Zvednouti
Zvednouti (obyčejněji zdvihnouti), dnu, ul, ut, utí; zvěsti (zvedu, zastr.), zvedl, den, ení; zvedati (obyčejněji: zdvíhati); zvoditi, il, zen, ení = zdvíhnouti, heben, aufheben; se, sich erheben, sich aufmachen, sich he- ben, überlaufen (o mléce). — co: ruku, Troj., mlýn (kámen, běhoun; běhoun se spodku odvaliti, aby se kámen mohl křesati). Vys. Opak: složiti. Sotva nohu zvodí (zvedá). Lom. Zvednouti hlavu, Us., meč. Tč. Zvedl zraky. Vrch. Pomluva zvedá svou hadí hlavu. Dch. Každá travička jakoby zvedala skleněnou hlavinku, jižto tížila rosa. Tč. Ten to zved (připravil, zamazal a p)! Us. Rgl. Také hospodář má zvěsti svój dom, ženu i čeleď. Št. N. 56. 34. Múdrosť at mě zvede a ostřiehá mne. Ib. 255. 23. — se. Vítr se zvedá. Kká. K sl. j. 36. Duše se zvedá. Šml. I. 16. Prs se zvedá. Hlk. Led se zvedl; Zvedni se (k odchodu, aby po- stoupil místa a p.)!; Zved se a šel. Us. Dch. Stateční Pařížané se zvedše ku bo- jovným se navrátili Frankům. Shakesp. Tč. -- co kam: ruku k ústům. Hlas. Zvedati nohu na zad, den Fuss rückwärts heben, ku předu. Čsk. Růži dlaň ke rtu zvedá. Čch. Dg. Král skočí na svého bystráka, zvedne se do povětří a v okamžení tě do- stihne; Čert zvedl se s ním do povětří. Němc. I. 25., 244. (Tatry) temena sivá v ne- bes klenbu zvedly. Hdk. C. 14. Kdo je na královský stolec zase zvedne? Hdk. C. 52. Zvedati někoho k sobě, na komoně. Kká. K sl. j. 19., 50. Slunce, jež teď nádherně nad hor se zvedá tichou velebu. Vrch. Myth. 219. Zvedati zrak k něčemu. Vrch. K nám své oko zvedni. Hdk. Z. koho nač, anspornen. Bart. II. 14. Že se zvedl na mé zboží, na hřivnu platu v mém držení; Že mi se byl zvedl na mé vlastní dědictví; Zved se na mne; Jan Černý se naň zvedl a praví, že . . . Půh. I. 180., 228., 355., II. 72. K nebeským se věcem zvodí (luňák). Rad. zv. Kámen na stůl rukou z. — co jak. Nohy po stupních z. Lom. Z. hmoty po ploše nakloněné. Mj. 85. Hlavu s pý- chou zvedna. Br. Prach v kotoučích se zvedal. Vrch. Plaše hlavu zvedá. Osv. VI. 596. Vzduch zvedá rtuť 76 cm. a vodu 10 '/3 m. vysoko. Mj. 130. An se tábor chvatně zvedá v jeden rej. Kká. K sl. j. 174 Vysoko mlat zvednul. Vrch. — co proč. Leností sotva nohy zvedá. Us. Z. pravici k žehnání. Us. Pdl. Že mi se zvedl na mé zboží za úmlu- vami. Půh. II. 392. Ľúbo by se zvedly cesty mé k ostříhánie spravedlnosti. Gloss. 13. stol. Mus. 1879. 532. — co, se odkud (čím). Kámen z rybníka strojem z. Z. se s pohovky, Km. IX. 431., s lože. Vrch. Z padlých reků těl jste hradbu zvedli nám. Kká. K sl. j. 5. Mha v kotoučích se z hlu- bin zvedá. Osv. VI. 461. Odtud se brzo zvednu (zde dlouho nezůstanu). Dch. — co čím: kámen, běhoun sochorem. Vys. — komu jak. Zvedá mu to k dávení. Šm. — se kde. Mléko se zvedá (na kamnech). Us. Prach se zvedá na silnici. Ml. Na pláni se zvedal balvan. Vrch. — co v čem. Ne- děli neb jiné svátky zvedli v službě božie. Št. N. 297. 25. — se, co za kým. Z. se za někým. Kká. K sl. j. 88. V noci, ve dne zvedám za ní zraky do nebeské s tužbou svatyně. Sš. Bs. 171. — kdy. Ruku v zlo- sti zvednuv. Kká. Td. 241. V prosbě k moc- ným zvedať dlaň Kká. K sl. j. 166. Po chvilce se opět zvedla. Němc. I.117. Zvolna, slídivě když zvedá zrak ve tmě noční ku obzoru lemu. Kká. K sl. j. 171. Napojané byliny a kvietka opät bujaro zvedajú po- stavu svoju po teplej prehánke (přeháňce, dešti). Slov. Tč. — co na koho. Na mé v pravých úmluvách 60 kop gr. zvedl. Půh. I. 355. Zvedl-li kupec žalobu na domácího občana, bylo se mu obrátiti k obyčejnému soudci. Ddk. IV. 184. — s infinit. Hruď ta obnažená vdechnout noci chlad se toužně zvedá. Kká. K sl. j. 181.