Č
Praslovanské č. Vz Gb. H. ml. I. 318. — Č se psalo: c: cechel; cc: lucc; f s: zefen (sečen); cf: klokocf; fc: fceled; zf: zfed (čěd); /z: vtefze (uteče); ch: chubr (čubr); chz: achz; chs: chsryewcze, rostl.; cz: lecz; č : lúč; č: očy; czz: czzlowiek; cž: neczadfkee; cž: tocžis; tff: tffweru věc; tč: nětčeho; czi: v cziele jeho. Vz Gb. H. ml. I. 519. nn. — Jak splývá č s předcházející nebo následující sykavkou. Vz čč, čs, čš, čc, šč, žč a Gb. H. ml. I. 520. — Č se mění v f: točúš, točíš, totíš n. totiž. Točúš z to- a čúš strč. čuješ sentis, staženo v čúš, složeno s to- a změněno v totíš a totiž. Vz Gb. H. ml. I. 524., List. lil. 1880. 295. Dialekticky: čížek —'tížek, říčice — řítíce, papuče — paputě, žluč — žluť. Gb. H. ml. I. 524. Č za ť: päč, radoščó. V Radkovsku na Slov. Phľd. 1893. 374. — V t v Brn. a v Čech. šmytec m. smyčec. Brt. D. II. 167. — V c (se mění): cesnek, stra- cenuška m. stračí-. Brt. D. I. 41., 167. — V š, vz čt, tč, dč, čč, pč, bč, kč a Gb. H. ml. I. 525. Ušitel — učitel, preš (prečo), ušinko- vať. U Revúce. Phľd. 1893. 562. V Bystřičku: žloš m. žluč, Brt. D. II. 73., u Drahan: šme- lák m. čmelák, ib. 102., 113., na Žďár. pa- puša. Ib. 250. Ve skupině čp v Háj. Herb.: věci špavé, špavosť, špění. 147. b., 142. b. — V ć (ve Spiši) t. j. vyslovuje se měkce: ćerci
(čerti), oći; ale: čo, člověk, čas, varkoč. Phľd.
1893. 433. — Č (ť) odsuto v šk m. sčk a
v šp m. sčp. Bývalé ščk a ščp změnilo se
v šťk a šťp, odsutí stihlo tu tedy vlastně
hlásku ť: škavka m. ščkavka, špavý m. ščpavý.
Vz Gb. H. ml. I. 526. — Č se přisouvá:
špice, strč. šťpicě a to předpokládá ščpice.
Vz ib. 526. — Jak se mění a kde odsouvá č
v nářečí jihočeském. Vz Dšk. Jihč. 44.—45. — Č v chromečském podřečí na Mor. Vz List. fil. 1894. 93. — Subst. v -č (-ď) mají slabiku kořennou z pravidla krátkou: páliti palič, sá- zeti sazeč, bouřiti buřič; odchylkou: rouhač, hlídač. Gb. H. ml. I. 597.