Hřměti
Hřměti. Bž. 31., Mkl. Etym. 77. — abs Děla hřměla, Osv. I. 87. Proud Hřmí. Vrch. — odkud (proč, kde, kam). A hlas z ďalky vždy viac hrmí. Ntr. VI. 255. Z hradeb děla hřímala. Vrch. Hriema pyšný cár so stoľca. Chlpk. Sp. 7. Hřímalo z huboka na západě. Kmp. Dni k pozdravu hřmí střelba z cita- dely. Kká. K sl. j. 109. Kdy z utvrzených skalin průduchů hřmít v rokle jal se první vodopád. Vrch. — kdy. Ten dnes hřímá (mocným hlasem mluví). Hdk. Záhy-li z jara hřmi, bude úrodný rok. Us. — kam (komu) čím. Sekerou hřímal v balvan. Vrch. Děs v tebe hřímá. Kká K sl. j. 10. Kdož páší věci zlé, na ty Bůh hřímá. Kom. Hřímati siluým hlasem. Kká. Jechu se jich stíhati křičiece i v trúby hřmiece. BO. — kde. Jak to v ušiach hrmí. Kyt. 1876. 16. — kudy. Hlas jeho hřímal yo nádvoří. Sbr. Zaj. 390. A mocněji v dálku hřmí, tím hroznější, že hřmí jen sobě sám. Vrch. Myth. I. 214. — jak. Laudon strašně hrmí na Belehrad strmý. Koll. Zp. I. 37.