Jen
Jen, adv. Za nynější spisovné jen, jenom nalézají se v památkách starších a v dialektech rozmanité tvary jiné, které však vesměs s akkus. jedno a lok. jednom souvisí a rozma- nitým odsouváním, seslabováním a měněním hlásek se vyvinuly. S akkus. jedno souvisí: ledno, jedne, jene, jen, len, eno, ene; a k lok. jednom patří: jenom, jenem, enom, enem, edem. Gb. Hl. 116. Vz tam příklady z Výb. I., hlavně ze Sš. (tedy z Mor. ) atd. — J. = toliko, jenom, jediné, jedno, nur, einzig, nichts mehr, allein, lediglich. Ve větách výlučných. Uží- váme ho, když ze všech věcí, vlastností, čin- ností jedinou věc, činnosť, vlastnosť oddělu- jeme. Zloděj nepřichází, jen aby kradl a hubil. Br., Zk. Vz Leč. Jen pokrápá. Vojna nebývá každému hojná, ale jen někomu. Jg. — J. co = vše, co. Má, jen co hrdlo ráčí. Jg. — Hrozivě. Jen toho nenech! Us. Unterstehe dich! Jen do toho! D'rauf los! Dch. — Prší, jen se lije (jakoby se lilo). — J. = hned jak, sobald. Jen se ukázal, již utekli. Us. — Hned půjde, jen co domete. Us. — J. sotva, kaum, nur, nur eben dass. Jg. Jen jsem se provazu chytil. Us. — J. - asi, wohl, doch. Na koho to jen vytáhl král? Br. Proč jsi jen ze života vyvedl mne. Br. — J. = právě, eben. Jenže odešel. Ros. — Jg.