Z1.
Z psávalo se k označení několika roz- dílných zvuků českých, místo:
z,
ź,
ž, š, na př. zlaba m. slaba. Jg., Kt. —
Z jest souhláska sykavá, jasná a článkuje se prou- dem zvuku, jenž probíhá průlinou utvořenou jazykem k hořejší dásni vztýčeným a na obou předních stranách svých zubů se do- týkajícím. Při sykavkách
z a
s nechá se mezi vztýčeným koncem jazyka a hoření dásní nebo popředím patra velmi těsná prů- lina, skrze kterou při
z mírný (při
s prudký) proud se prodírá a třením sykot vyluzuje. Gb. —
Svou jasnou střídnici má z v sou- hlásce s a s ní vyměňuje a zastupuje se vzájemně, když souhláskové skupení pro- měnu takovou, známou pod jménem
spodo- bování, potřebnou činí; tak na př. etymolo- gické
sbor (se-brati) vyslovuje se
zbor a naopak etymologické
z to (m. vz to) vyslo- vuje i píše se
s to, býti s to. Gb. ve S. N., Gb. Hl. 20.
Z cesty vyslovuje se
s cesty a naopak
prozba m.
prosba (od prositi). Na Hané klade se v některých slovech
z m.
s: my zme (zmy = sme = jsme), jezt (jísti). Sb. V obecné mluvě vyslovuje se
z m.
s: Zákristie, Jozef, Terezie, rozmarina (ros marinus). Naopak povstalo
s ze
z: máslo, masť od maz (mazati), veslo m. vezlo od vez (vézti). Us. —
Kromě toho střídá se v Krkonš. s c: crcadlo m. zrcadlo. Vz
C. V již. Čech. s u: roužnout m. rozžehnouti. Kts. — Jelikož pak hláska tato některým
starým jazykům indoeuropským schází, soudí se, že jest původu pozdního; v starobylejších formách nalézá se na místě jejím buď hláska jasná hrdelná, na př. strb. az-b sskr. ah-am, strb. jez-yk~b m. lez-yki-, lat. ling-ua, anebo jasná zubná, na př. strb. zabb sskr. džamblia, a oboje tyto hlásky také v historické době v
z se proměňují, na př. bogi> česky Bůh, nom. pl. bozi; kmen
rod, příčestí trpné času minulého:
rozen. Gb. ve S. N. Cf. lat. veho — vezu, latin. granum — zrno, noha — noze, roh — roze, hradja — hráze, ho- vado — hovězí, sedění — sezení, rodění — rození, Zderad — Zderaz, uhoditi — uhozen. Hš. Vz
H,
D. Avšak toto
z, podlé způ- sobu novočeského vysloveno, jest bez po- chyby již několikátá faze těch proměn, které v jistých případech se staršími hláskami:
g, h, d se děly. Tomu nasvědčuje polská střídnice
dz, na př. w nodze, urodzony; střídnice starobulh.
žd v roždenb, obdoba jazyka novořeckého a anglického, kde
?- a th také v rozdílných nuancích od
dz až do
z se vyslovuje a j. Proměn takových větším dílem měkkost' slabiky příčinou byla, pro- čež valná většina českých
z, obzvláště před příponami tvaroslovnými, měkka byla a v těch případech
z nejspíše jako polské
ź (prostředně mezi
z a
ž) se vyslovovalo; toto pak
ź časem zase zaniklo a na místo jeho jednak
z, jednak
ž nastoupilo. Tím způso- bem možno si vysvětliti nejen zvláštnosti některé pravopisecké v češtině staré na př. pomož, kněž, ale také grammatickou formu příčestí min. trpného vezen vedlé obecné formy vežen, ohrazen vedlé ohražen a j., kažen. Gb. ve S. N., Gb. Hl. 22. Novočeské
objetné z jest tvrdo tam, kde zastupuje strčes. tvrdé
z: vozy; naproti tomu platí v mluvnici za měkké tam, kde jest dědicem a nástupcem strčes. měkkého
ź: vozí. V kon- covkách tvaroslovných nebývá nesnadno přesvědčiti se o tom, máme-li před sebou
z tvrdé čili měkké. Volme si k tomu konci obdobný tvar, který má souhlásku zubnou na místě pochybného
z, a zní-li ona sou- hláska tvrdě
(d, t, n), jest i
z tvrdé, zní-li však měkce
(d', t, ň), jest i
z měkké: vezu má tvrdé
z, poněvadž ve tvaru obdobném vedu je tvrdé
d; ve vozím jest měkké
z, poněvadž v obdobném vodím je měkké
ď. Gb. Hl. 22.-23. Vz Slovník III. 244. a. O staročes.
