ÚctaÚcta, y, f
. =
uctění, čest, pocta, vnitřní uznání něčí počestnosti
. S. N
. Vz Pocta. Die Ehre, Be-, Verehrung. Má úcta! S veš- kerou
, se vší úctou; s úctou oddaný; svou úctu (vzdávám); zacházeti s někým s úctou; stáří v úctě míti; někomu úctu na jevo dáti; poslední důkaz úcty; úctu někomu vzdávati. Dch. Býti pro někoho v úctě (k někomu uctivým)
. U Poličky. Sn. Hleda- jíce podvrátiti úctu, kterou choval k němu národ. Pal. Dj. IV. 1. 390. Úctou k někomu se nésti. Sš. Sk. 382. Ú. nucená, přikázaná. Sš. I. 130. Nezván přišel, bez úcty vyšel. Č. M. 416
., Pk
. Poddanská ú. Dch. Úcty komu platiti. Úctu někomu činiti, Měst. boží, prokazovati. Us. Úctu k zákonům obnoviti. J. tr. Zbožná úcta. Šm. K poslušnosti a úctě k němu ve vší pokoře se vrátiti; Od věků již prokazoval Čechoslovan svým ze- mřelým zvláštní úctu. Ddk. III. 100
., IV. 307. (Tč. ). —
Ú. =
jídlo,
oběd,
ve
čeře ně- komu na počesť strojená, die Bewirthung, der Schmaus. Č
. — Ú. = slavné čepení ne- věsty za týden po svatbě. Us. u Brušperka. Mtl.