Š jest podnebná sykavkaŠ jest
podnebná syk
avk
a hustší (řidší
š). Dle toho, jaký je
proud, za kterého se která hláska článkuje, jest
š hláska temná a její střídnicí jest jasné
ž. Vz Gb. Hl. 20. A po- něvadž se
š článkuje
za proudu netržitého, slove
s hláskou trvací. Ib. 21. Vzhledem ku
měkkosti a vlivu měkčícímu jest š
sou- hláska m
ěkká. Vz Souhlásk
a. Ib. 22. Dle
složitosti jest š hláskou
prostou či
uesmí- šenou. Ib. 99.
Š nepoddává se žádným proměnám; kde bylo ve staré češtině, tam zůstává posud a kde jest
š na konci něja- kého ohýbaného kmene, t
am zůstává bez proměny v celém ohýbáni, ať která koli přípona v jeho sousedství vstoupí. Ale na- opak vidíme jiné souhlásky během času aneb vlivem sousední slovotvorné aneb ohý- bací přípony v
š se měniti
. V
češtině vy- vinulo se časem š ze starčes.
ś. Tato totiž staročeská souhláska ztratil
a se češtině nové a na místo její nastoupila někdy souhláska
š (veš = omnis, strč. veš), častěji
s (nositi vedlé staročeské výslovnosti nositi), někdy
s i
š (strč. muśím n muší vedlé novočes- kého musím a dialektického muším). Vz
Sykavka, S. Ve
tvarosloví pak povstává š
vlivem sousední jotované hlásky z ch: duch, vok. duše, roucho lok. rouše, strach inft. strašiti
a z ś: nositi strč. vysl
. nositi, příčesti nošen
. Vz Gb
. Hl. 100.
Na vzájem se ž a š u výslovnosti jedno v druhé mění, když následující jasná n. temná souhláska toho vyžaduje: náš dům vyslov: náždům, služka vyslov: sluška; jest to spodobování nutné, jelikož heterogenní skupiny temných a jasných souhlásek jako jsou
šd a
žd atd. žádnému jazyku a mluvidlu vysloviti nelze
. Gb. v S. N —
Š místo: 1
. ž: chýše místo chýže, vz Ž. Mk.; 2. š za
ch, ve slově
hoch v obecné mluvě vých. Čech
.: hošům, hošů, s hošma, nešť m
.: hochům, hochů. hochy, nechť, Sb., Kb., Jit; míšat, míša- nin
a m
.: míchati, míchanina, na mor. Zlín- sku, Brt.; 3. místo
s v obecné mluvě střed. a vých. Cech
.: muším, škořápka, šáhnouti
, Šb., šlupka, Jir
. m.: musím, skořápka, sáh- nouti, slupka, škulina, vlaštovka, smýkati, Vz S; v obecné mluvě: noš, duš, haš m.: nos, dus, has (dle Husa a v nářečí dou- dlebském), šeno m. seno (u Opavy), náměstí m
. náměstí, Gb. Hl. 100.; Šimon, Voršula
, škvrna, škřehot, šťopka, abyšte (Br.) ze Simon, Ursula, skvrna, skřehot, stopka, abyste. Ib. 101.; 4
. místo
ř v již
. Cechách: pšíšera m. příšera, Kts.; naopak ořklivý m
.: ošklivý, na Mor. Mřk., Brjt.; 5
. místo
č ve skupenině
čt ve východ. Čech. a j.: stenář' štiri, štvrtek, štverák, štvrť m. čtenář, čtyři: čtvrť atd.; a opak: čpaček, čamrha místo, špaček, šamrha, Jir., počta m. pošta, lepčí, čpalek, čpuliť m. lepší, špalek, špuliti, Gb
. Hl. 102.; šmelák místo čmelák; ct. šmak a čmak (= smok
, zrnek), šišma
a čičma, šešule a čečule, šošovice a čočovice, Us. n
a mor. Drahansku, Hý.; 6. místo
c: svr- ček, švŕcela. Na Moravě. Mřk., Brt. Sabala a obyč. cabala. Hý. —
Stýkají-li se dvě š v jednom skupení bezprostředně, jako jedno se vyslovují: vyšší — vyši.
Avšak při výslovnosti poněkud bedlivější zdvojená sykavka i sluchem se znamená; jsou totiž sykavky hlásky trvací a zdvojené maji delší znění než jednoduché: kompar. tišší
a 3. os. tiší. Gb. Hl. 102. Jindy zase mění se
šs v
ss a
s a naproti tomu
sš v
šš a
š,
se v
šč: češský — český, vlašský — vlaský, snazší spodobeno v snasší — snašší, scestí — ščestí (štěstí). Ve vlašský a češský mohlo se také
š odsouti. Gb. Hl. 103. Vz
Šč, Mkl
. L. 292. — Dialekticky mění se
šč v
chč: ščestí — chčestí (štěstí)
. V Domažl. Ib. — Když ze dvou skupených sykavok prvá vznikla proměnou ze souhlásky jiné nesykavé. tato často vrací se na místo sy- kavky. Místo strč. mlazší je novč. mladší a pod. slazší — sladší
, chuzší — chudší. Ib. — Dále se ze skupených dvou sykavek mění prvá v
j, obzvláště často v dialektech: slajší
, mlajší m
.: sladší
, mladší. Rejší m. radši, ve vých. Čech
., mlejší, rejši, krajší m.: mladší
, radši, kratší, na Mor.; terajší, krajší. Slov
. Ht. Sl. ml. 51
. Vz Gb
. Hl. 103., 104
. — Když ze dvou skupených sykavek druhá je sykavka smíšená zubná, měnívá se ve svou měkkou zubnici na př
. šč = štš mění se ve:
šť. Vz
Šč. —
Hlásce š se řeč novější zvl. obecná mluva ve flexi ráda vy- hýbá, lok. duše — duchu, vz Hrdelnice. — Š
se přisouvá: špulec, štláp m.: pulec, tlap (ve vých
. Čech.). Jir. — Š
přípona (-sj?) 1.
jmen podstatných: slepýš, skrýš, běloš
, hnědoš
, panoš, Bž
. 234., hrdoš, stra- koš, Mkl. B. 340., Č.; 2
. v 2. os. sg. indk. praes.; vz Přípona; 3. v
kompart. v obec. mluvě: hluboko — hloubš;
obyč. se před š vsouvá t a tš
mění se v č: rád — ra- ději — radtš — radě, mělko mělčeji — měltš — mělč. Také jinde mísí se š s před- cházející zubnou hláskou
t a d v sykavku zubnou
č: tštice (místo těst-ice, tesk-nota) -čtice i podešev — počev. Gb
. Hl. 102. — Cf. Ht. Zv. 107. —
Jména mužská vlastní v š ukončená podlé
muž se
sklánějí: Rubeš — Rubše;
jména žen. podlé daně: peleš, e, ale
myš a veš podlé
kosť. —
Po š nepiš nik
dy y, nýbrž vždy. i. — Místo
š se psá- valo: s, š, s, zz, f
, i' í's, ff
. Cf. Příspěvky k historii českého pravopisu a výslovnosti staročeské. Sestavil J
. Gb
. (Sborník vědecký Musea čes. IV. spisu musejních č. 117.) str. 31.
, 70.
, 85.
, 93.
, 96., 177.,' 214., 256.,