T
T článkuje se podobným způsobem jako d. Při obou totiž zepře se pokrají předního jazyka tak o přední patro, hořejší čelisť a zuby, že se průlina z hrdla a skrze ústa vedoucí úplně zatarasí a proud vzduchu z plic a hrdla se řinoucího na tom místě zastaví; proud vzduchu musí pak tuto hráz násilně prolomiti a tím prolomením povstává zvuk, jejž slyšíme při článkovaných hlás- kách dat. Ten pak jest rozdíl mezi dat, že při onom jest nával proudu vzduchového mírnější a slabší, při t pak prudší a silnější; tentýž rozdíl, který se vůbec mezi sounále- žitými hláskami jasnými a temnými shle- dává: í jest hláska temná, d jest sounále- žitá jasná a proto jmenuje se t zubnicí temnou. Gb. v S N. Na jiném místě: Při zubném t zavírá se průlina ústní vztýčením konce a předního okraje jazyka k patru a otvírá se proudem prudkým (při d proudem mírným). Cf. Gb. Uv. 17. Při ť zahrazuje se průchod ústní prostředkem jazyka vztýče- ným k podnebí a toto zahrazení protrhuje se při t prudkým, při ď mírným proudem. Vz Gb. Uv. 16. Cf. Hláska, Gb. Hl. 20. Kromě toho jest t souhláskou okamžitou, poně- vadž se okamžitým přerytím proudu člán- kuje a vzhledem k složitosti jest t souhl. nesložená či jednoduchá. Vz Gb. III. 21. Vzhledem ku měkkosti a vlivu měkčícímu jest t tvrdou, ť měkkou souhláskou. Vz Souhláska, Gb. Hl. 22. — T povstává spo- dobněním d před souhláskou temnou a na konci slov n. př. tchoř m. dchoř (dbch) a mení se taktéž spodobněním v d: svadba m. svatba. Gb. v S. N. — T se střídá a přestrojuje (vz Střídání, Přestrojování): 1. s d (vz D): tchoř m. dchoř (d-bch); svadba m. svatba, v Krkonš. kladba m. kletba; dele- graf m.: telegraf, na morav. Zlínsku, Brt., u Roudn.; drkati — trkati, nuditi — nutiti, labuď(slov. ) — labuť, Gb. Hl. 105.; kto, někto již ve 14. věku v kdo, někdo se proměnila (vz o tom v Gb. Hl. 105). — 2. S ď v ob. mluvě středních a jihozáp. Čech v imperat.: pot, potte, nechot m. pojď, pojďte, nechoď, Šb. svaďba (Sš. P. 467. ) — svatba. — 3. S k: krůta vedle trůta (z Truthahn), Ht, třešně z cerasus (Dubrovčané podnes: kriješva; v Příbrs., sr. strsl. črěšbnja. Prk. ), trátora m. krákora, Jir., v Krkonš. třepelka m. kře- pelka. Kb., v jižních Čechách tratiknot m. kratiknot, v Krkon. hejkman m. hejtman, Kb., v obec. ml.: klustý, klouct m. tlustý, tlouci, Hš., octnouti se — ocknouti se, svět- nice — svěknice, kluče (tluče) na dvéře (Sš. P. 128. ). Vz K. — 4. S 1 ve východ. Čech.,
vz L. — 5. S p: -tipec — pipec, plampač
m. tlampač, tiplati — piplati, topol z lat.
populus, trpati místo krpati (vz Trpaslík);
v obec. mluvě východ. Cech: perpetin m.
