G(G je souhláska
hrdelní. Průlina, kterou se béře proud mezi kořenem
jazykovým
a zadním
patrem i čípkem, jest při
g a k úplně zatarasena, ale jen na okamžení a protrhuje se toto zatarasení při
g mírným, při
k prud- kým
proudem. Gb. Listy filolog. II. 155.; Uved. do mluv. čes. 14.
V jazyku českém záhy nechuť k tomuto zvuku vznikla. Zk. V
LS. a v
Ev. g ještě výlučně se čte, ale v latinských listinách z 11. a 12. stol. vět- ším dílem jen u vlastních jmen začala pa- nující čeština velmi časně g
jinými hrdel- nicemi zaměnovati, a sice
1. v původních slovanských slovech pravidelné hláskou h, řidčeji
k: hlava, hora,
m. glava, gora; mozk, obyčejně: mozky m. mozh, staroslov. a na Slov.
mozg, mozgy. Ht. Zv. 98., 99. Vz Gt
. F. 95. Od
13.
stol. přešlo g
všude
ve
va- nuté h nebo k. Zk. Vz Šb. Lit
. str. 19. —
2. V cizích, práva domácnosti požívajících slovech též pravidelně hláskou h, zřídka
k a
j: hrabě z Graf, pohan z lat. paganus, varhany z řec-lat. organum, řehola z lat. regula. Ht. Zv. 98.
J m.
g slyší se hlavně ve východ
. Čech.: majistrat m. magistrat. V Krkonoš. Vz J. Hebrejské, latinské a řecké
g zvlášť před samohláskami mění čeština v
j: anjel (anděl) z angelus, Jiří z lat. Georgius, Majdalena. Jir., Ht. — 3.
U slov později vy- půjčených g se udrželo: granát
, grunt, galeje
, gamzík, groš. Ht. Zv. 98. —
Slovenčina uherská i moravská a Valaština proměnila
g také v
h, ale
nejeví proti němu tolik nechuti jako čeština a namnoze je podr- žuje i v původních slovech: rozga vedlé razga (rozha), golinec (holé ptáče) vedle ho- linec, gyzdavý vedlé ohyzdný, kliag (coa- gulum, syřiště, cf. čes. klíh), gríb vedlé hríb. Dle Ht. Zv. 98. — 99. Grajcar — krajcar — krejcar z lat. crucifer, Hš., cingať — cinkať. Šb.
Tak také v Přerovsku a Opavsku: ran- ziga, Veroniga m. musika, Veronika. Šb. Ostatně i
v češtině štítí se ho více
pí- semní čeština než ústní, jelikož v této na př. kdo, kde, kdy znějí jako: gdo, gde, gdy. Ht.
V Hostimi říká se: gřích, gřešiť m. hřích, hřešiť, Hš.;
na Mor. gabám (hmatám) atd., vz mnohá taková slova v slovníku.
Ve vých. Čech. g 1. m.
h: vozger, vozgřivej kůň; 2. m.
k: gdo, gdoule, Jir.; na Mo- rave: cigán. Šb. —
Naopak stojí g místo původního k u starých v: gdy, nigdy m. kdy, nikdy a v podobných. Vz Ht. Zv. 106. —
V nářečí maloruském a běloruském, pak ve
velikoruském podřečí novgorodském pů- vodní zvuk
g též přešel ve zvuk
h, ačkoliv známka se nezměnila
. Zk. — G
se přetvo- řuje v
ž a
z. Cf.
granum — zrno
, Gold -- zlato, žába — skr. gabh (po něčem lapající), lit. geležis, gyvata — železo, život, glans — žalud,
yvvřt — žena. Ht. Zv. 99. Želva, řec. /ř/. ts- (z glifAi'?). Vz více v Gt. F. 95. a násl. —