Zavolati
Zavolati, zavolávati = začíti volati, za- křiknouti, auf-, losschreien, aufrufen, einen Schrei von sich geben; volati na koho, nach-, an-, be-, herrufen. — abs. Někdo tu zavolal. D. Že zavolám, nedáte-li pokoj! Us. Dcéra jeho spala hned vo vedľajšej izbe a akby zavolala, lahko by doskočil na pomoc. Dbš. Sl. pov III. 13. On jest k němu přišel příhodu jako k přieteli nejsa zavo- lán. NB. Tč. 197. - koho (akkus.). Při- cházejí, jakoby je zavolal (v bod). D. Ve- škeren dům z. V. Pachole z. Ros. Dyž ty půjdeš k nám, nechodívej sám; zavolaj si kamaráda, kterého já vidím ráda. Pck. Ps. 55. Kokotek našel klásek a z-lal kuřičku; Kuřička našla klásek a nezavolala kokotka. Slez. Šd. Své sousedy žena zavolala. BN. Už nám pán Boh pomohol, inším ľudom nemohol. Zavolajte jaj Bože! i Vám pán Boh pomôže. Slov. Phld. IV. 470. — koho (gt). Z. starších města, Ben. V., Háj., děl- níkův, Br., pacholete. Ros. Zavolajte těch jinoší, ať jich každý líčí slova svá. BO. — koho na koho (jak), nač (kam). Z. na souseda. Us. Z. koho na pomoc. Pakliby kdo (při soudě) křičel, má naň zavoláno býti jménem: Nemluv tak velmi. Zř. F. I. C. VII. Zavoléte našo Maryšo na lest (na listí), na dřivi. Mor. Neor. Smrť ho z-la = umřel. Tkč. Z-lal smelo na ryby. Kyt. 1876. 21. Z. někoho proti někomu na pomoc. Lpř. J. Vlk si z-lal veverku a diviaka na pomoc a čakali tam pod tým košatým dubom. Dbš. Sl. pov. VIII. 13. U dunaja šaty perú, de (kde) vojáci maširujú; poznala milá milého, z-la si na něho. Btt. Ps. 64., Sš. P.596. Jak sa on utopil, na Boha z-lal: Moji kamarádi, ja sem se vám skoval. Pck. Ps. 67. A keď sa on topil, na Boha zavolal. Ej, kamarádi moji, už som sa vám schoval. Sl. spv. III. 113. Pakliby ti, na kohož by hospodář za- volal, jemu pomoci nechtěli. Zř. selské v Lou- čanech 1525. (Šd.). Jak pod javor dovorala, máti na ňu zavolala; Esli je tam ešče čer- nooké děvče, já si na ně zavolám; Dyž ty přindeš pod okénko, já na tě zavolám. Sš. P. 134., 230., 344. A Jan sě jest zavolal na svědomie na pana Chotěšovského. NB. Tč. 80. Na své pomocníky v hluku zavolal. Kat. 2737. — koho čím: silným voláním ; hlásnou troubou, mluvidlem. — koho kam. Z-la k sobě Jeníčka. Er. P. 314. Staň, Kačenko, přivítej jich, do sedničky zavolej jich. Sš. P. 778. I z-lal mne do komory k sobě a řekl mi jest; Když nás po třetí k sobě z. kázal, to poručenstvie potvrdil. NB. Té. 199., 206. Z-lal ho na stranu. Chmel. Z. k útoku. Alx. A když (pohnaného) na jeho při za- volají, den Streit aufrufen. Zř. F. I. C. XXIII. — proč: k žádosti žalobníka obžalovaného z. Kom. Od bolesti z-la jsem na jméno boží, na všecky svaté. Slez. Šd. — jak. Zavolati hlasem velikým, Vrch., Sš. P. 148., smutným, Er. P. 201., hněvivým, Kat. 3249., hřmotným. Us. Tč. Z. na někoho jménem. Šml. I. 51. Prišli synkovia, prišli, zaplakali, zakvílili a hlasom zúfalstva z-li. Sldk. Mart. 3. čula voze (vozy) za lesem a z-la svým hlasem; Jak po nejprv z-la, travěnka se zeleňala; Jak po druhé z-la, ta hora se prohýbala. Sš. P. 172., 192. S poctivostí naň z-lal. NB. Tč. 93. Z-lal na ňu hlasem: Švarná děvečko, poď sem. Sš. P. 183. Třikrát k horám za- volala. Er. P. 480. Jak po třetí hlasem z-la, jeja (její) mamička hned z hrobu vstávala. Sš. P. 193. Zavolá srdcem z věrného hla- hola. Kat. 595. — kde. Jáť jsem sě k lúce připovídal, když jest landfryd v zemi za- volán (oznámen). NB. Tč. 290. — kdy. Šak ty ňa (mne) dneskaj večer sobě zavoláš: Přídi. Čes. mor. ps. 84. V tom Javorníček z-lal na své syny. NB. Tč. 93. Tehdy ho k sobě z-lavši v smyslnej době. Kat. 2475. — odkud kam. Bo me sama z-la z pod obločka do chyže. Sl. ps. 224.