ź vz Gb. Hl. 8., 9., 20., 22., 23., 99., Listy filog. X. 107.—109., Gb. Příspěvky k čes. pravopisu. Mus. spisů č. 117. hl. str. 255., Obměkčování. Na Zlínsku nevyslovuje se
z sice měkce, ale má platnosť měkké hlásky. Proto
y po něm zní jako
i a sub- stantiva jím ukončená skloňují se podlé vzorů měkkých : obraze, koze. Já o vozi a on o kozi. Mtc. 1878. 6. Brt.
Dále se z měkčí v ž (kde
d v z, t v
c, vz D, T), a)
tvoříme-li slovesa opětovací: voziti — svá- žeti, vyvážeti, uraziti — urážeti, hroziti — pohrožovati, kaziti —překážeti; b)
při kom-
parativech: nízký — nížeji — níže — nižší, vz -
ejí a -
ší; c) v
praes.; mazati — maži — mažeš atd , kázati — káži (kázju); d)
v obec- né mluvě, kde i mizí: střehu — střezi — střez — střež; e)
před příponami -ství a -
stvo, vz tyto; f)
i jinde před j: nízký — nizjina — nižina, kněz — knězji — kněží. Vz Sykavky,
Ž. —
Z se přisouvá: zrzavý (rzavý; zrzavý jest novějšího data a nepřesa- huje o mnoho 16. století), pazdeří (pa-deru). pazneht (pa-nehet), zbraň (braň), zbojník (boj), brouzdati (broditi), mizeti (míjeti); na Zlínsku: nazhlas, zdověděť sa, zdohnať, zhłúbka, zdélka, Mtc. 1878. 7. Brt.;
u pří-
pon: -
livý: bázlivý (báti se); —
nb: bázň 290 (bo-ju), kázň (káti, kázati), přízň (přeju);
-ina: babizna, podobizna, hlavizna. Jir.
Z přistupuje rádo k
d a činí s ním skupe- ninu
zd: drozd —lat. turdus, hnízdo —lat. nidus, Ht. udidlo — uzda, udice — uzdice (Dal. 5., 9.), jedu — jízda, hromada — hro- mazditi. Gb. Hl. 119
. — Z se vysouvá pře
d sykavkami: vstáti m. vzstáti, mecítma m. mezcítma (dvamecítma = dva — mezi — desítma n. dva — mez' — ďsítma) a sice ve výslovnosti i tenkráte, když se etymologický pravopis od toho uchyluje a obě souhlásky se píší: bez sebe (vysloveno: besebe). Ht. -- Já m. jáz. Ht. V násloví v již Čech.: ře- telné m. zřetelně. Kts. Cf. Gb. Hl. 115., Bž. 45., Odsouvání. —
Jména rodu muž. v z ukončená skloňují se podlé 1.
sklonění (Páv, Strom): vůz, úraz, Weisz; ale kněz,
peníz, robotěz, vítěz, zimostraz a
Francouz podlé 2. sklonění
(Hráč). Ve skloňování řeč novější a zvl. řeč obecná hlásce
z ráda se vyhýbá, lok. v druze — v druhu (vz Hr- delnice); slova však, která se podlé
Slovo skloňují, mají v lok. naopak raději e než
u: v železe. Vz Lokal. O vokativu sg. vz
B. —
Jména ženského rodu v z ukončená skloňují se a)
podlé Kosť: haluz, kolomaz, mosaz (také: mosaz, u, m.), rez (gt. rzi, také: rez, u, m.); b)
podlé Daň: hráz, mláz (také: mláz, u, m.), nesnáz (i podlé
Kost), tvrz (i podlé
Kost). — Z
u superlativu, vz Su- perlativ. —
Po z se píše y
ve slovech: brzy, jazyk, nazývati. Kz. (Vz
Vz, Iz, Gb. Hl. 87.)