Vypuditi
Vypuditi, il, zen, ení; vypouzeti, el, en, ení; vypuzovati = vyhnati, austreiben, ver- drängen, fortschaffen. — co: nemoc, uhři- vosť, prašivinu, pajed etc. Us. V. plod, ab- treiben, Nz. lk., zvěř (vyhnati). Šp. Křest duchovní neduh vypúzie. Št. V. ďábly. ZN. — co koho (akk. ) odkud. Někoho z domu, z města, V., z úřadu, D., mouchy ze svět- nice. Us. Spíše sysla z díry, nežli jeho z domu v-díš. Sych. Duši z někoho v. Dal. Vypuď si to z hlavy. Us. Dch, V. někoho ze země. Ddk. II. 157., IV. 215., Dal. 63., Kat. 1731. V. z někoho dušiu. Dal. 154. Neb sú Krista zahubili, Štěpána kamenovali, jiné bičovali a jiné od sebe vypudili. Hus III. 14. — koho (gt. ) odkud, šp. m. akkus. Karthaginských z Hispanie v-li (m.: Kartha- ginské); Nepřítel našich (m.. naše) z města v-dil. Brt., Brs. 87. — koho kam: do ci- ziny. Kram. V. do vyhnanství. Šb., Vlč — koho čím: kouřením, D., čerta zaklínáním. D. V. nemoc léky na hlavu. Lk. Aby ozbro- jenou mocí v-dil papeže. Ddk. III. 264. Pavel v-dil mocí Krista Ježíše z ní (děvečky) onoho věštího ducha. Sš. II. 149. Vytrvalostí v-li vše, co ještě zbývalo ze staroslovan- ského pohanství. Ddk. IV. 186. — kdy. Věděl, co činí, vypudiv jediného dne všecky Němce z této země; Odkudž (z města) ho otec r. 1100 v-dil. Ddk. II. 224., 383. — jak. Její smrť v-la na čas v jejím srdci památku na pěstounku. Bes. ml. — co kde. Ale i v církvi všeliké trhování a krama- ření vypuditi náleží. Sš. L. 187. V dětech křest vypúzie hřiech přirozený. Št. — proč. Bratr jeho byl vypuzen na potupu říše. Ddk. III. 214.