terpentin, tekná četyce m. pěkná čepice. Šb.,
Jir. Vz P — 6. S r v obec. mluvě svarba
m. svatba, kartoun — cotton (Gb. Hl. 107. ),
vz R. — 7. S th v cizích slovech: Ateny
m. Athény (ale toto jest lepší). Hš. — 8. S č: šmytec m. smyčec, řítice a ríčice, vz Č-9. S c, na Ostravici tesař, otec, přítel vyslovují: césar, oćeć, priacel, co vše k pol- ské výrečnosti ukazuje. Hš. Na Moravě: tíhla, tihlička, cicvar m.: cihla, cihlička, citvar. Brt. Ucěcha, užívaci (infinit. ), cěličko, lecal, Šf. Poč. 22., 23.; na Mor.: tacinek. Sš. P. 453. — 10. S j: vraťte — vrajte (jiho- české). Gb. Hl. 107. Prk. v Arch. f. slav. Phil. II. 701. praví, že j jest zde vsuvkou: vrajtte (cf. majf, vajď m. mať, vaď), po níž k po- hodlí střední ť se vysulo. — 11. S ť v ob. ml.: břečťan, šťopka m. břečtan, stopka. Brt. Mor. slováčtina t změkčuje před příponou: -ba: klaťba, svaťba; po různu: balamuťa, žluťá sa; v příponě -krát: pětkrát; ve slo- vech: pěťák, šesťák; naopak promeňují se tam měkké hlásky ve tvrdé: tech, tem, ře- tazek m.: těch, těm, řetízek. Brt. Tych, tym na Plzeňsku = těch, těm. Prk. — T se měkčí na prvním stupni měkkosti v ť, na druhém v c (vz Gl. H1. 105. ). V ť před: i, i, ě. Před i: Háta — Hátin, v irnper. metu — meť (m.: meti); před ě ku př. v příslovcích: hbitý — hbitě; v komparat. před přípoou -ějsí: tlustý — tlustější; v lokale: plat — platě; v přechod, platě; kate —slov. katě; před í: před příponou í: kohout — kohoutí (péro), knížecí; nom. pl. adjektiv: bohatý bohatí (mužové; ale v ob. ml. ne: bohatý muži. Šb. ); kosť (-tb). — Mimo to se přestrojuje (na 2. stupni měkčí) a) v c před měkkými samo hláskami (vz Tvořeni slov), Ht.; před samo hláskou jotovanou při tvoření jmen podstat- ných (v tj změní se j v ś a tedy tj v ts = c, Gb. Hl. 105. ): svit — svitja — svíce, pratja — práce, pitja— píce; v 1. os. sg. praes.: mútiti mutiu — mutju — můcu (strč. m. nyn. moutím), metiu — metju, mecu — přehl. meči, meceš, meče atd. (Gb. III. 106. ), šep- tám — šeptji — šepci, trestám — tresci, chlemtám — chlemci; při tvoření sloves opě- tovacích; tratiti — ztráceti, platiti — splá- ceti, vrátiti — vraceti; ale v západní Mor. t se nemění: utrátět, kátěť, vyplátět (děl- níky) m.: utráceti, káceti, vypláceti; před -en v přičestí perft. pass. (vz Příčestí): chytiti — chycen (m.: chytjen), mlátiti — mlácen, ale: cítěn (vz Přičestí, Gb. Hl. 106. ); na Mor. místy a na Slov. t se v tomto případě ne- mění a také ne ve slovech od tohoto příčestí odvozených: obohatěn m. obohacen (Šb. ), po- zlatěn — pozlatený, chytěn — chytěný m. po- zlacen — pozlacený, chycen — chycený (ale v Opavsku: obohacen. Šb. ). — b) Někdy v ě: máti — mačinka (zelná), kot — kočka, malitký — maličký, Jir.; před i a ě zní u Čechů v pruském Slezsku téměř jako č: čežký, čichy, chyčič m. těžký, tichý, chytiť. Šb. — c) V s před a) t: plésti m. plet-ti, česť m. čbt-tb od čbt, Schl., mésti m. metti, Ht., kvésti, čísti, město a most (m. mét-to a mot-ťb, kde mét- z mit = obývati, wohnen a mot- stupňováno z met-, metati), pěstoun (místo pét-tunb, kde pét- stupňováno z pit == krmiti). Gb. Hl. 106., Fk. 154.; ß) před 1 v některých slovech: číslo z kořene čbt. Schl., Ht. Dle Prk. Přisp. 