JenJen, adv. Za nynější spisovné
jen,
jenom nalézají se v památkách starších a v dialektech rozmanité tvary jiné, které však vesměs s akkus.
jedno a lok.
jednom souvisí a rozma- nitým odsouváním
, seslabováním a měněním hlásek se vyvinuly. S akkus.
jedno souvisí:
ledno, jedne, jene, jen, len, eno, ene; a k lok.
jednom patří:
jenom, jenem, enom, enem, edem. Gb. Hl. 116. Vz tam příklady z Výb. I., hlavně ze Sš. (tedy z Mor. ) atd. — J. =
toliko, jenom, jediné, jedno, nur, einzig, nichts mehr, allein
, lediglich. Ve větách výlučných. Uží- váme ho
, když ze všech věcí, vlastností, čin- ností jedinou věc, činnosť, vlastnosť oddělu- jeme. Zloděj nepřichází, jen aby kradl a hubil. Br., Zk. Vz Leč. Jen pokrápá. Vojna nebývá každému hojná, ale jen někomu. Jg. — J.
co =
vše, co. Má, jen co hrdlo ráčí. Jg. —
Hrozivě. Jen toho nenech! Us. Unterstehe dich! Jen do toho! D'rauf los! Dch. — Prší, jen se lije
(jakoby se lilo). —
J. =
hned jak, sobald. Jen se ukázal, již utekli
. Us. — Hned půjde, jen co domete. Us. — J.
sotva, kaum, nur, nur eben dass.
Jg. Jen jsem se provazu chytil. Us. —
J. -
asi, wohl, doch
. Na koho to jen vytáhl král? Br. Proč jsi jen ze života vyvedl mne. Br
. — J. =
právě, eben. Jenže odešel. Ros. — Jg.