-janín-janín. Příponou
-(j)an a
-ěnín (m
. ja-nín strb. ja-ninb) tvoří se jména
rodová a
místní: Říman a Říměnín, strb. Rimljaninb, měšťan, zeman; Lužany. Tu pak byla pravidlem pře- hláska e (ě, zeměnín), když následovala hláska měkká, buď ve druhé příponě odvozovací
-ín aneb i ve příponě odvozovací jiné, buď ve příponě ohýbací. Tedy v sg. veskrze
ze- měnín, gt. -a atd.
, když se dle staršího způ- sobu přípona druhá -
ín podržuje
, ale
zeman, a atd., když se později druhá přípona -
ín odsula. V čísle pak množném nebývá druhé přípony -
ín a přehlasování záleží na kon- covce ohýbací: nom. a vok. zeměnie či ze- měné (poněvadž i -
né platí za měkké, ať po- vstalo z -nie anebo z původního e), gt. ze- man, dat. zemanóm, akk. zemany, lok. ze- měniech či zeměnech, instr. zemany. A tak bývalo i jméno přídavné zeměn(b)ský a pod- statné
zemén(h)stvo; oboje mají přehlásku od svých přípon, které se začínaly původní samohláskou měkkou (strb. -bskt, -Lstvo). Co do času pozoruje se tato přehláska v če- štině spisovné od dob nejstarších, pokud je k tomu příležitosť. Při delším singularovém kmeni udržela se, pokud se vůbec kmen udržel; dosud mluvíme správněji
dvořenín než dvořanín, ale ve kratším kmeni (bez -
ín) jsou výjimky s nepřehlasovaným
a staré a čím dále četnější, až v 16. stol. přehláska
e docela se zrušila: zemané, lok. zemanech a vedlé toho i sg. zeman, a atd.; a podobně i v adj.
zemanský a v subst. zemanstvo. Gb. Hl. 58. Vz tam více. Vz také: Tatar, Křesťan, Zemanský, Slovanský
, -ěnín.