21. byla zde příp. -tlo. Cf. TI, -tlo, — d) T s násle- dujícím s (ts) v c: udatstvo — udactvo, Tkad., bohatství — bohactvi, vz -ství, - stvo. — T se vsouvá (vz Přisouvání souhlásek) do skupenin souhláskových. Če- ština má stř m. čř, sř: středa m. strb. čreda, stříbro místo sřebro (sřiebro, LS. ), Ht., straka — sraka (srbsky), Jir., pestrý, pstruh. Kt. Strouha, ostrov. Prk. (T do sr na začátku slov vsuté jest znakem češtiny). — Pozn. T dostalo se do skupeniny sr (str a d do skupenin zr, nr, Ir (zdr, ndr, ldr) atd. Ve zralý na př. článkujeme nejprve z a po něm r, obě hlásky proudem mírným a zvučným, při r tetelí se rychle konec ja- zyka a přimyká se ku přednímu patru a odmýká se od něho zase a to několikráte po sobě; každé přimknutí má náležitou měrou se vyvésti; tuto míru však snadno překročujeme při prvém přimknutí, přemý- káme jazyk ku přednímu patru více než náleží a tím, aniž bychom to měli v úmyslu, dáváme příležitosť hlásce d, dáváme po- vstati hláskám dr místo samotného r — za zralý slyšíme zdralý a podobně izdrahelský m. izraelský, Ezdráš m. Ezráš, zdroj místo zroj (vz Zdroj) atd. Týmž způsobem do- stává se t mimovolně a jen za danou příle- žitostí do skupenin str, stř; nastrojení je v celku stejné v zdr i v str, ale proud je rozdílný; skupenina zr (ve zralý) článkuje se za proudu mírného a zvučného a při za- čátku hlásky r mimovolně se ozývající hláska je tedy jasné d, naproti tomu sku- penina sr (ve sraka) má proud prudký, bezezvuký a mimovolná hláska, která tu na počátku hlásky r taktéž se ozývá jako ve zdr, nemůže tedy býti jasné d, nýbrž temné t: straka, struha (koř. sru = téci), středa, stříbro a p. Gb. Uv. 28., 29. Cf. Bž. 49. - Taktéž vsuto ve slovech: mastný (krám m.: masný), vzáctný, Ht., procestí (místy: pro- ceství) m. processí. Také v: nůštěk místo nůžek (gt. pl. slova nůžky), jednuštěk m. jednušek (gt. pl. od jednuška), koustíček m. kousíček. Tělestný m. tělesný. Cf. Gb. III. 121. — Znakem češtiny jest t též po c v infinitivu v obec. mluvě: moct, pect, říct. Šf., vlect, téct, utéct, síct, Kts, pict, Šb., tlouct m. moci, péci, říci atd.; toliko v Opav- sku a u Slováků na pomezí rakouském a po různu v Čechách říká se: říc, séc atd. Šb. — T se vysouvá a sesouvá ze sku- penin tc, tč, stc zvl. ve výslovnosti obecné: oce, jisce m.: otce, jistce (jistec); z kt: kerý, kerak m.: který, kterak; ze stb: jizba m. jistba, Ht.; z stř: sřez m. střez; ze stl, stk: sláma, sloup, sklo m. stláma, stloup, stklo (Ht. ); z st na konci slov v obecné mluvě: rados, dos, veselos m. radosť, dosť, veselosť. Kb., Šb., křís m. kříst, v Krkonš.; v násloví v obec. mluvě ze skupeniny: tk: kadlec, kaňce m. tkadlec, tkanice, Jir.; ve středosloví mimo to ze skupenin: stn, štn, štk, tr, str: vlasní, zvlášní, ščasnej, šveska, tlouška, poratiti (ale ztratiti), m.: vlastní, zvláštní, šťastný, švestka, tloušťka, potratiti (v již. Čech. ), Kts.; srýnka, mršný, zvlášní m. strýnka, mrštný (v Krkonš. ), Kb., kos- nice, esli m.: kostnice, jestli (v obec. mluvě). Jir. Cf. Gb. Hl. 116. — T se odsouvá v nom. sg. slov rodu střed., majících v gt. -ete (jichž kmen končí se v t): dítě místo dítet, holoubě m. holoubęt; v mužském při- čestí praes.: nesa, Hoře — nesát (nesant), goręt (gorent); v 3. os. praes.: nese, nesou, starslov. nesetb, nesatb, veze, vezou vedle strb. vezete, vezatb, goritb, gorietb. Ht. Cf. Bž. §. 