- 6. P. činné budoucího času tvo- řené příponou -tar zachovalo se vlat. ama- turus. -— 7. Kromě těchto příčestí vyskytují se ještě mnohá v jednotlivých jazycích indo- europských ku př. v slov. p. minulé činné -l?, -la, -lo z původní přípony jmenné -ra na př. zn?l? gna-rus. Gb. (Vz více v S. N. VI. 135.)- V češtině máme posud tato příčestí: A) Příčestí činné času minu-
lého. Toto jest zvláštností řečí slovanských,
jíž ani litevština nemá. Tvoří pak se pří-
ponou -l (l?), -la. -lo bez spony k infini-
tivnému kmeni přiraženou : pek-1, nes-1. bi-l.
slu-1 (slouti), mnul, hoře-1, chváli-1, děla-1,
kupova-1. Schl. Cf. S. N. VIII. 668.
Pozn. 1. V jihovýchodních slovanských ře-
čech d a t před tímto -/ vypadává: ?l?l?
m. ?l?tl?, ??l? m. padl?.. Schl. Pozv. 2.
Po souhláskách v muž. rodě v obecné mluvě
/ se zamlčuje: nes, třás, záb, puk, pek, trh
m.: nesl, třásl, zábl, pukl, pekl, trhl, ale:
nesla, neslo. Gb.. Jir. -- Pozn. 3. Dvousla-
bičná slovesa v -íti a -ýti ukončená mají
v činném příč. času minulého a ve slovech
od něho odvozených krátkou kořenovou samo-
hlásku: píti- pil, šíti- šil, číti-čil, krýti-
- kryl, vyžilý, rozčilený. Mk. V již ('ech.
i mimo to se krátí ku př. hral, ale: stál,
smál, tál atd. U sloves 2. tř. mluví se tam-
též: mjinou (minul), vjinou (vinul), padnou
a pad, sednou a sed, klepnou a klep. Kts.
Na mor. Zlínsku dlouží se samohláska kme-
nová v příčestí minul. čin. v kmenech zavře-
ných : nésl, vézl, védl, pékl. V témž příčestí
dlouží tam všecka slovesa samohlásku před
l v rodě mužském: volál, chodíl, ale: vo-
lala, chodilo. (Brt.). — Pozn. 4. Slovesa 2.
tř., jichž kmen souhláskou jest ukončen,
tvoří přič. času minulého činné i trpné i bez
-nu: zamknouti — zamknul - zamkl, zamk-
nut — zamčen; trhnouti — trhnul — trhl,
trhnut — tržen. Mk. Dle Brs. 19. jest příč.
tvořené dle 1. tř. (sekl a sečen, bodl a bo-
den, dotekl a dotčen) lepší než příč. tvo-
řené dle 2. tř.: seknul a seknut atd —
Pozn. 5. Některá slovesa 3. tř., která mají
infinitiv tré- a víceslabičný, měla v infini-
tivě místo ě samohlásku a, která se v pří-
čestí (hlavně v nářečích) udržela: držal,
leťal, sedal, hrčal, ležal a i v passivu: držán.
slyšán m. držel, letěl, seděl, hrčel, ležel,
držen, slyšen. Vz Hořeti. — Proti češtině
jest a přehlasováno v (infinit. a) partc. pft.
sloves V. tř. vzoru hráti: hříl, příl, smíl
sa, okříl na Moravě. Brt. v Mtc. 1878. 2.
U Chč. má příč. minulé činné i trpné sloves
3. tř. jak u vzoru hořeti tak i držeti velmi
zhusta a za strb. é: ležal 338. a, podržal
166. a, mlčáno 9. a, omrzal 52. a, hořal 153.
a, hořalo 48. b., držali. 14. b. atd. Hlr.-B)