Zasuoubiti
Zasuoubiti (ze zaslíbiti, l se změnilo v n. Gb. Hl. 96., Bž. 52.), snub, snoubě (íc), il, en, ení; zasnubovati = k manželství připo- věděti, vertrauen, versprechen, verloben. — koho, se komu (si). Z. se muži, sich mit einem Manne vet loben. J. tr. Z. si ženu, mit einem Weibe sich verloben. J. tr. Z. někomu dceru. Lpř. Děj. I. 35., Lpř. Slov. I. 93. Přijmiž tedy hůl i prsten, buda zasnouben církvi pražské ; Jemu z-bil král jedinou svou dceru Gertrudu. Ddk. II. 223., III 22. Vla- dislav sám žádal byl zasnouben býti vnu- kyni její, starší Albrechtově dceři. Pal. Děj. III. 3. 261. Když pozván budeš na svatbu t. Kristovu, jenž jest choť cierkvi svaté, sobě ji zasnúbi v a vyvoliv, nesedaj na prv- niem miestě. Hus II. 364. Z. svou dceru někomu, D., Sych., Lom., si pannu, Břez., ženu. Háj. — koho k čemu: pannu k man- želství. V. Anna byla k manželství z-na. Dač. 1.176. Z-na jest k manželství Filippovi. Ib. I. 194. — se za koho. Háj. — koho, se s kým, vazba novější a méně správna. Jv. Ota svinibrodský se s Mathildou z-bil. Ddk. II. 117. (II. 160., III. 203). Z. dceru svou s někým. J. Lpř., Rk., Ml. — kdy. Heřman r. 1083. s Jutou se z-bil. Ddk. II. 279. — si koho jak. Kristus vtělením svo- jím z-bil si lidstvo co choť svou. Sš. J. 60. — se komu čím jak. Vezmi ode mne tento prsten, kterým se tobě na věky z-ji. Němc. I. 155.