86., 87., 88., 89., Koncovka. Zbytek zachoval se v jest. Koncovka 3. os. sg. a pl. udržela se v Ž. wit. velmi často v sút, sut. Všickni neužiteční učiněni sut, inutiles facti sunt, 13. 3.; obklíčily sut mě bolesti, 17. 5. A zmnoženy sut nemocí, 15. 4.; za- pomanuli sut, 105. 13. Vz mnoho příkladů ve vyd. Gb. 215. A kromě toho ve příkla- dech následujících: Cso zaplacu Hospodinu za všecko, čsož zaplatit mně, quae retribuit mihi, 115. 12.; (člověk) nevezmet všeho, non sumet, 48. 17.; (nemilostivý) řekl v sirdezi svém: nevztiezet, non requiret, 9. 13. (24. ), ZPod. Sr. s tím ostanet v Ev. sv. Jana, pak v glossách svatořehořských: postydřli sě zut, pudore consternati sunt, roztěkat sa, liquet, zplznet ze, laberetur atd. Vz Ž. wit. vyd. Gb. str. 257., 258. Cf. Ht. Z v. 47. — Pozn. V padesát m. pět-desát připodo- bilo se t ku d a za dd vyslovuje se jen jedno d; taktéž v devadesát. V památkách starých psáno druhdy patdesát, devatdesát i pad- desát. Cf. Prk. Přisp. 17. Ve stačiti m. statčiti (statek), svačiti (svátek), požičiti (požitek) splynulo tčv č (tô = ttš, -tš, -č). Gb. Hl. 116. Ríéice (řítice) m.: řídčice. Na Plašte. Prk. — T před 1 v západních slovanských řečech zů- stává: pometlo; ale někdy přechází tl v kl: ldouct, klustý m. tlouci, tlustý (dialekticky). Vz L. — Ct. o proměnách hlásky t Mkl. aL. 215. —227., Miklošičovo Hláskosloví, vyd. Fr. Vymazal (v Bruč 1879. ) str. 25. -27., Ht. Zv. 86. —91., Schl. Formenl. S. 144., 164. a násl. — T přípona a) substantiv rodu muž.: by-t, most (met), prst, píst, mla-t (od ml-íti), vz Tvoření slov; b) 3. os. sg. indik. praes. (jes-t), vz Přípona a T se vysouvá; c) supina (původně tu, lat. tum): spa-t, vodi-t, vz Supinum; d) trpn. přičestí perft.: bi-t, kry-t, minu-t, sytý (skr. a lit. -tas, řec. -roe, lat. -tus, goth. -ths), vz N, Příčestí trpné. Cf. Bž. 229., Mkl. B. 161. — Subst. rodu muž. v t ukončená skloňují se dle 1. sklonění; ale vz Host, Test, Krapet, Loket. — Po t piš vždy y. — Ť (ť). Před samohláskami a, o, u a na konci slova, kde litera i n. ě vynechána, znamená se t prouž- kem (v): ťal, nať; ne však před, hláskami i n. ě: tíže, těsno. Jg. Slov. — I (ť) pří- pona jmen podst.: paměť (pametb z koř. mitb cogitare); peruť, labuť, loukoť, zeť, česť, masť, propast síť, slasť, strasť, povesť, závisť, rukověť, plsť, prsť, řiť, loukoť, pečeť, nať, niť, vlasť, pasť, D., smrť (vz mříti). Vz Tvoření slov. Cf. Bž. 230., Mkl. B. 168. — Jména ženská v ť ukončená skloňují se dle Kosť: chuť, bolesť, žádosť; jen: labuť, prť (chodník lesní), náruť (nárt), vrť, vývrať skloňujíse dle Daň; klátí se: hať, huť, lať, síť. — T (ť) v infinit, sloves v -ti ukon- čených trvá na Rané, v Přerovsku, v Opav- sku, v Krkonoších: omřiť, psať, hádať, dělať. Šb. Vz Infinitiv. — Pozn. Mnohé původně měkké ť v historické češtině opět stvrdlo: tah m. ťah. pol. ciąg; zdě — zde; zvl. na konci slov skloňovaných dle vzoru Kost vedle Kost, strb. kostb a v infinitivech n. p. být vedle býť a býti. Gb. v S. N. Ale po- něvadž toto t vzniklo z tb, pišme tedy: kosť, žádost' atd.; v Krkonoších a j. říká se posud: radosť, žalost', kosť atd. Také Moravština v i- kmenech mužských i žen- ských všude původní měkkost' zachovala: hosť, zeť, smrť. Brt. Schl. v Gymnasialzeit- schrift 1851. 