2. Díti2.
Díti (zastar. dieti), dím, díš, dí, díme, díte, dí n. dějí; přestp. děje (íc) a
dě (díc), rozk. děj; děl (této formy málo se užívá
, poněvadž se rovná příčestí času min. časo- slova: díti, ději atd., vz předcházející slovo), děn, dění. Dějepisci
místo
děl říka
jí: dí. D. = praviti, říci, sagen, nennen. —
abs. I dí on. Ros. Ať krátce dím. Us. Dobrý dí, dobrý splní. Us. Ať nedím. Jak dí Cicero. Nt. —
co k čemu. Co k tomu díš? O štěstí. —
čím. Načež arcivrah dí slovy křepkými. Ráj
. —
co o čem. Co pak díme o jeho mateři? Troj. D. něco o něčí kráse. Kat. 195
. —
komu. I dnes tomu místu Šarka dějí. Leg. Vojtěch mi dějí (lidé). Leg. —
kde. I dějí vůdcové v
srdci svém. Br. —
koho čím. Já vás nediem sluhami ale přá- tely. Št. N. 27tí. —
že. Všichni dějí, že jest to tak. Martini. — Vz
Vzdíti.