Š jest podnebná sykavka
Š jest podnebná sykavka hustší (řidší š). Dle toho, jaký je proud, za kterého se která hláska článkuje, jest š hláska temná a její střídnicí jest jasné ž. Vz Gb. Hl. 20. A po- něvadž se š článkuje za proudu netržitého, slove s hláskou trvací. Ib. 21. Vzhledem ku měkkosti a vlivu měkčícímu jest š sou- hláska měkká. Vz Souhláska. Ib. 22. Dle složitosti jest š hláskou prostou či uesmí- šenou. Ib. 99. Š nepoddává se žádným proměnám; kde bylo ve staré češtině, tam zůstává posud a kde jest š na konci něja- kého ohýbaného kmene, tam zůstává bez proměny v celém ohýbáni, ať která koli přípona v jeho sousedství vstoupí. Ale na- opak vidíme jiné souhlásky během času aneb vlivem sousední slovotvorné aneb ohý- bací přípony v š se měniti. V češtině vy- vinulo se časem š ze starčes. ś. Tato totiž staročeská souhláska ztratila se češtině nové a na místo její nastoupila někdy souhláska š (veš = omnis, strč. veš), častěji s (nositi vedlé staročeské výslovnosti nositi), někdy s i š (strč. muśím n muší vedlé novočes- kého musím a dialektického muším). Vz Sykavka, S. Ve tvarosloví pak povstává š vlivem sousední jotované hlásky z ch: duch, vok. duše, roucho lok. rouše, strach inft. strašiti a z ś: nositi strč. vysl. nositi, příčesti nošen. Vz Gb. Hl. 100. Na vzájem se ž a š u výslovnosti jedno v druhé mění, když následující jasná n. temná souhláska toho vyžaduje: náš dům vyslov: náždům, služka vyslov: sluška; jest to spodobování nutné, jelikož heterogenní skupiny temných a jasných souhlásek jako jsou šd a žd atd. žádnému jazyku a mluvidlu vysloviti nelze. Gb. v S. N — Š místo: 1. ž: chýše místo chýže, vz Ž. Mk.; 2. š za ch, ve slově hoch v obecné mluvě vých. Čech.: hošům, hošů, s hošma, nešť m.: hochům, hochů. hochy, nechť, Sb., Kb., Jit; míšat, míša- nina m.: míchati, míchanina, na mor. Zlín- sku, Brt.; 3. místo s v obecné mluvě střed. a vých. Cech.: muším, škořápka, šáhnouti, Šb., šlupka, Jir. m.: musím, skořápka, sáh- nouti, slupka, škulina, vlaštovka, smýkati, Vz S; v obecné mluvě: noš, duš, haš m.: nos, dus, has (dle Husa a v nářečí dou- dlebském), šeno m. seno (u Opavy), náměstí m. náměstí, Gb. Hl. 100.; Šimon, Voršula, škvrna, škřehot, šťopka, abyšte (Br.) ze Simon, Ursula, skvrna, skřehot, stopka, abyste. Ib. 101.; 4. místo ř v již. Cechách: pšíšera m. příšera, Kts.; naopak ořklivý m.: ošklivý, na Mor. Mřk., Brjt.; 5. místo č ve skupenině čt ve východ. Čech. a j.: stenář' štiri, štvrtek, štverák, štvrť m. čtenář, čtyři: čtvrť atd.; a opak: čpaček, čamrha místo, špaček, šamrha, Jir., počta m. pošta, lepčí, čpalek, čpuliť m. lepší, špalek, špuliti, Gb. Hl. 102.; šmelák místo čmelák; ct. šmak a čmak (= smok, zrnek), šišma a čičma, šešule a čečule, šošovice a čočovice, Us. na mor. Drahansku, Hý.; 6. místo c: svr- ček, švŕcela. Na Moravě. Mřk., Brt. Sabala a obyč. cabala. Hý. — Stýkají-li se dvě š v jednom skupení bezprostředně, jako jedno se vyslovují: vyšší — vyši. Avšak při výslovnosti poněkud bedlivější zdvojená sykavka i sluchem se znamená; jsou totiž sykavky hlásky trvací a zdvojené maji delší znění než jednoduché: kompar. tišší a 3. os. tiší. Gb. Hl. 102. Jindy zase mění se šs v ss a s a naproti tomu sš v šš a š, se v šč: češský — český, vlašský — vlaský, snazší spodobeno v snasší — snašší, scestí — ščestí (štěstí). Ve vlašský a češský mohlo se také š odsouti. Gb. Hl. 103. Vz Šč, Mkl. L. 292. — Dialekticky mění se šč v chč: ščestí — chčestí (štěstí). V Domažl. Ib. — Když ze dvou skupených sykavok prvá vznikla proměnou ze souhlásky jiné nesykavé. tato často vrací se na místo sy- kavky. Místo strč. mlazší je novč. mladší a pod. slazší — sladší, chuzší — chudší. Ib. — Dále se ze skupených dvou sykavek mění prvá v j, obzvláště často v dialektech: slajší, mlajší m.: sladší, mladší. Rejší m. radši, ve vých. Čech., mlejší, rejši, krajší m.: mladší, radši, kratší, na Mor.; terajší, krajší. Slov. Ht. Sl. ml. 51. Vz Gb. Hl. 103., 104. — Když ze dvou skupených sykavek druhá je sykavka smíšená zubná, měnívá se ve svou měkkou zubnici na př. šč = štš mění se ve: šť. Vz Šč. — Hlásce š se řeč novější zvl. obecná mluva ve flexi ráda vy- hýbá, lok. duše — duchu, vz Hrdelnice. — Š se přisouvá: špulec, štláp m.: pulec, tlap (ve vých. Čech.). Jir. — Š přípona (-sj?) 1. jmen podstatných: slepýš, skrýš, běloš, hnědoš, panoš, Bž. 234., hrdoš, stra- koš, Mkl. B. 340., Č.; 2. v 2. os. sg. indk. praes.; vz Přípona; 3. v kompart. v obec. mluvě: hluboko — hloubš; obyč. se před š vsouvá t a tš mění se v č: rád — ra- ději — radtš — radě, mělko mělčeji — měltš — mělč. Také jinde mísí se š s před- cházející zubnou hláskou t a d v sykavku zubnou č: tštice (místo těst-ice, tesk-nota) -čtice i podešev — počev. Gb. Hl. 102. — Cf. Ht. Zv. 107. — Jména mužská vlastní v š ukončená podlé muž se sklánějí: Rubeš — Rubše; jména žen. podlé daně: peleš, e, ale myš a veš podlé kosť. — Po š nepiš nikdy y, nýbrž vždy. i. — Místo š se psá- valo: s, š, s, zz, f, i' í's, ff. Cf. Příspěvky k historii českého pravopisu a výslovnosti staročeské. Sestavil J. Gb. (Sborník vědecký Musea čes. IV. spisu musejních č. 117.) str. 31., 70., 85., 93., 96., 177.,' 214., 256.,