1. Štola, štůla1
. Štola, štůla, y, f., z něm. der Stollen, vz Mz. 336
., V. Š
. jest z údolí n
. ze stráně do hory nějaké skoro vodorovně kopaná chodba, 5—8 a více stop vysoká, 3—6 a více stop široká, denní střída
. Začátek š-y v hoře slove
ústí, a konec š-y, dokud se žene:
předek, když se dodělala:
uhel; stěny slovou:
líce či
vlomy, dolejšek:
zpodek a hořejšek:
slemeno n. strop. Vz S. N., KP. III. 66., 71., 72. Š. končí se na den (na po- vrch hory),
štreka do šachty a
průkopy zase do štrek se konči, ústí. Am
. S-a slouží k hledání rud, k vyvážení jich, ku přivádění dobrých větrův a hlavně k odvádění vody z dolu; stěny její nazývají se také
boky n.
ulmy, spodek:
zoul n.
žula. Vys. Š-u dělati, vésti, ohledati, J. tr., hnáti. D. S obojí strany š-ly dělati. V. S. dědičná (revírní, vodovodná
, osušující)
, kterou se z dolu voda odvádí a čerstvý vzduch do dolů při- vádí)
, slove také: hlavní, hluboká, der Erb-, Haupt-, Wasserlosungs-, Wasserstollen
, der tiefe Stollen, Vys., Hř.; pomocná, der Hilfs-, odboční (štolní křídlo, odkřídlek štoly), der Flügel-, hluboká, der Tiefbau-, okresní n. revírní, der Revier-, splavná, der Naviga- tions-, kutná, der Such-, Schurf-, Versuch-, vozná, der Förder-, větrní, der Wetter-, chodní n. průchodná, der Fahr-, vchodná, der Einfahrt-, východná, der Ausfahrtstollen. Hř. Š. vodopřívodná, Wassereinlassstollen
. Šp. Š. hledači (kterou rud hledají). KP.
III. 71
. — Š
., pramen
, z něhož horníci v dolech rudu vysekávají. Vys.