296. doporučuje také ť pravě: welches die Regel fordert und die ältere Sprache hat sowie auch die Volksdialekte. — Po i piš vždy i, nikdy y. — Ethické ť (m. ti, vz Ty, I se odsouvá, k). Ti vytýká slovo, ku kterému se připojuje a jest to, co něm. sicherlich, wirklich, nur, fürwahr, ganz, za- jisté, ano, sice, tedy. Připojuje se 1. ku slo- vesům, když k nepochybnému děje v skutek uvedení ukazujeme = dojista, v pravdě, za- jisté, v skutku, ovšem, sicherlich, wirklich, in der That a p. Nestaneť se nic zlého. Bj. Dávajíť moc. BO. Aj přijdeť hodina, že se rozprchnete a mne samého necháte, ale ne- jsemť sám, nebo otec se mnou jest. Br. Proste a staneť se vám. Br. — 2. K sub- stantivům a k zájmenům, kdyži je jiným věcem a osobám naproti stavíme n. když ku jich moci zřetel obracíme = a nic jiného, a žádný jiný, jen, zajisté, ovšem, nur, ledig- lich, und nichts anderes. Poněvadž se mně protivili, i vámť se protiví. Br. Otecť ta- kých hledá, jenž by se jemu modlili ne na hoře, ne v chrámě, ale v duchu a v pravdě. Hus I. 304. Oko dobrotivé, onoť požehnáno bude. Br. Budeš-li sě svých hříchuov na zpovědi tajiti, Buohť je zjeví. Hus III. 184. Toť jest prvá pravda. GR. Toť váš král. ZN. Ale těť přijmu. Bj. Myťjí toho přejeme. Háj. Tentoť jest dědic. Br. Činil-liby nepra- vosť, pro hříchť svůj umře (a pro nic ji- ného). Br. Kdož mne nenávidí, i otceť mého nenávidí. Tiť jsú koni u Mikuláška. Půh. I. 337. Ale tiť pánu pracují, kteříž ne svých ale páně ziskóv hledají. Hus II. 65. — 3. U jmen přídavných a číselných obracuje k nim zřetel a je tím sesiluje = velmi, zcela. gar, ganz, in der That, fürwahr a j. Ta- kováť jest povaha lidí nepobožných. BR. II. 9. b. Mocnáť jest ruka boží. Háj. Pane, poshověj mi a všeckoť zaplatím tobě. Br. — 4. TJ spojek ukazuje na spojení a zvláštni jeho způsob, sicherlich, in der That, und so fort, und ohne weiteres, etwa, führwahr a pod. Učte se ode mne, žeť tichý jsem a pokorný srdcem. Hus II. 315. Odejdětež, nebť ne- umřela děvečka, ale spí. Br. Žeť bylo milo na to se dívati. Jg. Proč pak jsi, má milá, tak záhy přivstala, kdyť ještě skřivánek nezpíval ?; Co pak se mám soužit, kdyť já mám děvčátek jako koukolátek. Er. P. 302., 453. Neplač, vždyť se k tobě znám; Dyť já té, ty blázne, dyť já nechci!; Vždyť jsem jen obdržela, co jsem sama míti chtěla; Proč bych já ti votvírala, dyť já nejsem tvoje milá. Ér. P. 115., 253., 328.. 333. (Ht. Brs. 176. ). Kdyžť jiní práva svého k vám užívají, proč ne raději my? Br. — Pozn. V novější době mnozí té částice užívají, kdež jí třeba není; nejvíce se sbíhá u do- brých spisovatelů nad svrchu řečené pří- klady ve větách všeobecných, když se k nim mysl čtoucího obracuje. Zk. Skl. 581. až 583., 338. Vz tam více příkladů. Cf, Mkl. S. 124., Ht. Obr. 7., Jg. Slov., Ht. Brs. 166.
a násl. — Tohoto ť sc v jižních Čech. velmi
často (jakož i ž) užívá: Tenť neví níhdá
nic. Kts. — 8 je splývá ť v tě: Totě (to
ti je) kříž. Kts. Jižtě po nich veta. Br. Vz
Tě. Prk. míní, že je zde e jen roztažené i:
toti (toť), jako dial. dat. ti v tě na Plaště
a jinde, sr. kožíšník, kožešník a pod. — Ť spojeno s emfat. ž. O kterýchžť (== o kte- rýchž ti) jsem pověděl. Br. 4 Ezd. 6. 25. Tožť ta, svátost' různo, jakoby nebyla. Ctib. Hád. 97. Když uslyšeli nepřátelé naši, že jest nám to oznámeno, tožť Bůh rozptýlil radu jejich. Br. Ezd. 4. 15. Nechžť ho sobě táhne. Aesop.