1. Želeti
1. Želeti, želím (dříve: želeju a želém, želím, ejí,); želej, el (odchylkou želal). Z. kap. 68. 21.; en, ení; želívati = žel míti, smut- ným býti, plakati, naříkati, trauern, be- dauern, beklagen, bejammern, bedauern; litovati, oplakávati, reuen, bereuen. Jg. Vz Gb. v Listech filolog. 1884. 445. — abs. Želejte. Ż. wit. 4. 5. Želejíce. ZN. Zelejú- cieho umořiti. Gloss. 13. stol. Mus. 1879. 518. On želí! Vz Opilý. Sn. Ne šťasten vždy, kdo neželí. Hk. S. I. 48. Plakala, želela, kde je můj Honzíček? Brt. S. III. Zdaliž bych já želela, kdybych se s ním scházela. Koll. Zp. II. 223. Rmoutí se, bo- lestí (lituje, želí), stýská sobě. Kom. Lépe se krátce styděti než dlouhý čas želeti. Lb. — co, šp. m.: čeho. Os. Nežel věnec zelenej. Sš. P. 441. Už Kačenku vyvádijó, panny, paní ju želijú. lb. 158. Plakala bys, želel by ta. Sl. ps. Tf. II. 79., Koll. Zp. I. 248. — čeho: něčí smrti, D., Háj., svých hříchův. V. Předné pak ž. musím národu našeho. V. Ž. svého činu (litovati). Jg. Rů- ženka svých přenáhlených slov želela. Němc. I. 103. Svého džbánu želela. Er. P. 113., Sš. P. 163. Leč ja smutná dzievka želiem svojho vienka. Sl. ps. 121. Želela jsem svých černých očí, že sú nespaly po devět nocí; Čeho želíš, moja milá, má Katuško rozto- milá, čí vínečka zeleného, či prsténka stří- brného ? Sš. P. 346., 798. Při Dunaji šaty perú, tam husári maširujú; poznáva milá milého, plakala, želela jeho. Sb. sl. ps. II. 1. 83. Neníť pravda, že by Pražané tehdáž byli smrti jeho velice želeli. Pal. Děj. IV. 1. 101. Ž. zlého. Dal. 171. Viz, kterak tebe bohové želejí. Pass. 35. Mé srdce želí tvé nevinné krve prolitie. Pravn. 595. Želeje toho Pavel. ZN. Tvé příhody (nehody) že- lejí. BN. Blázna želej; Velmi želeli smrti nevinné takého muže. BO. Města a měšča- nuov velmi želel; Źeléš toho. GR. Ž. své čstnosti. Alx. 1128. Nikdy nepřijdú k sobě, aby toho bláznovstvie želeli; Otevřete svá srdce a želejte hřiechóv; Hřiechóv dopu- štěných budeme ž.; Pokánie pravé jest hřiechov ž.; Ktož minulých hřiechóv želé; Ale hlava želé nohy proto, neb jest úd téhož těla jako i noha; Což se blížniemu děje zlého, toho velmi žele (transgr.). Hus I. 69., 81.. 129., 377., II. 150., III. 292. (I. 228., II. 45., 106., III. 120.). Ale kterýchž- koli hřiechov člověk želeti bude, donidž jest živ. Št. Kn. š. 26., 27. Ž. čeho. 1836., Št. Uč. 100. b., Pass. 289., Troj. 197. b., Alb. 16. b., Hr. rk. 28. b., Modl. 160. b. Želeji toho. Krist. 8. a., Alx. BM., Št. N. 138. Želejme své viny. Št. Ř. 221. b. Čehož oči nevidí, toho srdce neželí. Kmp. Č. 134., Pk. Boháč želí korábu a žebrák mošny. č. M. 164. — Lom., Ben., Br. — jak. Že- lím s pravou věrou. Pešín. Cf. Ž. se komu čeho. Dokudž se Bohu nepokořil a neželel s pravú věrú. GR. Lepšie na krátce hanbiť sa, ako dlho želieť. Zátur. Priat. IV. 127. Jak u nich obyčej byl ž. umrlých netoliko hlasem a slzami, nébrž i posunami, tleská- ním rukou a ubíjením hrudi. Sš. Sk. 93. Želejíc svým srdcem. Št. Kn. š. 24. Kteříž srdečně hriechóv želejí. Hus I. 27., 341., II. 151., III. 221. Želéš-li hřiechu pevnú volí. Hus I. 33. — čeho s kým. Želíte se mnú mého syna. Hr. rk. 50. b. — nač: na svůj hřích ž. V. — se komu (čeho = líto býti). Želelo se jim toho, Schön, až do pláče. Biancof. Želí se mi, želí, milý se mi žení. Sš. P. 419. Zda se tobě námluv oněch želí ? Sš. Bs. 190. — za kým. Ani tak ne- hoří svíčka nad oltářem, jako mé srdenko želí za ogarem. Sš. P. 796. Frajerku mi zali, budem za ňou želieť. Sl. ps. 320. Dievča toliar nechcelo, len za džbánom želelo. SI. sp. 100., Sl. ps. Šf. II. 145. Já som ťa horou stúpať videla a za tebou ťažko želela, že si nás tak skoro nahal. Ntr. V. 33., Sldk. 39. — proč. Nežel pro svůj věneček. Er. P. 318. Velmi želím pro milého ode mne již vzdáleného. Koll. Zp. II. 221. Zatím vzniče vrtránie v lidu jako želejících pro úsilé proti Hospodinu. BN. — kdy. Pře- mysl k r. 1201. knížete Vladimíra želí již co zemřelého. Ddk. IV. 114. Vždy jest lépe nětco spósobiti a jednati a potom te- prv želeti, nežli nic nezjednati a potom toho litovati. BN. Pozdě želíš, nevyželíš. Sb. uč. — po čem. A ten slavík soukromě na kvítnatem na stromě jako po příteli po večeru želí. Sš. Bs. 55. — kde. V žalmu tom David tak vroucně hříchů svých želí. Sš. 1. 42. Na ložích svých želíte. Ž. wit. 4. 5. Po všem židovstvě želéchu Joziáše. BO. — z čeho: z hřešenie. Pass. 289. — oč. Holubinko milá, oč hruď tvoje želí? Sš. Bs. 58. — že. U Mlejnků plačou, želejí, že už Marjánku nemají. Sš. P. 429.