-ějc
-ějc (ějc) přípona kojmparativu v obec. mluvě vých. a střed. Čech. m. eji (ěji): pěknějc, chytřejc, dálejc, vícejc m. pěkněji, chytřeji atd. Jir. -eje, přípona substant.: šlépěje, koleje. D. -ejí, -ějí koncovka 3. os. pl. tvaru přítom- ného u časoslov III. třídy, která se časují podlé vzorce, Uměti', vz Uméti, a u časoslov V. třídy, která se časují podlé vzorce , Krájeti' vz Krájeti. — Čechové nevědouce, mají-li v 3. os. pl. přidati -í aneb -ejí, tvořívají si imperativ; končí-li se v 2. os. sg. v -ej, kladou -ejí, jinak -í: leť — oni letí, hoď — oni hodí, střílej — oni střílejí, vrať — vrátí, sháněj — shánějí, vracej — vracejí, viz — vidí, věz — vědí. Také jim pomáhá imperativ pl.: hoďme, házejme. Ale toto pravidlo není zcela spolehlivé, říkáme: haň, klaň, stav, věš, vymiz, a dle toho: haní, klaní, staví, věší, mizí m. správných tvarů: haněj — hanějí (haněti), klaněj — klanějí (klaněti), stavěj — stavějí (stavěti), věšej — věšejí, mizejí; boleti má bolí a bolejí, zníti (zni) má zní a znějí atd.; haniti, staviti, věsiti mají ovšem: haní, staví, věsí. — V již. Čech. klade se jen -í (nikdy -ejí): školáci umí m. umějí, chlapci hází m. házejí. V obec. češtině jinde naopak klade se všude -ejí, tedy i tam, kde -í má býti: hořejí, honějí m. hoří, honí. Kts. Zvláště tam, kde druhá osoba oslovuje se tvarem 3. os. pl.: Nač ho chválejí (n. chválíte)? Jest-li si pospíšejí, dohonějí ho. Da. Vz í. Ve vých. Čech. klade se ěj n. ej m. ejí: pouštěj, házej m. pouštějí, házejí. — -ějí přípona kompa- rativu, která v 14. stol. skoro zcela zanikla, ustoupivši tvarům v -ější, ší, í: bělejí — bělejší, blížeji — bližší, hebčejí — hebčí, hezčejí — hezčí, hořčejí — hořčí. Muž je silněji než žena. Št. V příslovcích posud: pěkněji, slaběji. Č., Jir. Vz -ejší.