Sprovoditi
Sprovoditi, il, zen, ení; sprovázeti, el, en, ení — vyprovoditi, begleiten; zabiti, tödten, aus der Welt schaffen. Jg. — koho : Pití ho sprovodilo (zabilo), lis. Sprovoď vás juž pán Bůh (říká, kdo nemilých hostí se zbyl). Us. Ja. Jak tě já mám sprovoditi, dy už lidé všady svítí? Sš. P. 258. — koho (s kým) kam. Sprovodili nás se svými ženami za město. V. S. koho do hrobu. V. Kdo mne sprovodí do té země? V. S. ně- koho až ku hrobu, Us., na onen svět. Dch. Košili ušije, do ní mne obleče, do truhly mne vloží, do hrobu položí; do hrobu po- loží, do nebe sprovodí; Sprovoď tě Kristus Pán do tureckej země, abys sa navrátil, jak si živ už ke mně!; Jedna matka syna měla, do vojny ho sprovázela; Od večera do rána hojila, ráno si ho pěkně nastrojila, večer k hrobu s-ila. Sš. P. 21., 126., 175., 185. — kde. Půjdu tak ve svatém pokoji, pán Bůh mě ua cestě sprovodí. Sš. P. 66. — koho odkud: ze světa (se světa). V., D. Spro- voďte mne mamičko od vašeho dvoru, už ja u vas něbudu, s panem Bohem půjdu; Matka 3 sta dala, z města sprovázela. Sš. P. 428., 144. — čím. Svitem strážné hvězdy s-zej mne vezdy. Sš. Bs. 4. Nedbalostí spro- vodí se jedno po druhém. Us. — koho kudy. Sprovázej mne po cestách mých. Kom. Sprovoď mia milá přes tu dolinu. Sš. P. 262. — koho kde proč. Nechtěl ani, aby žena nějaká jej na cestách pro obsluhu sprovázela. Sš. 1. 9.